KYKERY-KÝ!

Karel Dostál-Lutinov

KYKERY-KÝ!
Tišina noční. Starost a hrůza s výčitkou hříchu celou noc hryzla na srdci mémmém. Jakobych spát měl v trnovém vínku: Polož kam polož umdlenou hlavu, všude to bolí, všude to bodá. S vysoké věže hodina padá – Věčnost to trvá, než padne druhá. Po dlouhé trýzni k hodině druhé konečně spím. A tu mne zbudil vřiskavým hlasem mladičky kohout: Kykery-ký! Příšerný zmetek! probouzeč svědomí, který už Petra burcoval k slzám! Zvolna zas usíná zbodané srdce, bolavou hlavu pavučí síťkou opřádá sen. A zase hlas ten ječivě vřeskný polnice poplašná: Kykery-ký! Takový mladý ošklivý křikloun! Hřebínku nemá, ocas mu pučí, zazpívat nezná – ale má drzost! Nebem jdou hvězdy, ještě spí zora, poslové slunce za horou ještě – nedočkavec však protivně vříská: Kykery-ký! Jsem na něj dohřát, dal bych jej stíti! Ale tu praví vnitřní mi hlas: Také byls takým 35 křiklounem bujnýmbujným. Neměl jsi ještě hřebínku, ostruh, a ještě měl jsi hezounky spinkat: A tys už vřískal v tišinu noční, věstil jsi jitro, burcovals duchy k novému žití, kohoutku zpupný! Za každou vinou přichází trest. Nuž tedy dobředobře. Stihne též tebe, kohoute drzý, pamatuj si to! Zítra tě jistě o hrdlo zkrátím nebo dám z tebe kapouna stvořit – nepřestaneš-li chraptět své ostré: Kykery-ký! – I dal si říci, klidna je noc. 12. 8. 1910