PÍSEŇ KNĚZE.
Svět smál se květem lilijí,
máj rozdýchal vše pupence,
když mannu rajskou – hostii –
jsme nesli choré dívence.
Nám v cestu třešně chvěla květ,
baldachýn jabloň rozvila,
jí v ňadrech ptáci počli pět,
div hrdélka jim stačila.
V světničku bílou – pláč tam lkal –
jsme vešli k malé žačce mé.
Květ s líček jejích opadal,
a oči měla zamčené.
To je ten růžný diblíček,
jenž velkým zrakem záříval
a vyprávěl jak slavíček,
když o Ježíši jsem se ptal?
Ten sladký hlásek dozvonil,
ten červánkový nádech svad’,
jen zrak, ten zase ohněm byl,
když na rty jsem jí Boha klad’!
A když jsem pak v svém okně stál,
pěl umíráček do máje,
a v blankytu let duchů vzplál
a nesli duši do ráje...
80