BYLA U MNE.
St! Ticho!
Slyšíš sametové kroky?
Slyšíš její bílá křídla?
Jak křídla labutě neslyšně letící
nad modrým jezerem...
Už jde! Přichází ke mně. Mne trýznit!
Zdvihnout mi ke rtům číši vína nadšení
a vylít mi ji na bradu...
Otevřít mi dioramata
eldoradských končin –
a nedat mi slova, jež by je vystihla...
Vyvést mě na Nebo
mystických vidění a snů –
a v závrati shodit mne –
červa – v prach.
Dát uchu mému zvonivý verš –
a zadrhnout pak mé hrdlo,
by rýmu k němu nenašlo
a ostalo viseť kvílíc –
jak kvíčala v oku...
Už přichází, už k oknům se snáší:
Křisitelka – Hubitelka –
Učitelka – Mučitelka!
Má MUSA!
Pryč! pryč! Od péra! Od stolu!
Od pisárny! Do šera! Do kavárny,
kde lenochů dav se válí,
kde papiros dým se válí,
kde časopis s básněmi se válí,
kde planý hovor se válí a ideály...
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Áh! Byla u mne!
V květinovém svém rouše.
Kam kročila, vonný sprchnul pel
jak po mateří douše.
86
Když domů jsem přišel,
na všem ten pel se chvěl a pěl,
já dýchal jej a touhou po ní mřel...
A v duši mi zněl žel a žal,
že jsem ji cestou nepotkal,
že jsem ji doma nezastal...
87