BYLA U MNE.

Karel Dostál-Lutinov

BYLA U MNE.
St! Ticho! Slyšíš sametové kroky? Slyšíš její bílá křídla? Jak křídla labutě neslyšně letící nad modrým jezerem... Už jde! Přichází ke mně. Mne trýznit! Zdvihnout mi ke rtům číši vína nadšení a vylít mi ji na bradu... Otevřít mi dioramata eldoradských končin – a nedat mi slova, jež by je vystihla... Vyvést mě na Nebo mystických vidění a snů – a v závrati shodit mne – červa – v prach. Dát uchu mému zvonivý verš – a zadrhnout pak mé hrdlo, by rýmu k němu nenašlo a ostalo viseť kvílíc – jak kvíčala v oku... Už přichází, už k oknům se snáší: Křisitelka – Hubitelka – Učitelka – Mučitelka! Má MUSA! Pryč! pryč! Od péra! Od stolu! Od pisárny! Do šera! Do kavárny, kde lenochů dav se válí, kde papiros dým se válí, kde časopis s básněmi se válí, kde planý hovor se válí a ideály... – – – – – – – – – – – – – – – – – Áh! Byla u mne! V květinovém svém rouše. Kam kročila, vonný sprchnul pel jak po mateří douše. 86 Když domů jsem přišel, na všem ten pel se chvěl a pěl, já dýchal jej a touhou po ní mřel... A v duši mi zněl žel a žal, že jsem ji cestou nepotkal, že jsem ji doma nezastal... 87