V ŽALÁŘI.

Karel Dostál-Lutinov

V ŽALÁŘI.
Co spáchal jsem já ubohý, pro rány Spasitele!, že duše má je v žaláři v tom malém, slabém těle? Jen malinká dvě okýnka – těma se ve svět dívá – a ještě v těch dvou okýnkách se často slzou stmívá. Jenom dva malé otvory, kterými duše slyší – a těmi často slyší jen řvát dravce ze svých skrýší. Chtěla by v síle obra vstát a rozbít světa mříže, leč má tak málo jíst a pít, jen kapky krve líže. Chtěla by křiknout vesmírem, až pršely by luny, leč prsa jsou jak husličky a slabounké v nich struny. Chtěla by vznést se nad tu zem a po hvězdách si kráčet – leč jako otrok galejní musí své tělo vláčet. Tak sedí v tmách jak Dalibor v žaláři dlouhou chvíli, sní o krásnějším životě a na své housle kvílí. 21. 8. 1913.
83