PÍSNĚ.
PODÁVÁ
VÁCSLAV JAROMÍR PICEK.
(CO BÁSNÍ SVAZEK IV.)
(NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM.)
V PRAZE.
TISK JAROSL. POSPÍŠILA.
1856.
[I]
Kráčej na zvolené zpěvu dráze,
Cíl ti jistý, bratře, pokyne;
Zvelebíť se duch i srdce,
Tvá-li píseň z duše poplyne.
V. Forst.
Přispívejmež k blahu člověčenstva každý dle své možnosti.
Fr. Jos.Polák.
V které duši snaha k dobru kvete,
Aj, té spokojenost věnce plete.
Josefína v Clannerů.
[II]
VYSOCE UROZENÉMU PÁNU,
PANU
FRANTIŠKU
HRABĚTI z THUNŮ-HOHENSTEINŮ,
REFERENTOVI V ZÁLEŽITOSTECH UMĚLECKÝCH U C. K. MINISTERIA KULTU A VEŘEJNÉHO VYUČOVÁNÍ, JEDNATELI UMĚLECKÉ JEDNOTY ČESKÉ
atd., atd., atd.
[III]
co známku přehluboké úcty
věnuje
spisovatel.
[IV]
Skromná harfo má, ty družko věrná,
Skromná harfo má, ty družko věrná,
Zavzni opět tichou dolinou,
Pospěš si – kdož ví, jak dlouho ještě
Písně tvé v jarosti polinou.
Vyšli posly něžné – zvuky jasné
K hradu Děčínského skalinám,
Pozdrav tam kolébku Oslavence,
Pak spěj tam k Dunajským končinám.
Hle, jak tříhvězdí bratrské svítí
Na obzoru říše vznešené,
Hle ty zápasníky ušlechtilé,
Pro umění – vědy uctěné!
Z toho tříhvězdí Ty hvězdo jemná
Vediž zasvěcence Uměny,
Ať jsou mysle jich Tvou duší krásnou
K chrámu krásy vedeny.
[V]
Pěstuj trojlist: pravdu, dobro, krásu,
K nimž se láskou čistý duch Tvůj zňal.
Těž i dále svatou, božskou hřívnou,
Již Ti k blahu lidstva Pán byl dal;
Ve svatyni zásluh visíť věnce,
Jeden z nich jest Tvůj – ten každý zná, –
„Věčně Tvůj!“ tak přizvukuje s pěvci
K slávě Tvojí – skromná harfa má.
Na Zbiroze na den sv. Jiří 1856.
V. Jaromír Picek.
[VI]
Obsah.
Skromná harfo má, Ty družko věrná[V]
Ty’ s, o Bože, síla má1
Důvěra v Hospodina3
Jaro5
Na radost7
K potůčku v dědině9
Nevěsta předoucí11
Dítky a děva12
Lovecká14
Snadná pomoc15
Sňatek a pohřeb16
Shledání – loučení17
Touha po jihu18
Marii20
U kolébky21
Jarní22
Krása světa24
Srdce ohlas25
Na mladost26
Luna na hřbitově27
Blaženost otcova28
Přání29
Máti a Víla31
Světa radosti33
Požár34
Nevěsta35
Zednická36
Vodník38
Noc40
Za horami42
Sny matčiny44
Žel z dálky46
Shledání se48
Poupě u políbení50
[VII]
Vojenská51
Ženich53
Lidstva myšlénky55
Loučení pro chudobu56
Hornická58
Běla59
Máti a dcera61
Horal z Kozákova63
Odjezd na vojnu65
Mladost68
Větýrek a jinoch69
Suchá růže71
Podzim72
Syn zarmoucený73
Nemocné dítko75
Ples žáků na jaře77
Kovářská78
Píseň v senosekách80
Na hory82
Píseň při víně83
Dům otcovský85
Utěcha86
Pospolitá kmetů87
Sirotek89
Jitro90
Slunce a kvítí91
Loučení92
Láska94
Potěšený sirotek96
Hora nad dědinou98
Dennice100
Pěvcům101
Kmet a dítko103
Píseň před školou105
Píseň po škole106
K oblakům večerním107
Večerní klekání108
Neděle110
K písním111
K Hospodinu112
[VIII]
TY’S, O BOŽE, SÍLA MÁ.
Zpívej duše Pánu žalmy,
Klaď na cestu pocty palmy,
Jeho božský krok svět zná.
Jeho tvář k slabým se sklání,
Protož zpívej ve plesání:
Ty’s, o Bože, síla má.
Byť co hory v světě stával
Života těžkosti nával,
Za stín má ho ruka tvá;
Člověk poutník volně kráčí,
A tisíckrát žalm opáčí:
Ty’s, o Bože, síla má.
Ty starostí černé chvíle
Proměňuješ v květy bílé,
Jaké krásné jaro dá;
Hlavu, srdce žalm roznítí,
Když se na ně sype kvítí:
Ty’s, o Bože, síla má.
[1]
Zůstaň Pane, zůstaň s námi,
Srdce lidstva přetvoř v chrámy,
Kde se dík ti s úctou vzdá;
Temnot brána se otřásá,
Duše zbožná když zajásá:
Ty’s, o Bože, síla má.
2
DŮVĚRA V HOSPODINA.
S námi Bůh, kdo proti nám?
Štítem nás zakrývá sám,
Ať si bouří světa tísně,
Skáče závisť jízlivá,
Trhat jmena poctivá;
Za tím štítem znějí písně:
„S námi Bůh, kdo proti nám?“
S námi Bůh, kdo proti nám?
Když k neštěstí svalinám
Do propasti již padáme,
Zázračný se rychle štít
V most změní, kde volno jít,
A tam znějí písně známé:
„S námi Bůh, kdo proti nám?“
S námi Bůh, kdo proti nám?
V moři bolu hlubinám
Obětí když stát se máme;
V loď mění se štít boží
Prápor víry běh množí,
A v té lodi zazpíváme:
„S námi Bůh, kdo proti nám?“
3
S námi Bůh, kdo proti nám?
Duch, co káže hladinám
A se nad vodami vznáší,
Bez něhož nesejde vlas,
Slyší zbožné duše hlas;
Proto v svět se zpěv roznáší:
„S námi Bůh, kdo proti nám?“
4
JARO.
Jaro když zavítá,
Také vítá píseň,
S růží se odmyká
Srdce sladká tíseň.
Ven jen, ven vše touží,
Okovy rozráží,
Zima Vesny dítkám
Marně jen překáží.
A když tyto v kráse
Všecky jsou na pláni,
Vznáší se skřivánek
Výš k nebeské báni.
Tvorstva on poslancem,
Žalmy Pánu zpívá,
Jenž krmí, co dýše,
Lilie odívá.
Pána proudy, háje
Zvukem varhan chválí,
Oběť brouk i slunce
Na horách mu pálí.
5
Vzlítni, duše vděčná,
Zároveň s skřivánkem,
K nebi peruť vznášej,
Neb tvým bude stánkem.
Když se zjara vzkřísí
Vesmír dechem Páně,
Proč bys ty nevzlítla
K žití nebes bráně?
6
NA RADOST.
O radosti, věčná růže,
Což se tobě rovnat může?
Ty jsi krásná, vznešená;
Tvoje krása, tvoje vůně
Má studánky v nebes lůně,
Družko dobrých milená.
Z končin věčných tvoje věnce
Padají v svět pro zvolence;
Kdož by je nesbíral rád?
Kdo nemá ctnost v duše chrámě,
Darmo po nich zdvihá rámě,
Neověnčen bude stát.
Věnce své nebeské přáváš,
Dobré skutky kde shledáváš,
Vod živých ty pramen jsou;
Nepravost kde lidstvo šálí,
Hned jak mráz tvé květy spálí,
Živy se víc nevznesou.
O radosti, květe májů,
Vláha tvá jde z divných hájů;
Cipřiše tam šeptají;
Všecky slzy z bolu tváře,
Jíž útěchy vzešla záře,
V proud radosti splývají.
7
Proud ten spěje do věčnosti,
Posvěcen se zpět v rychlosti
K zemským vrací končinám;
Kdo jsi bratru slzu smutku
Ve šlechetném setřel skutku,
Přistup k proudu hlubinám.
Skloň se k proudu, zdvihni číši,
Zavdej bratrům, volej k výši:
Dobro, pravdo, kráso, vám!
Vy nás v žití obletujte,
Ctnosti věnce poskytujte,
Jež v radosti dáme chrám.
8
K POTŮČKU V DĚDINĚ.
Plyň potůčku od podraží
Za Oujezdskou vísku,
Bublej dolem ku Slávinu *)
Habřinou po písku.
