BĚLA.

BĚLA.
Pase Běla modrooká Na paloučku bery své. Zasedne si, kde ji lípa Do líbého stínu zve. A tu počne přemýšleti, Co to asi lásky slast, Ješto jiné děvy lkály, Že mění se rychle v strast. Žert je zřejmý, praví frašně, Že hubinka jako med, Já bych žádnou nepřijala, Neb se zdá mi býti jed. Po hubince jen to hoří Jako plamen obou tvář, Kdo by mně to dokazoval, Tomu řeknu, že je lhář; Jedna mi zas svatosvatě Přísahala na svou čest, Když objímá jinoch děvu, Že to rajský pocit jest. 59 Tu rozhorlen tím rouháním V hájku skrytý lásky bůh, Tak ji střelil do srdéčka, Že v ní zatajil se duch. Ach, tu Běla poraněná Domů vede bílý brav, A pyká, že pohanila Blažený milenců stav. 60