Kytice básní příležitostných (1895)

Herma Pilbauerová

Diplomatická verze Ediční verze
KYTICE
BÁSNÍ PŘÍLEŽITOSTNÝCH.
NAPSALA
HERMA PILBAUEROVÁ.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ ALOISA HYNKA, KNIHKUPECTVÍ.
[1] J. Rokyta v Praze.
[2] ČESKÝM DĚTEM A JICH PŘÍZNIVCŮM VĚNOVÁNO.
[3] Čtenářům!
Jak vznikla tato sbírka? Zcela mimovolně. Jako učitelce bylo mi často napsati nějakou báseň příležitostnou. Tu přišly děti s prosbou o přání některé učitelce nebo učiteli, otci, matce, jindy opět při slavnosti podělování chudé mládeže bylo třeba nějakého poděkování a p. Po několik let schráněla jsem jednotlivé básně, až konečně možno mi utvořiti z nich sbírku samostatnou. Jeť sice podobných sbírek již dosti, leč přes to přece nevybraly si mnohdy děti ze žádné z nich. Znajíc dobře okolnosti, za jakých mělo býti to či ono předneseno, vmyslila jsem se do věci náležitě. Doufám, že laskavý čtenář i čtenářka najde si ve sbírce této někdy něco vhodného. Vždyť na každé škole naskýtají se zmíněné již případy. Prohlašuji s potěšením, že jsem byla od některých slečen kollegyň o některou z básní [5] požádána, což mne pohnulo vyslati tuto „Kytici“ do světa. Náš Miroslav Krajník dí:
„Cit básníkův jen píseň – poupě stvoří, cit příbuzný mu dává v růži kvést.“
Kéž rozkvetou poupata této „Kytice“ v růže!
Na Smíchově, dne 20. července 1895.
Herma Pilbauerová.
[6] Přání dobrodincům k svátkům vánočním.
I.
Velevážená paní!
Jsou vánoce, ta doba krásná, jí všecko hledí s touhou vstříc. Kéž nese štěstí, pokoj svatý, a zjasní každou, každou líc! Dnes máme v srdci plno blaha, a přání vroucích pučí v něm, jak z jara poupat vonných v keři; – jsouť naším krásným, dětským snem. Vám, paní vzácná, přejem’ z duše: „Kéž nehasnoucí štěstí jas Vám rozžehne ta krásná doba, ten vánoční, ten svatý čas! Na přelaskavé líci Vaší kéž úsměv blaha povždy dlí, [7] a v oku Vašem klidu záře nechť vždy, ó vždy se zrcadlí!“ Toť vroucí přání vděčných dětí, jež s úctou, láskou hledí k Vám. Ó paní vzácná, zachovejte svou něžnou péči všechněm nám!
II.
Velevážení, předrazí dobrodinci naši!
Vánoce tu, štědrý večer! Ó, což se tu každý těší na dar, třeba přemalounký! Nám již dlouho naděluje, Vaší rukou přelaskavou denně dary připravuje. Jak se to tu teple sedí, jak tu štědrý stůl nás vábí, jenž nám uchystán je denně. Bůh Vám odplať, dárci drazí! Štědrý večer kéž Vám schystá štěstí květy nevadnoucí! My pak, drobné, vděčné děti, vřele vždy se pomodlíme za své štědré dobrodince. 8
Proslov.*)
Byla zima. V kraji bílo, stromy holé, pusty háje. Na sta ptáčat uletělo – uletělo v dálné kraje. Nemnozí tu zpěváčkové, však těm krušní zimy dnové. Těžko zpívat! – Na větvici květu, lístku neviděti, a ten slunce paprsk zlatý, ach, ten zřídka k zemi sletí! Smutně ptáci na strom holý usedají. Hlad je bolí. Hrstka drobtů pravé hody ubožákům. Dejte, dejte, radost věru pohleděti na ten ptačí shon, nuž spějte! Však Vám z jara jejich píseň v radost změní žal i tíseň. *) Deklamováno na „Dětské akademii“, pořádané komitétem Smíchovských dam ve prospěch „Chudinské kuchyně školní mládeže“ 1893.
9 Jak ti malí, chudí ptáci též jsme v době zimní byli, však jen krátce; vždyť nás vlídně k hodům sezval hlas Váš milý. Ptáčkům jenom hrstka zrní, nám však hojnost stoly plní. Venku sněhu chumelice, a my, drobní ptáci malí, v teplé jizbě s plných stolů všechno chutě sezobali za hovoru, žertu, smíchu. – Dobré bydlo není v tichu. – Jak ti malí opeřenci od srdce si zazpíváme, vždyť nám teplo v lásce Vaší, blaha plná srdce máme. A z té vroucí písně dětí sterý dík k Vám, drazí, letí. 10
Poděkování.*)
I.
Již léto minulo, již jeseň v hrob se chýlí, Již léto minulo, již jeseň v hrob se chýlí,
 již cvalem, tryskem zimy bělouš spěje, ze hřívy bujné chlad a jíní seje – a zemi zahalí nám sněhu příkrov bílý. Ni kvítka na luhu, ni hlásku v truchlém kraji, i slunce zbledl jas, a mraky šedé teď halí nebe tvář. Je zimy bledé to práce mrazivá. – I v srdci stesk se tají. Než mocný Otec náš, jenž tvorům žíti velí, jenž reje nesčíslných řídí světů, ten, jehož slávu šíří ptactvo v letu, On láskou umírní i zimy útok smělý. Vždyť zná, jak bolí mráz, jímž malý úd se chvěje, jenž loudí slzí rosu z dětských očí. On jistě setře bolesť, jak ji zočí. Na svatý pokyn jeho milosrdný spěje. *) Poděkování tuto uvedená deklamována byla při slavnostech podělování chudé školní mládeže na Smíchově.
