LOUČENÍ.

Václav Jaromír Picek

LOUČENÍ.
Když se loučíš s duší milenou, Proč as perla vyskočí Tu i tam hned do očí? Snad za bol to sladkou odměnou? Když se loučíš s duší milenou, Teprv ztrátu v světě znáš, Proto vroucí slze máš, Naděje ač s palmou zelenou. Když se loučíš s duší milenou, Mníš že hory padají, V poly srdce lámají, Oko tvář – bolestí vtělenou. Když se loučíš s duší milenou, Zdá se, ráj kde květný stál, Že ho bouřný vír zavál, A zakrývá moře svou pěnou. 92 Když se loučíš s duší milenou, Oko v oko pohlédá, Vzájemně si obraz dá, A tak duše na se zpomenou. Když se loučíš s duší milenou, Snad se zde již neshledáš, A přec hlasu pozvedáš V sladkobolném snu: „Na shledanou.“ 93