Ty budíš teď v srdci mužném
Sladké upomínky,
Z jara klouček jak pouštíval –
Obraz štěstí – mlýnky.
Jak radostí s druhy tleskal,
Skákal kolem hříčky,
Když tvé vlnky tepávaly
Něžné lopatičky.
Kam se děli druzi mládí,
Co tu se mnou hráli?
Kam ty modré dvě očinky,
Co se na mne smály?
Od těch dobdob, co srdcem pěvce
Proudilo již písní,
Písní touhy, plesů, lásky
Ve tajemné tísni!
———
*) Les v utěšeném údolí blíže Loukova a Sezemic.
9
Jaké po nebi mu jasném
Přešly bouře velké,
Žeby proudy neobsáhlo
Tvé korýtko mělké.
Proto předce choval věrně
Slova své matinky:
Mít za vůdce hvězdu ctnosti
Po život celinký.
Plyň potůčku – slzu vezma,
Upomínky pěstuj,
A tam u hřbitova věrně
Vše matince zvěstuj.
10
NEVĚSTA PŘEDOUCÍ.
Vrčí, vrčí kolovrátek
Dnem i nocí – jen na svátek
Panna práci zastaví.
Kůželíček bílý skládá,
Své myšlénky v nitě spřádá,
Koho přádlem vypraví?
Vrčí, vrčí kolovrátek,
Vždy jen dále, nic nazpátek,
Mnoho ještě díla má:
Pro sestřičky, pro matinku,
Pro sebe co nevěstinku
Panna kůžel vypřádá.
Vrčí, vrčí kolovrátek,
Už se blíží velký pátek,
Z provoda je svatby čas.
Kolovrátku, přeď jen tence,
Na košilky pro milence
Plátenečko měj svých krás!
Vrčí, vrčí kolovrátek,
Svatebníci jdou do vrátek,
Panna spřádá bílý len:
Na líčku jí růže zkvítá,
Hosti milé jak uvítá,
Kolovrátek zastaven.
11
DÍTKY A DĚVA.
Vede cesta borovím
Na pahorku borovýmborovím,
Jen zde onde sosna stojí,
A pod její chladnou chvojí
Hejno dítek odpočívá,
Na děvu se bodře dívá,
Jak vychází z oboryobory,
By pohlídla na hory.
Aj, tu děva milená
Na pahorku zastená:
„Hoj, vy sosny, sosny drahé,
Kde jsou vaše doby blahé,
Když jste vy se k nebi hnaly,
A větérci s vámi hrali?
Teď truchlíte skloněné –
Vrcholy jsou zlomené.“
Aj, tu sosny zašumí,
Snad že slovům rozumí,
Krápě jako slze cedí
Na sbor dítek, tam co sedí;
Ty se v chladu stále baví,
Na hlavinky květy staví,
Na žel sosen nedbají,
Pryč se smíchem spěchají.
12
„Smějte dítky, smějte se,“
Děva vzdechy povznese,
„Brzo přijít doba může,
Kde vám svadnou žertu růže;
Osud snad již k vám sem kráčí,
Nad hlavami blesk otáčí;
Srdce budou pukati,
Se sosnami plakati.“
13
LOVECKÁ.
U Chrudími na podhůří
Rozléhá se lovců hlas –
Polem, hájem rozléhá,
Sotva slunce vyšlehá –
Bouří rána ráz a ráz;
Hola, hola, hola – hó –
Srna, jelen – zkolte ho!
U Chrudími na podhůří
Rozléhá se lovců hlas,
Vzstoupá slunce v nebes báň,
Vzstoupá z pláně lov na stráň –
V tvorstvu lesním strach a žas;
Hola, hola, hola – hó,
Zbytek letí – zkolte ho!
U Chrudími na podhůří
Zapadá se sluncem hlas,
Sbor kořistí obsypán,
Pije hodem uvítán,
V slávu modrých očí krás;
Hola, hola, hola – hó,
Šotek v víně – zkolte ho!
14
SNADNÁ POMOC.
Ondy sobě hořce stýskal
Milenec na milku,
Že malá jak konvalinka –
Zamyslilť se chvílku.
Pod srdce mu prý jen dívka
Dosahá hlavinkou,
Ach a hůře prý to ještě
Vypadá s hubinkou.
Chce-li ústa ty měkounké
Jak se sluší zlíbat,
Musí prý se každou chvíli
Hluboko k ní shýbat.
Rada snadná: ať děvinka
Na prstíčky stoupne,
A hubinka jak oříšek
Z jádra se vyloupne.
Tímto lékem často braným
Malost dívky zajde:
A hubinka – jen to kmitne! –
Družku sladkou najde.
15
SŇATEK A POHŘEB.
Vždycky jsem se těšívával,
Když s tebou jsem v mládí hrával,
Mou že bude ruka tvá;
Než teď zašly tyto ráje,
Svadly mých snů čarné máje,
Zbledla, zhasla hvězda má.
Až budou se z myrty věnce
Pro tě vít a pro milence
Na nejblažší ze dnů všech;
Budu já též věnce víti
Blahu mému z toho kvítí,
Co vyrůstá na hrobech.
Až vyzvánět budou v plesu
Horám, dolům, nivě, lesu
Dobu tvého spojení;
Budou zvonit srdci mému
Hrana k spánku pověčnému,
V klid kde bol se promění.
Až kněz bude ruce skládat,
Slovo, ježto víže, žádat,
A ty šeptneš „ano“ své;
Šeptnu já též v chrámě vzadu:
„Ano – do hrobu tě kladu,
Odpočívej srdce mé.“
16
SHLEDÁNÍ – LOUČENÍ.
Poletují vlašťovice
Kolem hradu stále:
Kdy a kde se uhlídáme?
Berou radu dále.
Snad na Labi, za horami,
Snad na dalném Rejně,
Snad kde vavřín sladce dýše
V zimě v letě stejně.
Potkaly se dobré duše
V hradu nenadále:
Kdy se asi uhlídáme?
Táží sebe stále.
Ni na Labi, ni na Rejně,
Život náš je poutí,
Sotva poznán, již cizincem
Musí každý slouti.
To setkání není delší,
Nežli růže s vánkem,
Nežli hvězdy nad západem
S večerním červánkem.
17
TOUHA PO JIHU.
Co as duši vábí
K jihu končinám,
Jakby dala výhost
Sladkým dědinám?
Proč ta sladká touha
Po modrých nivách,
Vavřínových hájích,
Moři, olivách?
Jen ji v ráj ten pusťte,
Ať se oblaží,
Však ona se vrátí,
Až se nabaží.
Ptáče také rádo
K jihu zaletá,
Předc na sever chvátá,
Kde hnízdečko má.
18
Za hory domovské
Kdo na pouť se dá,
Dřív bol neukájí,
Až je uhlídá.
Tak ať duše touží
K jihu končinám,
Předc ji to zas vábí
K sladkým dědinám.
19
MARII.
Pověz, pověz duše sladká,
Duší něžných lilie,
Kdo ti dal to moře lásky,
Hluboké jak blankyt je;
Kdo ti dal ty perly krásné,
Jež tvůj božský rodí zhled?
Vážila’ s je z toho moře,
Kde tvé lásky plyne svět?
Duše jemná, sestro něžná
Láskyplných andělů,
Proč ti bratří neradili,
Kdo tě hoden z ctitelů?
Proč nevedli k ňadrům tebe,
Jež by pro tě dýchaly,
Proč nevedli ke rtům tebe,
Jež by věrně líbaly?
Upokoj se duše sladká,
Srdcem tvým povládne mír –
Ono moře tvojí lásky
Již přestálo bouře vír;
Teď ti bude, jako plavci
Dennice když vyplyne,
A on slyše „anděl Páně“,
K modlitbě všem pokyne.
20
U KOLÉBKY.
Nynej lásko matčina,
Dítko slasti jediná,
Oko mé se na tě smálo,
Když si’s ještě v ráji hrálo;
Nynej, nynej můj milánku,
Anděl hlídá tě ve spánku.
Krásný sen je vykonán,
S nebe v tobě dar mi přán,
Místo v duchu, může máti
K ústům teď poupátko dáti;
Hahej, nynej můj milánku,
Láska hlídá tě ve spánku.
Zkvítej v růži spanilou,
Otci – matce rozmilou,
Svět ať tvými vděky jásá,
K Bohu září ctnosti krása;
Hajej, nynej můj milánku,
Anděl hlídá tě ve spánku.
21
JARNÍ.
Vzlítne skřivánekskřivánek,
Vesny milánek
Do oblak vysoko;
V klokotu zpívá,
Písně vylívá
V úvaly hluboko;
Rozpěje prostory
Níž bory, výš hory
Daleko široko.
