SVATEBNÍ CESTA.

Karel Dostál-Lutinov

SVATEBNÍ CESTA.
Za jasných oblaků sedali do vlaku, na hoře, na důle srovnali škatule, v jizbě pak šílené nad lány zelené, nad smrky, nad duby létli jak holubi, nesli se po stráni jako dva havrani a potom funěli tmavými tunely, k sobě se shýbali, ruce si líbali. Mýtinou na krátko mihlo se srnčátko, jahody do vlaku zdvihalo děvčátko, míjeli paláce hrdé jak v pohádce, paláce studené, hlavy v nich znuděné, shlédli, jak v chaloupce, slimáčí škařoupce, rodinka přebývá štěstím se usmívá. Alpy se týčily do bílých mračen, ledovce svítily – každý byl nadšen – vodopád hučel, tisíc duh sršelo, jak by jim v pozdrav žehnání pršelo, kostýlky s věžemi dělaly kázání, že už jsou růžemi na věky svázáni. Svět je jim zahradou z prava i z leva – oni v tom ráji jsou Adam a Eva. Dělníci na poli, kravky i koně, ptáček, co šveholí – všecko je pro ně. Podivný nový lid, kroje i zpěvy – (on ji chce poučit, sám však moc neví.) Tu hrad, tam ruina, a tam už shasíná v červáncích večera zrcadlo jezera. V moři se koupali, lodí za houpali, komárům z Benátek dali svůj poplatek, v gondole jezdili, byli v San Marku, švagrové koupili skleněných dárků, koupili bombony, oranže, lahůdky, tučnými obědy zkazili žalůdky. 54 Zajeli – jako v let – na chvilku do lázní, (nádherou toalet židovky poblázní), nádražní lomozy v řadách tu povozy, kufry a škatule. Spávali do vůle po různých hotelích na měkkých postelích. Ach, jak jí blaženstvím zaplálo líčko, služky když: „Kulíbám, milostpaničko!“ Tchýní a tchánovi napsali pohledů, (ona též přítelce, aby se chlubila, k závisti budila) a také k posledu v jezeře na Bledu v kapli (dle pověstí) zvonili na štěstí... A když tak objeli ten Boží svět, rádi se vraceli v hnízdo své zpět (Na jaře bude v něm holátko pět. To bude krásnější než celý svět.)