PELIKÁN A BEPPO.

PELIKÁN A BEPPO. POHÁDKA.
Malý Beppo, ubožáček, osiřelý, hladovící z ruchu města italského k písečnému schází moři: Jak jsi krásné, modré moře, vlnkami si laškující, k břehům hraješ do zelena, k břehům házíš pestré škeble, chaluhy a řasy z hlubin, dlouhé pentle bílých pěn. A v těch pěnách a v těch vlnách v slunci hrají bílá těla koupajících, stříkajících mužů, dětí, žen a vil. Na hladině rozvlněné bílé plachty lodic táhnou, v dáli kouří parníky. A tam v záři nad obzorem, kde se moře líbá s nebem, stojí slunce v plné kráse – Beppo, schoulen v teplém písku, oči musí přimhouřit. Průsvitem svých víček vidí za mořem tam růžné ráje, tam je někde země štěstí, tam se lidé usmívají, 27 tam jest jeho drahá máti s polibky a kolébáním, s mlékem sladkým, s chlebem bílým, tam lze hladu zapomnít. Ale tady kručí v břiše, kdo se ujme sirotka? Kdyby jej tak námořníci chtěli vzíti na lodičku, převézti jej do dálky! Aj! tu bílý pták se plaví,plaví jako labuť s dlouhým zobcem, znavený je hřičkou vln, které ku břehu jej pláchnou přímo v náruč Beppovi. Pelikán to poraněný, vysílený, mroucím okem hledí hochu do tváře. Beppo hosta kolem krku objímá a hlavu hladí, řka mu: Jak se jmenuješ? Pelikán mu: „Koko-Koko“ smutným hlasem zazpíval. Slabotou že chodit nemoh, vzal jej Beppo do náruče, k hlučnému jej nesl městu, k bytu svému v podkroví. Ulicí šel klidný osel, na zádech nes nůši plodů, zlatých jablek oranžových, prodavač šel za ním křiče: Arančíny – arančí! Beppo vyprosil si oranž, rozloupl jej na polovic, dával půlku Pelikánu, „tu máš, drahý, posilni se“ – ale Koko nechtěl jíst. 28 Na tržišti stáli muži, mořské ryby prodávali, skombry, humry, pleskavice, barbony a sardony. Beppo vyprosil si rybku, sardinku to usmaženou, Kokovi ji dával v zobák, ale Koko nechtěl brát. „Bože, co si s tebou počnu!“, zanaříkal malý Beppo, „oranž nechceš, ryby nechceš a jsi celý vylačnělý – vždyť mi umřeš v náručí!“ Donesl jej do své skrýše – více psí to byla bouda – usedl si na hadříky, které byly jeho ložem, Koka přikryl na svém klíně, by se zahřál, zotavil. Ale pták je nepokojný, pořád zobcem cosi hledá, hlavu tiskne hochu k prsům, kolem srdce zobcem škrábe, škrábe víc, až prýští krev. A tu krev on srká, pije, krví tou se přiživuje, pije dnes a zítra zas. Chudák Beppo schne a chřadne, sotva chodí, žebrá městem, nikomu si nežaluje, líto je mu Pelikána, jak by vlastním bratrem byl. Koko, Koko, drahý Koko, jenom krví živ být můžeš, jaký jsi to divný pták!? Koko sílil, křídla smělá k novým letům rozpínal, ale Beppo bledl, scházel, 29 jako svíce shasínal, až se jednou v světle rána Koko k němu přivinul, přitulil se k jeho ňadrům, nad město vzlét do blankytu, třikrát dům ten obkroužil, letěl výš a výše k slunci, až se v nebe pohroužil. „Koko! Koko! Kam jsi zalét! Beppa necháš tady lkát?“ Tak zakvílel malý Beppo a pak ducha vypustil. Do podkroví k skrýši prosté nádherní se nesou hosté, andělíčci, cherubové nesou Beppu šaty nové hedvábné a démantové, na obláček zlatý sedli, k nebesům se všichni zvedli, a tam slavné zvony zvoní, květy voní, sladkost roní, andělé se Pánu kloní a Pán Beppa vlídně vítá, objímá jej: „Pojď, mé dítě“, andílek mu vínek vplítá do vlasů a praví hbitě: Pravda, Beppo, že je u nás velkolepo!? Tu však viz, kdo čeká na tě: Princezna tu stojí v zlatě, uklání se přehluboko, pravíc: Beppo, já jsem Koko! Že jsem mateři krev pila, v ptáka zakleta jsem byla, nebylo mi v ničem spásy, než: bych našla srdce milé, které krev svou píti dá si. Vykoupena od té chvíle, smím se v nebi radovati. Vizte, andílkové zlatí, Beppo stišil Boží hněv, on mi dával pít svou krev. 30 A Pán Bůh se nad ně sklání: Teď jste svoji bez ustání, po nebeské choďte stráni, a skřivánků rokotání nech vám štěstí píseň zvoní. rosa září, květy voní, po útrapách toho žití teď vám věčné slunko svítí, přijde sama Máti Boží, ta vám sama ruce složí. Po pahorku květném jdou, smavý blankyt nad sebou, s výšin zdraví skřivani v nekonečném zpívání. Věčná radost – konec muce - oko v oku, ruka v ruce. Dotekli se – včela, květ – a hned bylo tisíc let. Objali se, políbili – dva tisíce roků byly – v nevýslovné radosti čas se líbal s věčností. 4. 2. 1912.
31