Rozpěj též ptáčku
SrdceSrdce, co pláče,
Jak siré ptáče
V hájovém temnu.
Pěje skřivánek,
Vesny milánek
V klokotu hlasném;
Srdce zve v háji,
Ať pleše máji,
Snad se otevře
Lahodě lásky.
22
Houpají se jak na vlnkách,
Hlasy struny jemné,
Slétají se k stánku děvy
Tam níž v bory temné;
Obletují v sladké touze
Stánek děvy ladné,
V citu lásky umírají –
Srdce předc je chladné.
23
KRÁSA SVĚTA.
Dítko rádo svou matinku
Kolem šíje brává,
Když je k spánku líbeznému
Do kolébky dává;
Máti zpívá, dítko pláče,
Klesnou pak ručinky,
Usne dítko, až je zbudí
Líbání matinky.
Kdo se s krásou světa loučíš,
Vineš k ní se blíže,
Nechceš pustit růžnou pásku,
Co tě k světu víže;
Jaro zkvítá, ty však vadneš,
Až ublednou tváře,
Budeš spat, až tě políbí
Ráje věčná záře.
24
SRDCE OHLAS.
Míno, když ti z duše zpívám,
A ty dlíš tak vedle mně,
Svolujíc, by ruka moje
Spočívala v ruce tvé;
Ach tu v ráji se potápím,
Duše má je blažená,
A mé srdce přizvukuje:
Míno, Míno, Míno má.
Proč to v srdci mém zaznívá,
Proč mě klame sladký hlas?
Vždyť já mám tě věčně míjet,
A on přec se hlásí zas;
Pro mně’s, duše, hvězdou dálnou,
V jiný ráj co zapadá,
Srdce však přec opětuje:
Míno, sladká Míno má.
To mé srdce jest jak dítě,
Jež hra klamná oblaží,
Nech mu, Míno, ty radosti,
Až se samo nabaží;
Když ví, že se někdy vezme
Hříčka mu ta milená,
Pak ať pláče nebo zpívá:
Míno, Míno, Míno má.
25
NA MLADOST.
Ty mladosti, kde jsi, kde jsi?
Snad jsi zašla v tiché lesy?
Háje žalem „kde jsi“ volají,
Ach, odpověď žádnou nedají.
Ty mladosti, kde jsi, kde jsi?
Snad tam mezi ptactva plesy?
Ale ptactvo „kde jsi“ švitoří,
A se k jihu béře v zámoří.
Ty mladosti, kde jsi, kde jsi?
Tam kde růže, nebo vřesy?
Růže sama „kde jsi“ povzdychá,
Pustým vřesem vánek dál spěchá.
Ty mladosti, kde jsi, kde jsi?
Čas dal kráse smrtné tesy;
Vrah ten tebe kdesi uchopil,
V proudu svém tě krásnou potopil.
26
LUNA NA HŘBITOVĚ.
Po hřbitově luna kráčí,
Bol a touhu netají,
Kříže stříbrem svým otáčí
Všem, co v hrobě dřímají.
Luno sladká, luno jasná,
Jen vylívej světla zář,
Temnota co víže časná,
Pod pahorkem – oko, tvář.
Luno, s nebe tys poslána,
Na hrob tiše poklekáš,
Každému je slza přána,
Žádného se nelekáš.
Ráno slunce když vychází,
Líbá rosu – slze tvé,
Jiskry lásky s nebe hází –
Znáť Pán drahé hlavy své.
Těšte se, co v hrobech dlíte,
Anděl zjásá v slávy den:
„Vstaňte, rajský stan kde víte,
Kámen s hrobu – odvalen.“
27
BLAŽENOST OTCOVA.
Stokrát bych se dcero k tobě
V rozkoši své shýbal,
Bych ti, obraze matinky,
S očí duši slíbal.
Duše tvá je holubinka,
Holubice bílá,
Po níž tvorce z jiných světů
Ratolest posílá.
Duše tvá je konvalinka,
Konvalinka sněžná,
V jejíž květu jako v nebi
Sídlí láska něžná.
Duše tvá je drahá perla
Z moře lásky věčné,
Jižto nebe darovalo
Otce duši vděčné.
Holubice, konvalinko,
Perlo z věčné říše,
Tobě a tvé roditelce
Otec v lásce dýše.
28
PŘÁNÍ.
Míno, duše ušlechtilá, krásná,
Tobě kvete dvojí krásný máj;
Kam tvé oko modrojasné hledne,
Tam se na tě směje čárný ráj.
Vesna pro tě kytinky sečítá,
Růže tě co sestru líbají,
Violinka k tobě vůní dýše,
A pomněnky družku vítají.
Máj druhý v tvé něžné duši zkvítá,
Ó kýž věčně se ti zelená!
A ten citů ráj ti přeje vroucně
Každá duše drahá, milená.
A kdož pro tě neměl by to přání,
Když jsi ctnost a vlídnost vtělená?
Když tvůj pohled přemilostný, něžný
Lahodou andělskou plamená?
29
Jako sama plesešplešeš ve dvou májích,
V srdci majíc nebe blažené,
Tak rozsívej též radosti kvítí,
Na koho tvá mysl zpomene.
Pěvci však, jenž tobě děvo krásná,
Tyto hlasy z duše věnoval,
Bude dost, když zpomeneš a šeptneš:
„Já ho znala, on mi štěstí přál.“
30
MÁTI A VÍLA.
Jaro kvete, rozkoš nese,
Žežhulka přec pláče v lese.
Pere máti u potoka,
Nezpustí z něj v žalu oka.
Z jezera jdou do něj vlny,
Ty jsou želu, slzí plny;
Neb tam robě utonulo,
Za hvězdičkou když se pnulo.
Bol matince duši dere,
Přec košilku denně pere.
By košilka bílá byla,
Až jí vrátí dítko Víla.
Výroční den právě v jasu
Pere máti plna žasu!
Když rukávek smáčí pravý,
Hned se jako živý staví;
Když rukávek pere levý,
Měké se ramýnko jeví;
31
Když košilku smáčí cele,
Naplní ji tílko skvělé.
Z míst, kde v proud dvě slzy sjely,
Dvě očinky vyhlížely.
„Ach mé robě, robě drahé,
Pojď, ó pojď k matince blahé!“
Dítko tleská ručičkama;
Tu se zjeví Víla sama:
,Slze matky dnem i nocí
Obměkčily vyšší moci;
Měj si opět krásné robě,
Pěstovala jsem je tobě.‘
A tak až se srdce směje,
Dítko, máti domů spěje.
Jaro kvete – rozkoš nese,
Žežhulka utichla v lese.
32
SVĚTA RADOSTI.
Sedí robě mezi kvítím,
S perlou v očku pohlédá,
Ručky plny květů krásných –
Přec srdéčko usedá.
Vy radosti světa krásné,
Jak jste rovny květinám!
Sotva mysli oblažíte,
Již vyzvání hrana vám.
33
POŽÁR.
„Hoří, hoří, kde jste kdo,
Běžte, zvoňte na poplach!
Vodu, vodu! haste to,
V noci požár, až jde strach!“
Mílek, šalný klučina
Nad komůrkou tak volá,
Kde dlí krásná dívčina,
V srdci láskou plápolá.
Lidé kol se sbíhají,
S košíky se lopotí,
Řebříky tam zdvihají,
Hák, stříkačka rachotí.
„Kde jest oheň?“ lid se ptá.
,V srdci Běly, ha, ha, ha!‘
Na střeše se zachechtá
BůžekBůžek, šelma křídlatá!
„Bodejž do tě veliký –
Stříkačka ti vyšlehá!
Honem na něj žebříky! –“
V dálce chechtot: ,Ha, ha, ha!‘
34
NEVĚSTA.
Aj nevěsto, sestro Vesny,
Dcero ctností spanilých,
Ty přinášíš požehnání
Do domu svých rozmilých.
Kam kročíš, ať růže lásky
S vůní sladkou vykvetá,
Chotě a tvou tvář milostnou
Úsměv míru obletá.
Kde je růže, musí býti
Spanilá též poupata,
A ty stále něžně pěstí
Péče láskou rozžhatá.
A ty růže, ty poupátka
Budou věčnou zahradou,
Kde slavíci v klokotání
Vábí písní lahodou.
Kdo tak v moci má ty kouzla,
Že je blažen každý host?
Tys to, spanilá nevěsto,
Tvým-tě věnem láska – ctnost.
35
ZEDNICKÁ.
Co má v světě pevně státi,
Musí se mu základ dáti,
Pak jsou marné ouklady;
Proto naše první práce,
Ač to není žádná láce:
Hledat pevné základy.
Na sta ruk se hemží stále,
Zedník snoubí pilně dále
Kámen k druhu kamenu.
