SEN LIDSTVA.

SEN LIDSTVA.
My máme oči otevřené, však spíme spánkem hluboce, my jenom v temnu živoříme jak vážčí larva v potoce. My spíme jako javor dřímá, jenž větrem lká a šepoce, snem radost je i rána krutá, jež srdce drásá divoce. Ti milenci, již blíž se tulí na parku skrytých lavičkách, myslí, že žijí – ale zatím sen těžký leží na víčkách. A vojíni, již v boji dravém bodákem rvou si útroby, to činí jenom v běsném snění, to jsou jen spící osoby. Jen těžkým snem je toto žití, snem bolest, touha rozchvělá; až jednou Smrt nás vyburcuje, pak z bláta vzlétne libella. A duše volná, probuzená otevře víčka široce a spatří pravý věčný život, jímž celý vesmír koloce. 91 A spatří teprv Slunko slunka a spatří teprv pravý den, v náručí Boha Stvořitele bůh-člověk vstane probuzen. Jak Adam kdysi z hlíny povstal, by dějin lidstva spánek spal, tak povstal člověk-červ a křídla si k zářným vzletům narovnal. A bude žíti život pravý, v němž není klam ni žal ni chvat, a na sen žití pozemského si bude sladce vzpomínat! 92