ZVLÁŠTNÍ KŘÍŽ.

Karel Dostál-Lutinov

ZVLÁŠTNÍ KŘÍŽ.
Kdys na hřbitov šel farář velké obce a vzdychal těžce, smutně hlavu věšel, zkaleným okem po hrobech se díval a pravil tiše: Ó vy šťastní mrtví! Vy přepluli jste údolím slz v Eden, vás hlava nebolí a starost netlačí vás, a nejste štváni – jak tu sladce spíte! Ó jak vám závidím! Jak toužím k vám! Tu přišel k hrobu, na němž stojí Kristus vytesán z mramoru jak bílý přelud. A tento Kristus přiložil prst k ústům a vyčítavě pravil správci duší: COCo vzdycháš, reptáš? Tak ty příklad dáváš svým ovečkám, jak nésti mají kříž svůj? Což netrpěl jsem já moc, víc než ty? Což nepletli mi farizejci léčky? Což nezvali mě pijanem a žráčem? Což nekřičeli na mne, že se rouhám? Či měl jsem já vděk uzdravených chorých? Což nebyl já jsem zrazen apoštolem a opuštěn svých učedníků sborem a křivě vydán zbabělými soudci a za jásotu lůzy na kříž přibit? Co trpíš ty, čím já bych nebyl strádal?“ „Ó Pane dobrý – pravil na to farář – tisíce bolů prošlo tvojím srdcem, pro které nemá lidská duše míry. Však jeden bol ti cizím, jenž mne drtí: O tobě každý věděl, že jsi chudák a nebyls vykřikován za boháče a za lakomce, který střádá zlato, a neměls dluhů s jejich starostmi! Tys pro žádného neměl ruku prázdnou. Víš co je závist davů bezdůvodná? Tou zbraní ďábel nejvíc ovcí trhá a srdce pastýřovo nejhloub raní.“ A Kristus roztáh dlaně zas a – mlčel. 93