Tak zdi rostou velikáni,
Hrady, chrámy, věže s bání
Pnou se k nebes temenu.
Hle tisícům lidstva stánky,
Proti parnu, zimě schránky
Zedník švarný způsobil;
Kam do končin vede cesta,
Jako Praha krásná města,
Zedník zroubil, ozdobil.
Proto vážnost před zedníkem!
Vzdejte jemu lásku s díkem,
Činí vám všem dobrotu;
S krokví to kladívko, lžíce
Stojí světu za tisíce,
Má nad zlato hodnotu.
36
Když spatříte na rovnosti
Pnout se maják do výsosti,
Ať hned ústa volají:
„Všem zedníkům budiž sláva,
Díla jejich nejsou tráva,
Ty na věky trvají.“
37
VODNÍK.
Nechoďte k jezeru
Za dne ni k večeru,
Děvčata roztomilá!
Má tam, ó děvčata,
Vodník svá tenata,
Šelma ta potměšilá.
Ptáci jak po peří,
Po srsti veveří,
Vodník tak poznat se dá;
Kape mu, vizte ho,
Ze šosu levého,
Na vrbě nejradš sedá.
Dovede mámiti,
Do vody vábiti,
Tam že své zámky chová;
Pláče a směje se,
Jak to chuť přinese;
Svou zlobu nevyzouvá.
Na něm vše klam a mam,
Dnes je zde, zítra tam,
Jíti on ze světa má!
Růženec z klokočí
Jistě jej ochočí,
Líčím se svázati dá.
38
Dívčiny, jinoši
Pode vsí v rozkoši
Vodníka polapili;
„Zabte ho, spalte ho,
Škůdníka svodného!“–
Z trestu ho – utopili.
39
NOC.
Noci sladká, noci jasná,
Tebe hvězda lásky časná
Zasvěcuje krásou svou;
Slunce z nachu svých červánků
Lože tobě stele k spánku,
Co slavíků zpěvy zvou.
Jak se sklání krásná máti
K dítku, má-li v lůně spáti,
Tak ty k tvorstvu – spanilá;
K srdci vineš, co jen dýše
V končinách té světa říše,
Noci sladká, rozmilá.
Noci krásná, svatotajná,
Luna, družka mírodajná,
Sestry – hvězdy – vyvodí,
Ty ti na nebeské pláni
Rozsvěcují tisíc bání,
Líbajíce lahodí.
Luna stříbro svého ráje
Věší na listy, na háje,
Jakby vánek květy svál;
Se skal přes vody na louky
Klene stříbrné oblouky,
Duch by po nich kráčel dál.
40
Noci jarní, tvá kdy záře
Na kraj světa líbá tváře,
Duch se šíří potají;
Jezerem jest oné chvíle,
Po němž co labutě bílé
City lásky splývají.
Duše světa vane, vládne,
Duchem božím tvorstvo mladne,
Jarní sen mu posilou;
S Bohem noci sladká, jasná,
Již den lásky,lásky hvězda jasná
Zasvěcuje krásou svou.
41
ZA HORAMI.
Ach vy hory, modré hory,
Vy se zdáte postupovat
Za kraj tento daleko,
Vysoko.
Kdybych k vám chtěl přec dojíti,
Touhou musel bych zemříti,
Než bych mohl připutovat.
Kdybych však přec připutoval
K vám, nebeské modré hory,
Přes ty řeky široké,
Hluboké;
Přec bych u vás nesměl dlíti,
Musel bych zas nazpět jíti
Přes ty řeky, přes ty hory.
Ach vy oči, modré oči,
Tak se tedy vzdalujete
Ode mne tam za hory
Přes bory!
Tam budete slze ronit,
Já zde pro vás hlavu klonit,
Že se na mne nesmějete.
42
Kdybyste se přec však smály,
Vy nebeské modré oči,
Jak se smějí andělé
Vesele,
Přec bych nesměl k vám pohlédnout,
Neboť ráj můj musí zblednout,
Neb ten osud věčně sočí.
43
SNY MATČINY.
Aj ty krásná, sladká máti
S liliovou tváří,
O čem sníváš, nač přemýšlíš,
Kam tvé oko září?
Po kom v různém pousmání
Rozstíráš své rámě,
A k modlitbě zbožně spínáš,
Jak bys byla v chrámě?
Oč, že oko tvé pohlíží
Do tajemných rájů,
Kde vidíš si hrát andílka
S kvítím čarných májů?
V duchu dítko přivoláváš,
K srdci tisknout žádáš,
Za poklad, co ukryt v lůně,
Tvorci díky skládáš.
44
S díky se i prosba vznáší
Za milánka tvého,
By mu otec otců seslal
Anděla strážného.
A což oko až milánka
Místo snů uvítá?
Kdož to moře citů pojme,
Kdo ty slasti sčítá?
45
ŽEL Z DÁLKY.
Když jsem já se s tebou loučil,
Žádal jsem tě o ruku,
Bych ji aspoň tiskat mohl,
Nemaje slov pro muku;
Ty’s mi ji sic, děvo krásná,
Z outrpnosti podala,
Ale moje věrná ruka
Bez tisknutí zůstala.
Což i to ti mnoho bylo,
Když jsem já ti všecko dal,
Srdce, duši, krev i život
Službě tvojí věnoval?
Srdce, duši – dvě ty věna,
Jež mi otec lásky přál,
Věna, jež jsem výše cenil,
Než své doly zlata král.
Ani zhledu, ani slova,
Z nichž se tušit láska dá,
Nepopřála’s při rozchodu,
Tvou když tiskla ruka má;
Já se při tom sic usmíval,
Měla’s však mou duši znát!
Dítě také se usmívá,
Když se má do pláče dát.
46
S bohem tedy, modré oči,
Vás já darmo k lásce zval,
S bohem vy dvě slunce lásky,
Vás Pán pro mne nerozžal;
O tak oči, modré oči,
Až tak ráj svůj najdete,
Slibte, že přec mi co luna
Na pouť zářit budete.
47
SHLEDÁNÍ SE.
Stojí lípa v šírém poli,
Tam dva druzi na rozcestí,
Chtíce hledat v světě štěstí,
Naposled se líbali,
By po pátém jaru zase
Po skončené pouti čase
Se pod lípou shledali.
Mine jaro, mine druhé,
Mine třetí, čtvrté, páté,
Jak se asi zde shledáte,
Jaké city polinou?
Komu láska, komu sláva
Kolem čela věnce dává,
Komu obě pokynou?
Stojí lípa v šírém poli,
Ptá se poutník na rozcestí
Poutníka, co v stínu jesti:
„Ajta, bratře krajane,
Povede mne tato cesta
Do blízkého tamo města?“
Poutník druhý povstane.
48
„Ty’s to, bratře? – „Jsem to, bratře!“
Volá jeden přes druhého,
Tiskne, líbá druha svého,
Slze obou splývají;
V objímání dlouhou chvíli,
Zdali přišli k svému cíli,
Na sebe se dívají.
Aj, tu bylo povídání!
První jásá, že mu ráje
Zkvětly z první lásky máje;
Druhý hledí k blankytu:
On sic vavřín slávy našel,
Za to lásky ráj mu zašel,
Oba tonou v soucitu.
49
POUPEPOUPĚ UA POLÍBENÍ.
Ondy jsem se Mínky tázal,
Kdy mi as hubinku dá?
Ona šeptla: až na růži
První poupě uhlédá.
A já čekal, dlouho čekal,
Až přec poupě kynulo,
Ale ach, zas vůčihledě
Hynulo a hynulo.
Já sic prosím o hubinku,
Mínka ale pravila:
„Když mi vzkřísíš to poupátko,
Dám ti, co jsem slíbila.“
Já se ale mýlit nedal,
Přec jsem jednu okusil;
Mínka cosi říci chtěla,
Já to druhou udusil.
50
VOJENSKÁ.
My vojáci
Jsme jonáci,
Jako panna zrůst je náš,
S májkou čáky,
Zbraň s bodáky
Nás zdobí, kdy jdem na stráž.
Stráž neb válka,
Blízkost, dálka
Vše radosti nám dělá;
V bitvy kouři
A z děl bouři
Nic nepřítel nezdolá!
Ať pěšáci,
Ať koňáci,
Stejná jest udatnost nám;
V tom uznání
K nám se sklání
Náš rytířský císař sám.
Hurrá v pláně,
Hurrá v stráně,
Hurrá na zdi, jako blesk;
Piv – pav – rány,
Až vše brány
Rozrazí náš zbraní třesk.
51
Tu je slávy!
Ať jsou zdrávi
Císař, vlast a otcův dům!
A jonáci
My vojáci
Postupujem! – trum, trum, trum.
