ERYNNIE.

ERYNNIE. (DOPIS.)
Dnes plná vzteku beru péro, mě už to všechno uráží: Tu ženskou musíš dáti z domu, neb mně tam strašně překáží. To není pro tě hospodyně, ta chce být paní v domě tvém, leč paní tvou jsem JÁ jedině a ty jsi mojím otrokem. Vzpomínej, Jendo! Devět roků, co slavili jsme svátek tvůj, kdy, spočívaje po mém boku jsi přísahal, že’s věčně můj. Jen vůlí rodičů se stalo, že starochu jsem oddána a ty jsi z Prahy musil od nás do venkovského vyhnána. A musíš dřít a doktorovat rozloučen se mnou, duší svou, však nezoufej: Přec budeš chovat mne jednou páží mladistvou. Ten starý do hrobu už hledí... Na vánoce zas přijedu – však vezmi zatím jinou služku – to žádám bez všech ohledů! Já nestrpím, by ona na mne, se přes rameno dívala, bych jako zlosynka se před ní se svojí láskou skrývala... A nemáš-li ni tolik síly, by’s ukázal, kdo v domě pán, pak raděj sáhni k revolveru, jenž v stolu tvém je uchystán. To by pak tatík plný hrůzy zřel na tvé krve kaluže – – Jendičko, pošli mi tři blůzy a zimní šaty pro muže. Tvoje Emma. 47