Kdys na hřbitov šel farář velké obce
a vzdychal těžce, smutně hlavu věšel,
zkaleným okem po hrobech se díval
a pravil tiše: Ó vy šťastní mrtví!
Vy přepluli jste údolím slz v Eden,
vás hlava nebolí a starost netlačí vás,
a nejste štváni – jak tu sladce spíte!
Ó jak vám závidím! Jak toužím k vám!
Tu přišel k hrobu, na němž stojí Kristus
vytesán z mramoru jak bílý přelud.
A tento Kristus přiložil prst k ústům
a vyčítavě pravil správci duší:
„Co vzdycháš, reptáš? Tak ty příklad dáváš
svým ovečkám, jak nésti mají kříž svůj?
Což netrpěl jsem já moc, víc než ty?
Což nepletli mi farizejci léčky?
Což nezvali mě pijanem a žráčem?
Což nekřičeli na mne, že se rouhám?
Či měl jsem já vděk uzdravených chorých?
Což nebyl já jsem zrazen apoštolem
a opuštěn svých učedníků sborem
a křivě vydán zbabělými soudci
a za jásotu lůzy na kříž přibit?
Co trpíš ty, čím já bych nebyl strádal?“
„Ó Pane dobrý – pravil na to farář –
tisíce bolů prošlo tvojím srdcem,
pro které nemá lidská duše míry.
Však jeden bol ti cizím, jenž mne drtí:
O tobě každý věděl, že jsi chudák
a nebyls vykřikován za boháče
a za lakomce, který střádá zlato,
a neměls dluhů s jejich starostmi!
Tys pro žádného neměl ruku prázdnou.
Víš co je závist davů bezdůvodná?
Tou zbraní ďábel nejvíc ovcí trhá
a srdce pastýřovo nejhloub raní.“
A Kristus roztáh dlaně zas a – mlčel.