52
Ženich.ŽENICH.
Na vraníku Jeník jede,
Vedlé sebe brůnu vede,
Aby na nich mládenci
K svatbě zvali pod věnci.
JedeJede, jede kolem lesa,
Slavík s ním o lásce plesá,
Srdce skáče laskavě,
Jako laňka v doubravě.
Jede na to v šírém poli,
Tu ho srdce pozabolí,
Neb naň všecko volalo,
Že ho děvče zklamalo.
Křepelka se v žitě hlásí:
Škoda hochu tvojí krásy;
Nevěř, nevěř dívčině,
Jiného zve: Pojď ke mně.
Na to vidí žvavou straku,
Jak se snáší od oblaků,
Ta v zobáku prsten má,
A ten Jeník dobře zná.
53
Straka jemu zprávu dává,
Že se právě Běla vdává,
A když láska uvadla,
Že jí prsten ukradla.
Aj, tu letí čápů řady,
Jeník volá od ohrady :
„Leťte čápi, leťte dál,
Jeden z vás mou lásku vzal.“
54
LIDSTVA MYŠLÉNKY.
Vy myšlénky lidstva krásné,
Kam as, kam vy putujete?
Jako včelky se rojíte,
Když kol jaro jásá – květe.
„Blesk vynikne,
Bor pronikne,
V tmách zanikne.“
Vy myšlénky, vy jste blesky
Na blankytu ducha jasném,
Rozstavené jste majáky
Na břehu k věčnosti časném.
„Duch vynikne,
Svět pronikne,
Zář z tmy vznikne.“
Vy myšlénky lidstva krásné
Jste paprsky světel moře,
Jimiž Seraf se odívá,
Světla Původu se koře.
Duch„Duch vynikne,“vynikne,
Svět pronikne,
K Tvorci vznikne.“
55
LOUČENÍ PRO CHUDOBU.
Modré vy očinky,
Lásky mé hvězdinky,
Proč jste se zatřpytily?
Mraky jsou strašlivé,
Srdce jak bázlivé
Ptačata rozptýlily.
Ach, již je na snadě,
Cestička k zahradě
Trávkou zarůstati má;
Cestička zelená,
Slzami skropená,
Rozkoš i boly mé zná.
Proč jste vy květinky
Žluté své hlavinky
Ve zlato nezměnily?
Snad byste kamenné,
Zlatem omámené
Rodiče obměkčily.
Proč nejsi chudinka?
Zrcadlem vodinka
Proč není rychlotoká?
Ručka by má byla,
V chyžku by vstoupila
Bělinka modrooká.
56
Bohatství vysoko,
Chudoba hluboko,
Láska tu lávky nedá!
Nuž oči skrejte se,
Srdcem to zatřese,
Ví-li že darmo hledá.
57
HORNÍCKÁ.
Tluky, tluky, tluk,
Pro horníka sladký zvuk,
Když v podzemní báni
Zlato, stříbro shání.
„Zdařbůh“ zbožně provolá,
Pak nesnázi odolá.
Tluky, tluky, tluk,
Na sta, na tisíce ruk
Dlabe tvrdé skály,
Od věků co stály,
Kámen, kov na bílý den
Bývá z báně vypraven.
Tluky, tluky, tluk,
Z kamene na haldě hluk
Pojde jalového.
Z ohně však rudého
Kov ryzí se vykloní,
Pak líbezně zazvoní.
Tluky, tluky, tluk,
Peněz, šperků, blaha pluk
Po světě se míhá!
Nuž ať hlas se zdvihá,
A jde k světa končinám:
,Kovkopové „zdařbůh“ vám!‘
58
BĚLA.
Pase Běla modrooká
Na paloučku bery své.
Zasedne si, kde ji lípa
Do líbého stínu zve.
A tu počne přemýšleti,
Co to asi lásky slast,
Ješto jiné děvy lkály,
Že mění se rychle v strast.
Žert je zřejmý, praví frašně,
Že hubinka jako med,
Já bych žádnou nepřijala,
Neb se zdá mi býti jed.
Po hubince jen to hoří
Jako plamen obou tvář,
Kdo by mně to dokazoval,
Tomu řeknu, že je lhář;
Jedna mi zas svatosvatě
Přísahala na svou čest,
Když objímá jinoch děvu,
Že to rajský pocit jest.
59
Tu rozhorlen tím rouháním
V hájku skrytý lásky bůh,
Tak ji střelil do srdéčka,
Že v ní zatajil se duch.
Ach, tu Běla poraněná
Domů vede bílý brav,
A pyká, že pohanila
Blažený milenců stav.
60
MÁTI A DCERA.
Kvete v sadě krásná růže,
Krásnější k ní plamená,
Té se rosa skví v kalíšku,
Jako slza roněná.
V té rosince se rozhlíží
Nebe jasné, modravé,
Máť v ní slunka tvář posvátná
Své zrcadlo laskavé.
Nebyly to v sadě růže –
To s matinkou dceř mladá,
Ta s perlinkou v očku něžnou,
K své matince pohlédá.
Aj, z té slzy nebe lásky,
Slunce lásky plamená,
Jakby netušila máti,
Co slzinka znamená?
Vždyť i pro ni byla poslem,
Něžným zrádcem z lásky dob,
Proč by citům dítka svého
Kopat měla chladný hrob.
61
Moře sladkých upomínek
Proudí v srdce hlubinách,
Slast je, zas na chvíli dlíti
V ráje lásky končinách.
Vědouc máť, že první láska
Oko plakat naučí,
Skloní se co anděl strážný,
Líbá dceru v náručí.
62
HORAL Z KOZÁKOVA.
Já jsem horal s Kozákova,
To si zpívám stokrát znova.
Znám jen rozkož, žádné muky,
Neb mám jasnost z první ruky.
Nad sebou mám slunce blesky,
Dole deště, hromu třesky.
Já přehlížím celé světy,
Jak zahradník modré květy.
Hledím na Říp prostřed země,
Kam Čech vedl svoje plémě.
Hledím až tam k zlaté Praze,
Kde prý, kdo má peněz, blaze.
Já jsem pán v té výši blahé,
Kameny mám vůkol drahé.
Kam jen kročí moje nohy,
Pokladu mám cele stohy.
Mé granáty nacholeské
Daly slávu zemi České.
63
Přijďte junci, přijďte děvy,
Těch granátů mějte zjevy.
Jak v těch krásný oheň vane,
Tak ať srdce k horám plane.
Pak vám rozdám bez odporu
Všechen poklad, celou horu.
To vám zpívám stokrát znova:
Já jsem horal z Kozákova.
64
ODJEZD NA VOJNU.
S Bohem buď matičko,
Bratře a sestřičko,
Víc doma nebudu spát;
Můj koník ten vraný
Hrabe jíž sedlaný,
Dál chce do války se hnát.
Máti dej znamení,
Sestro políbení,
Bratře koníka přiveď;
Šavle již po boku,
Nuž koni do skoku;
Do boje, do ohně leť.
Cupity, dupity,
Jezdec již ukrytý
Za všemi zahradami;
Nikdo ho nevidí,
Přece ho vyslídí
Oči dvě se slzami.
Vy oči jak nebe,
Pomněte na sebe,
Proč jste se rozplakaly?
Zlí lidé jak hadi
S úklady v kapradí
Lásce hrob vykopali.
65
V bělounký šáteček,
Od ní to dáreček,
Jezdec též slze roní;
Řehce kůň v tom hoři,
Míje vše zádvoří,
Jak kdy ho vlci honí.
Slunce již zapadá,
Kůň sotva dopadá
Přes hory, přes doly dech;
Utíkej kraj světa,
Bol tě přec doletá,
Střela – blesk jeho je spěch.
Ještě se obrátí
Jednou jak v závratí
Jezdec na vísku blahou;
Poslední záře se
V okénku zatřese,
Kde nechal dívku drahou.
Kůň dolem, kůň horem,
Krkavce s krákorem
V oblakách hladové zřít;
Počkejte do boje,
Vždyť hody vy svoje
Ráno již budete mít.
66
Z blízka i z daleka
Blesk a hrom přitěká,
Z mračen-li nikdo neví;
Až když je po noci,
Krvaví potoci –
Bojiště všem se jeví.
Slunce jde nad hory,
K vísce přes oupory
Sám komoň skáče chvatem;
Šáteček u sedla –
Panna kde ubledla –
Schvácený klesne na zem.
Odvažte šáteček,
Vrácený dáreček,
Modré ho oči chtějí,
Slze jak perličky
Přes bledé tvářičky
V šáteček jen se lejí.
Slzičky lejte se,
Ňadérka chvějte se,
Strápené srdce puká;
Slunko než zapadlo,
Srdce již uvadlo,
Za humny sejček huká.
