NA RADOST.

Václav Jaromír Picek

NA RADOST.
O radosti, věčná růže, Což se tobě rovnat může? Ty jsi krásná, vznešená; Tvoje krása, tvoje vůně Má studánky v nebes lůně, Družko dobrých milená. Z končin věčných tvoje věnce Padají v svět pro zvolence; Kdož by je nesbíral rád? Kdo nemá ctnost v duše chrámě, Darmo po nich zdvihá rámě, Neověnčen bude stát. Věnce své nebeské přáváš, Dobré skutky kde shledáváš, Vod živých ty pramen jsou; Nepravost kde lidstvo šálí, Hned jak mráz tvé květy spálí, Živy se víc nevznesou. O radosti, květe májů, Vláha tvá jde z divných hájů; Cipřiše tam šeptají; Všecky slzy z bolu tváře, Jíž útěchy vzešla záře, V proud radosti splývají. 7 Proud ten spěje do věčnosti, Posvěcen se zpět v rychlosti K zemským vrací končinám; Kdo jsi bratru slzu smutku Ve šlechetném setřel skutku, Přistup k proudu hlubinám. Skloň se k proudu, zdvihni číši, Zavdej bratrům, volej k výši: Dobro, pravdo, kráso, vám! Vy nás v žití obletujte, Ctnosti věnce poskytujte, Jež v radosti dáme chrám. 8