MONOLOG.

Karel Dostál-Lutinov

MONOLOG.
Ty bys mne rád tak svázal do kozla? Není-liž pravda, Dionysie Tyranne? Ach, vytrpěl jsem od tebe už mnoho zla, však oheň můj, ten neshašený plane! Přijdu-li k tobě, hrůzou třeseš se, a jdu-li v dálku, zase chvíš se strachem, kde byl jsem? co jsem mluvil? – tážeš se a poléváš se bledostí a nachem. Za ticha noci hledáš paragraf, jímž bys mé hrdlo zadrh’ jako kličkou – ó milý brášku, já mám tisíc hlav – dnes hadem jsem a zítra holubičkou. Jsem neviditelný – tvé Svědomí! Znám mrtvoly, po kterých šel jsi k trůnu, to mrtvé jejich oko řeklo mi, kterou mám napjat na své harfě strunu. Mně neujdeš, mne ubit nemůžeš, vím vše – jsem otroků tvých zpovědníkem! Dokud jsi vrahem, jsem já vrahem též! Až budeš otcem, budu služebníkem. 71