67
MLADOST.
O mladosti, ty jsi krásná,
Ušlechtilost rozená,
Tobě sluší každý věnec,
Růže bílá – červená.
O mladosti, samas kvítek,
Vzácný v žití končinách,
Ty jsi anděl, jenž se vznáší
Po blankytných výšinách.
Kdybys chtěla, ty nemůžeš
Světu býti nemilá,
Každý v tebe zakochá se,
Zoro žití spanilá.
O mladosti, svět tě líbá,
Jako dceru předrahou,
Neb jsisi duše připomíná
Času krásných zář blahou.
O mladosti, o radosti,
Proč tak časně odlétáš?
Zůstaň, zůstaň mezi námi,
Slze díků nesčítáš.
68
VĚTÝREK A JINOCH.
U jezera se pod růží
Konvalinka hýbá,
Vánek světem laškující
V letu ji zulíbá.
Nevěř, nevěř ty květinko
Lichotnému vánku,
Odnese ti krásu, vůni
Vesny ty milánku.
Než květinka v chvění jásá,
Když tam vánek dlívá;–
Odvanul – květinka vadne,
V jezero se schvívá.
U jezera se pod lípou
Mládec k děvě shýbá,
Ústa – lásky medy – růže –
Mimochodem líbá.
69
Nevěř, nevěř děvo lásce,
Roveň jinoch vánku,
Odnese ti srdce – krásu,
Udolí milánku.
Ale děva přec je ráda,
Když tam jinoch dlívá;
Ostavil ji – srdce puklé
Jezero přikrývá.
70
SUCHÁ RŮŽE.
Ondy jsem jí ukazoval
Suchou růži, pak se ptám:
„Znáš ji ještě, duše krásná!“
Ona šeptla: „znám ji, znám!“
A já vzdychna ptám se dále:
„Víš, cos tenkrát slíbila?“
Ach, tu nic víc nezašeptla,
Jenom oči sklopila.
A když zase je pozdvihla,
Stály velké perly tam,
A já div že místo hněvu,
Neplakal s ní ještě – sám.
71
PODZIM.
Listí opadává,
Žloutne v borku javor krásný,
Ptactvo s bohem dává,
Zpěv umírá v houští hlasný.
Listy jen padejte,
Žloutni javore důvěrný,
Zpěvy umírejte,
Mně dal podzim osud černý.
Javore ty hustý,
Pokud zelený jsi býval,
Nebyl svět mi pustý,
Pod tebou jsem s Mínou dlíval.
Dlíval jsem, ach dlíval
Ve tvém libodechném stínu,
Rozkoší jsem zpíval,
V loktech maje ráj svůj – Mínu.
Po tom ráji veta!
Poušť je javore v tvém klínu!
Mřete slasti světa,
Mně vzal podzim všecko – Mínu.
72
SYN ZARMOUCENÝ.
Tázali se, tázali,
Co pšenici vázali,
Proč s koníky pomalounku,
Proč tak jezdím pomalu
S hory tamo k úvalu.
Ženci dobří, tím je to:
Co otčíkem zaseto,
On nesváží v stohy více,
Zdar co s nebe vyprosil,
Já bez práce pokosil.
Co mi platná pšenice,
Jasná jako dennice,
Když mi v otci zhaslo slunce,
Hlava drahá hluboko,
Duše zbožná vysoko.
Nezpívejte žencové,
Panny, junci, kmetové
Na podraží, na podhoří,
Važte snopy v tichotě
Při té srdce tíhotě.
73
Až budou žně veliké,
Pokolení všeliké
V údolí se s Pánem sejde;
Pak zapějte vesele –
Budeť věčná neděle.
74
NEMOCNÉ DÍTKO.
Je noc jasná, májová,
Blaho, vůně rájová
Háje, lučiny provívá,
Slavík sladce v houští zpívá.
Aj hlavinka bělavá,
Z lůžka vstává bolavá,
Dítko vlásky s čílka stírá,
Jásá a k měsíčku zírá.
„Máti, máti, pusťte mě,
Já povzlítnu od země,
Kde měsíček světla dává
A na harfu David hrává.“
Slyš, jak žalmy propěvá,
Aniž hlas kdy umdlévá:
„Neodvrhni – Pane v záři,
Dítě od své božské tváři.“
75
„Pánbíček volá mne sám!“
A dušička již ta tam. –
Hledí dítě s nebe stánku
Na svou liliovou schránku.
ŽalmŽalm, co David pěje dál,
JestJest, jak anděl s ním by stál;
V slzách se usmívá máti,
Vidíť v nebi dítko hráti.
76
PLES ŽÁKŮ NA JAŘE.
Jaro krásné nám přichází
A kytinky zlaté hází
Po čarovných lučinách;
Slétají se včelky pilné,
By sladkosti neomylné
V něžných kryly hlubinách.
Včelky mají vůdce svého,
Ten je hájí, dává všeho;
Tím zdar jejich rozkvetá.
I my máme sestry, bratří,
Vůdce, jimžto sláva patří;
To voláme do světa!
Duše naše jako včelky,
Sladkých ctností pěstitelky,
Hledat lidstva zdar budou;
Dík vám vůdci naší ctnosti,
Vám zní sladký hlas vděčnosti,
Péče vaše nezhynou!
Až pak v světě budem státi,
Duch se v školní stánek vrátí
A cit díků vynoří:
Jaro žití bylo krásné,
Ctnosti, mravů květy spasné
Léta parnem nezhoří.
77
KOVÁŘSKÁ.
My kováři v potu tváří
Kujem rádi, kdo co dá;
Práce naše jsou kočáry,
Pluhy, šavle, hřeby v máry,
Kovadlina všecko zná.
My jak v ohni vidět duchy:
Ruchy, buchy bez odtuchy,
Kladiv hluk se rozléhá.
My kováři v ohně záři
Známe slávu, čest co pán!
Statný vojín, když zavítá,
Bujný vranník v boj co lítá,
Že chce býti okován,
Vítězné jsa pln předtuchy:
Ruchy, buchy bez odtuchy,
A vojín již obstarán.
My kováři, robotáři
Vedem také v žertu svou,
Když se kočár k nám zatáčí,
A za ním se kolo vláčí,
A paničky v blátě jdou.
Haha, jedou, přec ne suchy:
Ruchy, buchy bez odtuchy,
A dukáty vylezou.
78
My kováři nejsme lháři,
Řeknem-li, kdo z nás ples má;
Když milá jde, jen to prší,
Perlík skáče, jiskry srší,
Měch jde, výheň plamená;
Srdce, perlík bije v sluchy:
Ruchy, buchy bez odtuchy,
Div ten panna vykoná.
79
PISEŇPÍSEŇ V SENOSEKÁCH.
Hejsa máme senoseky,
Ať to víte lesy, řeky,
V senosekách zpěvy, ples;
I žežhulka tam na buku
Provolává: kuku, kuku,
Má panenko kde jsi, kde’ s?
Když volá tak žežhulice,
Proč ne na své krasavice
Mládenci jak jarní květ?
Pojďte panny, vstupte v řady,
Hrabte švárně seno všady,
Hrabte k předu, hrabte zpět.
My to šeptnem jen tak sobě,
Že jste krásné v této době,
Jako růže na poli;
A kdo vzhlédne v modré oči,
Tomu srdce povyskočí,
Zplane – sladce zabolí.
Točte se na louce čile,
Jako v tanci přespanile,
Hospodyňky z vás budou;
Panny ježto pracovaly,
Do statečků hned se vdaly,
Každá žínkou jest milou.
80
Hrabte panny, cupy, dupy;
Nesvezem-li – dejte v kupy,
Slunce svítí – krásnýť čas;
Jednou panny místo sena
Vozit budem vaše věna,
Budem zpívat – výskat zas.
81
NA HORY.
Jen mne pusťte na hory,
Nad vše pláně nad bory,
Ať to srdce cítí,
Co to, u hvězd býti,
Touží jen tam na hory.
Jen mne pusťte na hory,
Duch ať s modré prostory
Na ten svět se dívá,
O svém ráji snívá;
Proto k ráji na hory.
Jen mne pusťte na hory,
Na nichjich jasné oupory,
Tam hrob mají tísně,
Ctnost a slast své písně,
K stanům ctnosti – na hory.
Jen mne pusťte na hory,
Duch přelítne obzory,
Mine světů báně,
A od trůnu Páně
Blažen shlédne – na hory.
82
PÍSEŇ PŘI VÍNĚ.
Dejte víno, dejte,
Do paharůpoharů lejte
Červené i bílé;
Rozkoše tu chvíle;
Ať se perlí nám radost,
Jak ve sklénce sladký host.
