MÁTI A VÍLA.
Jaro kvete, rozkoš nese,
Žežhulka přec pláče v lese.
Pere máti u potoka,
Nezpustí z něj v žalu oka.
Z jezera jdou do něj vlny,
Ty jsou želu, slzí plny;
Neb tam robě utonulo,
Za hvězdičkou když se pnulo.
Bol matince duši dere,
Přec košilku denně pere.
By košilka bílá byla,
Až jí vrátí dítko Víla.
Výroční den právě v jasu
Pere máti plna žasu!
Když rukávek smáčí pravý,
Hned se jako živý staví;
Když rukávek pere levý,
Měké se ramýnko jeví;
31
Když košilku smáčí cele,
Naplní ji tílko skvělé.
Z míst, kde v proud dvě slzy sjely,
Dvě očinky vyhlížely.
„Ach mé robě, robě drahé,
Pojď, ó pojď k matince blahé!“
Dítko tleská ručičkama;
Tu se zjeví Víla sama:
,Slze matky dnem i nocí
Obměkčily vyšší moci;
Měj si opět krásné robě,
Pěstovala jsem je tobě.‘
A tak až se srdce směje,
Dítko, máti domů spěje.
Jaro kvete – rozkoš nese,
Žežhulka utichla v lese.
32