III.
Zima jde, ó nejde, letí
Zima jde, ó nejde, letí
na perutech! – Vzhůru, děti,
jásot náš ji vítej, smích!
Chumelí se sníh.
14
Což tu doma teplo, milo.
je-li venku mráz a bílo,
pohádky jsou krasší,
sníh kdy venku práší. – –
Však, co hrůzy, bledá zimo,
neseš mnohým! Viz, jdi mimo,
co tu v chudé síni běd,
vše kdy poutá led.
Dobrá máť tam k srdci tiskne
skřehlé děti; z oka tryskne
sterá slza. – Běda,
pomoci však nedá. –
Než, ten Bůh, jenž světům velí,
nedopustí, aby mřely
ubohé ty děti. V čas
sešle lásky jas.
Jako kouzlem bídu mění
rukou dárců v blahé snění.
Oči dítek září,
štěstí kvete v tváři. –
Tak my chudí smutně zřeli
sněhům vstříc, kdy v kraje spěly,
chabý úd se zimou třás’,
když dul krutý mráz.
15
Ale teď nám teplo v duši,
neboť hrůzu zimy kruší
Vaší lásky zdroje,
plaší strastí roje.
Srdce plna citů vroucích,
radost plane z očí žhoucích,
jež dí víc, než může ret
díků povědět.
Každý vzdech náš k nebi letí,
vyprosit chtí vděčné děti
květy štěstí, květy blaha
pro ta Vaše srdce drahá,
a pak – Boží požehnání
vždy, ó vždy kéž k Vám se sklání!