Sláva vínu, sláva!
Ta nebeská šťáva
Sílu vlívá v oudy,
Duch vysílá proudy,
Kde se Víly vznášejí
A po vlnkách kráčejí.
Jsou to proudy jisté,
Jemné, sladké, čisté,
V těch se nebe zírá,
Buď nám bratří víra;
Komu z nás žel v srdci stál,
Na sta mil jde dál, jde dál.
Však radost se hlásí,
Dceř nebeské krásy
Věncem z růží vítá,
Duše drahé sčítá,
Každé srdce blíž volá,
K nám-li láskou plápolá.
83
Vzhůru, číši vzhůru,
Provolejme v kůru:
Ať jsou všickni zdrávi!
Tomu vavřín slávy,
Kdo z nás mívá napořád
Bratra, ctnost a domov rád.
84
DŮM OTCOVSKÝ.
Zapomeň ty srdce bolné,
Ticho, ticho duše má,
Nezvoláš ty časy krásné,
Jež otcovský dům chová.
Za zhled matky jeden sladký
Rád vše světa ráje dám;
Odpusť lásko z očí krásných,
Že pro matku slze mám.
Teď bych lásky posly rychlé
V stan mladosti rád svolal,
A dřív dál jsem v svět zacházel;
Dům otcovský sám tu stál.
Ach již není otce, matky,
Otcův stánku vrať mi ráj;
Dávám tobě v lásce s bohem,
V srdci mém je – svadlý máj.
85
UTĚCHA.
Ticho, ticho srdce moje,
Žes nenašlo v světě lásky,
Vždyť máš srdce matky drahé,
Tam jsou lásky pravé hlásky.
Tam je ta posvátná půda,
Kde nesvadlé rostou růže,
Růže, jejichž listy něžné
Bouře věčně svát nemůže.
Nevěry když trn tě trápí,
Strážný duch tvůj tě obhájí,
Zaleť k ráji oněch růží,
Okřeješ tam jako v máji.
86
POSPOLITÁ KMETŮ.
Bývaly to krásné časy,
Pokud dítko matky hlasy
Od her v lůno volaly;
Oko, duše slzy jiné,
Než že míč neb ptáček mine,
V sladkém věku neznaly.
Časové prchají jako ten blesk,
Sotva se nadějem, již je tu třesk;
Tak mine, tak plyne stále
Života rychlota dále;
Dětství ta číše
Ať jde do výše!
Bývaly to krásné časy,
Když jinošské mysli jasy
V blaha ráje zářily;
Když kol hlav se čarní snové
Co kol růží motýlkové
V slasti lásky točily.
Časové prchají jako ten blesk,
Sotva se nadějem, již je tu třesk;
Tak mine, tak plyne stále
Života rychlota dále;
Junství ta číše
Ať jde do výše!
87
Bývaly to krásné časy,
Když co zralé, zlaté klasy
Síly mužné kynuly,
Když duch bystrý jako sokol
Na děj světa hleděl v okol,
Skutku věnce kynuly.
Časové prchají jako ten blesk,
Sotva se nadějem, již je tu třesk;
Tak mine, tak plyne stále
Života rychlota dále;
Mužství ta číše
Ať jde do výše!
Bývaly to krásné časy,
Když se ještě naše vlasy
Stříbrem věku nekryly;
Než i teď se srdce směje,
Žeň kdo spatří, dřív co seje;
Hle, my darmo nežili.
Časové prchají jako ten blesk,
Sotva se nadějem, již je tu třesk;
Tak mine, tak plyne stále
Života rychlota dále;
Kmetství ta číše
Ať jde do výše!
88
SIROTEK.
Oni mi je pochovali
Drahé, zlaté hlavy obě;
Tu spí otčík – tam zas máti,
S nimi slast a všecko v hrobě.
Kdyby splavil s hrobů temných
Potok slzí všecky hroudy,
Přec se oči neotevrou,
Svadlé neobživnou oudy.
Jak to hlode, hlava pálí,
Jak je teskno na sirobě!
Otče, máti, proč své dítě
Nevzali jste raděj k sobě?
Siré dítě ubožátko
V světě každému překáží,
Nelitostník, dá-li dárek,
Každé sousto prvé zváží.
Ať si zváží; však tam v ráji,
Odkud zírá otec, máti,
Zváží se též bol a slzy;
Pán Bůh radost zas mi vrátí!
89
JITRO.
Slunce! slunce!
S nebes trůnce
S božskou tváří
Na svět září.
Vítej ráno!
Bohem’s dáno;
Jak zasvítíš,
Cit roznítíš.
Cit radosti,
V spolku s ctností,
Dík budíváš,
Uctu vlíváš.
Duše vzhůru!
K nebes kůru
Sebe čítej,
K světlu lítej.
Noc – temnosti
Složí kosti;
Budeť dáno –
Věčné ráno.
90
SLUNCE A KVÍTÍ.
Svítí slunko, svítí
Na jaro, na kvítí,
Líčka líbá spanilá;
Než se k moři sklání,
Květů med dování,
Vadnou kvítka sklonilá!
A když slunko vstává,
Libky světu dává,
Vítr lístky porozvál
Po dolech, po stráni,
Hejna jich uhání
Řeky proudem k moři dál.
Ha ty slunce jasné,
Světla zář tvá shasne,
Blesk za bleskem odpadá;
Kdo a kde tě najde,
Až tvůj oheň zajde?
Pán ti nové světlo dá.
91
LOUČENÍ.
Když se loučíš s duší milenou,
Proč as perla vyskočí
Tu i tam hned do očí?
Snad za bol to sladkou odměnou?
Když se loučíš s duší milenou,
Teprv ztrátu v světě znáš,
Proto vroucí slze máš,
Naděje ač s palmou zelenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Mníš že hory padají,
V poly srdce lámají,
Oko tvář – bolestí vtělenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Zdá se, ráj kde květný stál,
Že ho bouřný vír zavál,
A zakrývá moře svou pěnou.
92
Když se loučíš s duší milenou,
Oko v oko pohlédá,
Vzájemně si obraz dá,
A tak duše na se zpomenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Snad se zde již neshledáš,
A přec hlasu pozvedáš
V sladkobolném snu: „Na shledanou.“
93
LÁSKA.
U potůčka stříbrného
Violinka něžná kvete;
Oči modré, oči krásné,
Proč se na svět nesmějete?
Co vás oči rozplakalo,
Rozplakavši zatemnilo?
Snad jest mráček na nebesku,
Snad se slunce v moři skrylo?
Mráček není na nebesku,
Slunce jasnou září plane;
Ale po němž duše touží,
Za horami v dálce stane.
Kdyby láska sluncem byla,
Šírý svět by zapálila;
Kdyby láska mrakem byla,
Šírou zem by zatopila.
94
Ale láska není sluncem,
Ani nezná černé mraky;
Láska ta je, ta je – láska
Nebes má – ne země znaky.
Netažte se, proč snad pláčepláči,
Srdce – oči tomu chtějí;
Duše má je veselejší
Než ti, kdo se věčně smějí.
95
POTĚŠENÝ SIROTEK.
Vystupuje kopec z lesa,
Kostelíček bílý nesa.
Mnoho se tam křížů stkvěje,
Luna na ně stříbro leje.
Siroteček v lese – v noci
Matku volá ku pomoci.
Z hřbitova kříž nad les pne se,
Dítku světlo – pozdrav nese.
Tak při záři jemnobledé
Sirotečka lesem vede.
Již je z lesa! v stejném čase
Kříž se sníží k hrobu zase.
Když se blíží ku hřbitovu,
Srdce matky bije znovu.
Když jde k hrobu – máti kyne,
Bílé roucho v záři plyne.
Jednu ruku na kříž šine,
Druhou dítě k srdci vine.
96
A jak dítě poceluje,
Mlčky zmizí – mrtvou sluje.
Siroteček poutěšen
K lesu spěje jakby nešen.
Již nebloudí v hustém lese,
Dost světýlek se tam třese.
Kde se dříve slze lily,
Teď se v světla proměnily.
Tak se do své chýže milé
Siroteček vrací čile.
Víc očinky neplakaly,
Utěchu kříž, máti daly.
97
HORA NAD DĚDINOU.
Zvěstuj oko, jak milá je
Ona modrá výšina,
Víš-li, u paty že leží
Tichá, drahá dědina.
Vrch ten jako dávný známý
Pozdravuje z domova,
Jako přítel, svou co věrnost
Do šedin až dochová.
Mešká-li na něm obláček,
U lehounkém pohnutí,
Zdá sese, že to tam matinka
V sladkém v náruč kynutí.
A když mráček se rozplývá
Po nebeském blankytu,
Zdá sese, k nám že její duše
V toužném spěje pocitu.
