KYKERY-KÝ!
Tišina noční.
Starost a hrůza
s výčitkou hříchu
celou noc hryzla
na srdci mémmém.
Jakobych spát měl
v trnovém vínku:
Polož kam polož
umdlenou hlavu,
všude to bolí,
všude to bodá.
S vysoké věže
hodina padá –
Věčnost to trvá,
než padne druhá.
Po dlouhé trýzni
k hodině druhé
konečně spím.
A tu mne zbudil
vřiskavým hlasem
mladičky kohout:
Kykery-ký!
Příšerný zmetek!
probouzeč svědomí,
který už Petra
burcoval k slzám!
Zvolna zas usíná
zbodané srdce,
bolavou hlavu
pavučí síťkou
opřádá sen.
A zase hlas ten
ječivě vřeskný
polnice poplašná:
Kykery-ký!
Takový mladý
ošklivý křikloun!
Hřebínku nemá,
ocas mu pučí,
zazpívat nezná –
ale má drzost!
Nebem jdou hvězdy,
ještě spí zora,
poslové slunce
za horou ještě –
nedočkavec však
protivně vříská:
Kykery-ký!
Jsem na něj dohřát,
dal bych jej stíti!
Ale tu praví
vnitřní mi hlas:
Také byls takým
35
křiklounem bujnýmbujným.
Neměl jsi ještě
hřebínku, ostruh,
a ještě měl jsi
hezounky spinkat:
A tys už vřískal
v tišinu noční,
věstil jsi jitro,
burcovals duchy
k novému žití,
kohoutku zpupný!
Za každou vinou
přichází trest.
Nuž tedy dobředobře.
Stihne též tebe,
kohoute drzý,
pamatuj si to!
Zítra tě jistě
o hrdlo zkrátím
nebo dám z tebe
kapouna stvořit –
nepřestaneš-li
chraptět své ostré:
Kykery-ký! –
I dal si říci,
klidna je noc.
12. 8. 1910