LEGENDIČKA.

LEGENDIČKA.
Svatý František šel cestou, za ním bratr Lionardo smutně věšel mladou hlavu, až mu kapuc černošedá zapadala do očí. Slunce práhlo, potili se, i ještěrky byly líné spíce na kamenných plotech podle cesty. Světec pravil: Lionardo, bratře milý, proč pak jsi tak sesmutněl? Že nás bratr Slunce pálí? Ne, Františku, otče dobrý. Ale z toho já se rmoutím, jak ten lid je tvrdý v Gubbiu, neúhledný, nevzdělaný, nepřístupný jako skála. Kážeš – kážeš – a on stojí – ani slzy – ani vzdechu – ani slůvka lítosti. Šli kol pole makového. Svatý František se shýbnul, do hrsti vzal špetku hlíny, ukázal ji Lionardu: Hle, bratříčku, sprostá hlína. 10 Spustil do ní zrnko máku, zaplakal – jak deštík padá, usmál se – jak slunce svítí – a hle: z jeho dlaně roste bylinka – mák ušlechtilý, zelená se, rozkvítá se plným, pestrým máčím květem. Lionardo patří, žasne. Vidíš, bratře Lionardo: Sprostá hlína – sprostý lid. Ale zapusť do ní símě, buď jí deštěm, buď jí sluncem – a prsť sprostá bude květem. Lionardo Františkovi zlíbal ruku, a šli dál. 11