98
A když ještě zvonek zavzní
Stejný jako v otčině,
Tu duch letem holubinným
Chvátá k rodné končině.
Tak se nediv srdce plavci,
Že mu bylo plakati,
S ostrova když otcovského
Kouř uzíral vztoupati.
99
DENNICE.
Dennice, dennice,
Krásná hvězdo lásky!
Kolikrát ty vzejdeš asi,
Nežli vzejdou lásky časy,
Než ten prápor bude vlát
S hradu, s chýše, napořád!
Dennice, dennice,
Sladká hvězdo lásky!
Svěť jen dále krásným okem
Na nebi tam převysokém;
Jednou předce bude vlát –
Prápor lásky napořád.
100
PĚVCŮM.
Vane božský dech vesmírem,
V tvorstvu vládne šírošírém,
Čistý duch ho cítí, zná;
Zasvěcenec jen kruh zírá,
Zem co s nebem vlídně svírá,
V mocné Pán jejž ruce má.
Kruh ten v lilii počíná,
V Orionu sám se spíná,
Perly na něm – hvězdy jsou;
Kruh ten zní co dalné zvonce,
Věčnost nezná hlasů konce –
Ty se v letu země tknou!
Pěvci, hle ty divoráje
Nejsou pro vás pouhé báje,
Memnonovy sochy jste;
Vaším duchem to zaznívá,
Když se světu rozednívá,
Zora, když do brány jde.
Jak zní hlas váš, srdce skáče,
Lidstvo žasne, jásá – pláče,
Kůra zemská odpadá;
Vrah co právě meč otáčí,
Lituje čin, slzou smáčí,
K vám pobožně pohlédá.
101
Vy jste Tvorce vyvolenci,
Svět zdobíte krásy věnci,
V žel a tmu vodíte jas;
Každý zvuk té zlaté lyry
Vlívá sladkost lásky, víry,
Je z budoucí vlasti hlas.
Pozdě vraťte se do výše,
Přejte lidstvu krásy číše
Citů blaha přesvatých;
Až předc hlava půjde spáti,
Lyra bude žalmy hráti
V světech Páně hvězdnatých.
102
KMET A DÍTKY.
Pod jabloní košatou,
PvětemKvětem bílým bohatou
Sedí bílý kmet,
Kolem něho hrají dítky,
Zbírajíce něžné kvítky,
A to jich je svět.
Někdy kmet zde také hrál,
Tehdy strom co mláď tu stál,
Tomuť mnoho jar!
Tenkrát kmet byl bujný klouček,
Jejž těšíval jasný brouček,
Světa každý tvar.
„Doby mladé škoda vás,
Vy jste byly plny krás,
Rájem každý den;
Kde jste vy mladosti ráje?
Rozkoš vaše sladká báje,
Vy jste sen, jen sen.“
Stromem vánek kolíbá,
Kmeta květem obsypá,
Vlas – květ jeden lesk;
K němu dítek sbor přichází,
Kvítky jemu v lůno hází,
Zmizí zas co blesk.
103
Kmet se kolem ohlédá,
Srdce žalem usedá,
Zrak je porosen.
„Kde jste vy mladosti ráje?
Rozkoš vaše sladká báje,
Byly jste jen sen.“
104
PÍSEŇ PŘED ŠKOLOU.
Přijď svatý Duše!
Z mysli, z duše „přijď“ voláme,
Otevřená srdce máme,
K nebi vznáší duch se náš,
Že k dobrému síly dáš.
Přijď svatý Duše!
Jako apoštolů tváře
Ohnivých jazyků záře
Zjasnila co ctností chrám,
Tak svých vlej milostí nám.
Přijď svatý Duše!
Ty jsi s Otcem, Synem věčným
Zdrojem lásky, světla vděčným,
Přijď, o přijď a osvěť nás,
Tvorce náš a nebe krás.
105
PÍSEŇ PO ŠKOLE.
Blaho – slavmeBlahoslavme světu Pána,
Syna, Ducha v nebesích,
Že nám věd a ctnosti brána
Se otvírá ve plesích.
Srdce čisté, rozum jasný,
Vůle k ctnosti rozžatá!
Pro život nám dar ten spasný
Moc udílí přesvatá.
Otče náš! jenž s nebe svého
Na své dítky pohlédáš,
Dej jich vůdcům blaha všeho,
Dej, ať blažen Vládce náš.
106
K OBLAKŮM VEČERNÍM.
Vy obláčky na západě,
Kraje říše rájové,
Hory, dolce zlaté máte,
Zlaté háje palmové.
Na ty dolce, na ty háje
Poutník – duch – si vzpomíná,
U živých vod odpočívá,
Květy hvězd kol sebe má.
Háje míru, dolce touhy,
Hostitelé laskaví,
Hle jak poutník se usmívá,
Jak ho sladký sen baví.
Přejte mu tam odpočinku,
Kdyť ho sladký domov zve;
Ať je dítkem, ješto usne
V ručkách majíc kvítky své.
107
VEČERNÍ KLEKÁNÍ.
Doliny,
Dědiny
Tichnou, blednou, hasnou;
Jenom září jasnou
Stkvějí hor se báně,
Jak oltáře Páně;
Vánek líbá květiny,
Lučiny,
Planiny.
V údolí
Hlaholí
Zvonků hlas co z ráje,
Ozvěnou jsou háje;
Než se spánek sklání,
Tvorstvu se vyzvání:
„S čistou duší dítěte
Klekněte,
Klekněte!“
108
Mocný Pán
Má svůj stan
Nad hvězdami výše;
Anděl strážce tiše
Sstupuje z červánků
Střežit lidstva stánků.
Noc až mine, den je dán;
Dobrýť Pán,
Dík mu slán!
109
NEDĚLE.
Chvála tobě, dni ty Páně!
Tvorstvo poklekává tiše,
Vánek zvonců hlas přináší,
Duše uctou sotva dýše.
Na den odpočinku Páně
Duch zas najde, vzkřísí sebe,
Od snah světa odpočívá,
V otevřené zírá nebe.
Ticho, jak by boží láska
V svatém přemýšlení byla,
Aby tvorstvo drahé, krásné
Ještě sladčej oblažila.
Nuže k díkům v prach klekejte
Zástupové šírých světů!
„Sláva Bohu na výsostech“–
Pějte věčně v svatém vznětu.
110
K PÍSNÍM.
Písně, holubinky bílé,
Těšitelky každé chvíle,
Obletujte otcův stan!
Pěvec již co klouček něžný,
Leskot váš hladíval sněžný,
Vámi sladce obsypán.
Zasedněte na okence,
Tam spatříte polní věnce,
Zavěšené pro radost;
Klasy zlaté, chrpy modré,
Z pěvce mládí doby bodré,
Kde měl vaši nevinnost.
Písně, bílé holubinky,
S okem věrným jak hvězdinky,
Až tak pěvec půjde spat:
Sleťte se na jeho stánek,
Mít kde bude věčný spánek,
Žalostivo zavrkat.
Bude-li tak duše čistá,
Jak je vaše bělost jistá,
Vyprovoďte sproštěnou,
Věčné lásky kde studánky,
Dajíce tam v radovánky
Ratolest jí zelenou.
111
K HOSPODINU.
Kdo Tě Pane nechce znáti,
Ať jen jednou zrak obrátí
Na přírody krásný chrám;
Hory, skály nebetyčné,
To jsou chrámu sloupy sličné,
Tys je stavěl – Pane sám.
Kdo Tě Pane nechce znáti,
Ať jen jednou jme se ptáti,
Nač svět má tisíce krás;
Nač to slunce, nač ty hvězdy,
Proč ta záře jasná vezdy
V noci krásný nebe pás.
Kdo Tě Pane nechce znáti,
Ať se ptá, kým země máti
Každým jarem rozkvetá?
Ať zakáže jenom kvítku,
Spanilému Vesny dítku,
Ať očinkem nekmitá.
Kdo Tě Pane nechce znáti,
Cit lítosti jej uchvátí,
Když poslední den mu dán;
Z hlubokosti své těžkosti
Tam povzdychne do vysosti:
„Soudce můj, já červ – Ty Pán!“–
112
Opravy.
Str. řád.
12 2 se shora má stát: borovím místo: borovým
30 1 plešeš pleseš
41 2 zdola lásky lásky,
50 titul Poupě a políbení
80 Píseň místo: Piseň
82 9 zdola jich nich
95 4 pláči pláče
103 2 se shora Květem Pvětem
106 1 Blahoslavme
Ve sv. III. str. 81. řád. 6. se shora má stát: „křínobilý“ – místo křídobílý.
E: dp + sf; 2004
[113]