LEGENDIČKA.
Svatý František šel cestou,
za ním bratr Lionardo
smutně věšel mladou hlavu,
až mu kapuc černošedá
zapadala do očí.
Slunce práhlo, potili se,
i ještěrky byly líné
spíce na kamenných plotech
podle cesty.
Světec pravil:
Lionardo, bratře milý,
proč pak jsi tak sesmutněl?
Že nás bratr Slunce pálí?
Ne, Františku, otče dobrý.
Ale z toho já se rmoutím,
jak ten lid je tvrdý v Gubbiu,
neúhledný, nevzdělaný,
nepřístupný jako skála.
Kážeš – kážeš – a on stojí –
ani slzy – ani vzdechu –
ani slůvka lítosti.
Šli kol pole makového.
Svatý František se shýbnul,
do hrsti vzal špetku hlíny,
ukázal ji Lionardu:
Hle, bratříčku, sprostá hlína.
10
Spustil do ní zrnko máku,
zaplakal – jak deštík padá,
usmál se – jak slunce svítí –
a hle: z jeho dlaně roste
bylinka – mák ušlechtilý,
zelená se, rozkvítá se
plným, pestrým máčím květem.
Lionardo patří, žasne.
Vidíš, bratře Lionardo:
Sprostá hlína – sprostý lid.
Ale zapusť do ní símě,
buď jí deštěm, buď jí sluncem –
a prsť sprostá bude květem.
Lionardo Františkovi
zlíbal ruku, a šli dál.
11