SEN LIDSTVA.
My máme oči otevřené,
však spíme spánkem hluboce,
my jenom v temnu živoříme
jak vážčí larva v potoce.
My spíme jako javor dřímá,
jenž větrem lká a šepoce,
snem radost je i rána krutá,
jež srdce drásá divoce.
Ti milenci, již blíž se tulí
na parku skrytých lavičkách,
myslí, že žijí – ale zatím
sen těžký leží na víčkách.
A vojíni, již v boji dravém
bodákem rvou si útroby,
to činí jenom v běsném snění,
to jsou jen spící osoby.
Jen těžkým snem je toto žití,
snem bolest, touha rozchvělá;
až jednou Smrt nás vyburcuje,
pak z bláta vzlétne libella.
A duše volná, probuzená
otevře víčka široce
a spatří pravý věčný život,
jímž celý vesmír koloce.
91
A spatří teprv Slunko slunka
a spatří teprv pravý den,
v náručí Boha Stvořitele
bůh-člověk vstane probuzen.
Jak Adam kdysi z hlíny povstal,
by dějin lidstva spánek spal,
tak povstal člověk-červ a křídla
si k zářným vzletům narovnal.
A bude žíti život pravý,
v němž není klam ni žal ni chvat,
a na sen žití pozemského
si bude sladce vzpomínat!
92