VOLI.

Karel Dostál-Lutinov

VOLI.
Tak táhnou vůz, co noha nohu mine. Jen zřídka zazní pacholkovo „ejho!“ Rozumná moudrost z velkých očí řine, klid nesmírný a odevzdanost ve jho! A já jsem zmítaný svobody touhou, proklínám tyrany, porobu dlouhou, řetězy chřestím, odkrývám lež, pohromu věstím na bídnou spřež, na prahu žaláře plivám jim do tváře, prosbám se nepoddám, hrozbami pohrdám, v jitra i v západy vymýšlím úklady, jak bych je odhalil, jak bych je povalil a jak bych národu vydobyl svobodu. Okovy bratrů mých řežou mi srdce, otrocky jejich smích v mozku mi vrce. MUSÍM já jejich provazy strhat, i kdybych vlastní život měl zmrhat: Musím já bojovat, řvát jako lev, pěst musí vzdorovat, vřít moje krev! Já musím! Přes slova otcova, přes slzy matky, přes prosby sester svých nemohu zpátky! Já musím! A voli táhnou těžký vůz svůj zvolna, vzor otroctví a ponížení hovad, za věchet slámy všechno dát jsou volna a otrokářům lidstva němě posluhovat. 25. 10. 1900.
43