11 A koho nám k ochraně seslal v zimy zlobě? Aj, v srdce Vaše vložil smilování, vždyť každý, drazí dárci, z Vás se sklání k nám chudým, aby přispěl v smutné mrazu době. Ó, jak tu blaze nám, kdy rámě přízně Vaší nás vřele obejímá teplým dechem! Hle úsměv rtů, dřív chvějících se vzdechem, teď peruť andělská, teď láska bolest plaší. Dnes, drazí dobrodinci, slyšte díky naše! Je slabých to, leč šťastných dítek hlas, v jich oku vizte blaha, vděku jas, jej vznítil skutek Váš, jej vzňala láska Vaše. Bůh mocný žehnej Vám! Hle, rámě útlých dítek to odplatiti neumí. – Však z retů nám splynou prosby zbožné k Pánu světů, by seslal dobrodincům našim – štěstí kvítek. 12
II.
Povadly květy, umlkly hlasy, Povadly květy, umlkly hlasy,
 druhdy jež ozvěnou plnily háj, na oknech září ledové klasy – písmo to zimy, jež kvapí v náš kraj. Venku ač teskno, přec mnohé síně rozohní veselých plamenů zář, v matčině děcko usíná klíně, ve spánku uvítá Ježíška tvář. Vidí, jak v sněhu veselém reji blíží se andělů posvátný dav, v útulnou jizbu se stromkem spějí, nebeskou září jich třpytí se háv. – Jinak je chudým. – Hřejí se dechem, útulku hledají matičky kol, ona je líbá, modlí se vzdechem, Bůh aby zmírnil jích bídu a bol. My jsme ty dítky, s bázní jež zřely krutému mrazu a zimě té vstříc, smutkem a strastí slzy se chvěly v očích, a kanuly v ubledlou líc. 13 Konec již smutku. Ret zase jásá, v duši tak teplo, vždyť uprchl žal, Otec náš věčný, trpících spása, předobrá srdce svou milostí vzňal. Otevřel dítkám, strastmi jež chřadly, Vašich to útrpných duší nám zdroj, v nitru nám blaze; útrapy svadly, v zdroji tom utonul běd našich roj. Díky Vám steré, voláme z duše, srdce tak plna jsou vděčnosti k Vám, k důkazům slaby síly jsou naše – odměň Vás blahem vším věčný Bůh sám! „Vyslyš, o Otče, prosby ty vroucí, k Tobě jež vysýlá dítek Tvých sbor! Zachovej dárce! Štěstí pak žhoucí ozařuj vezdy jich života zor!“
III.
Zima jde, ó nejde, letí Zima jde, ó nejde, letí
 na perutech! – Vzhůru, děti, jásot náš ji vítej, smích! Chumelí se sníh. 14 Což tu doma teplo, milo. je-li venku mráz a bílo, pohádky jsou krasší, sníh kdy venku práší. – – Však, co hrůzy, bledá zimo, neseš mnohým! Viz, jdi mimo, co tu v chudé síni běd, vše kdy poutá led. Dobrá máť tam k srdci tiskne skřehlé děti; z oka tryskne sterá slza. – Běda, pomoci však nedá. – Než, ten Bůh, jenž světům velí, nedopustí, aby mřely ubohé ty děti. V čas sešle lásky jas. Jako kouzlem bídu mění rukou dárců v blahé snění. Oči dítek září, štěstí kvete v tváři. – Tak my chudí smutně zřeli sněhům vstříc, kdy v kraje spěly, chabý úd se zimou třás’, když dul krutý mráz. 15 Ale teď nám teplo v duši, neboť hrůzu zimy kruší Vaší lásky zdroje, plaší strastí roje. Srdce plna citů vroucích, radost plane z očí žhoucích, jež dí víc, než může ret díků povědět. Každý vzdech náš k nebi letí, vyprosit chtí vděčné děti květy štěstí, květy blaha pro ta Vaše srdce drahá, a pak – Boží požehnání vždy, ó vždy kéž k Vám se sklání!
IV.
Zima, zima! Vizte, děti, Zima, zima! Vizte, děti,
 jak ten sněžný plášť jí letí, vítr pozdrav její nese, zima, děti, radujte se! Z šedých mraků vločky bílé veselé nám skytnou chvíle. 16 O, jaké to šťastné doby, až z nás sněhuláky zrobí! A což led až spoutá vody, aj, to teprv budou hody! Vánoce pak! Co tu štěstí zvonek Jezulátka věstí! Pojď jen, pojď, ty zimo bílá, vítej nám, ty’s dobrá víla. Doma teplo, doma milo, třeba venku sněhem bílo. – Však, co dím? zda teplo všude Jak as v mnohé síni chudé? Smutno – teskno. Vítr skučí, bědné děti mrazem mučí. Bída skřehlý úd jim halí, matčiny je slzy pálí. Běda, běda, zimo bílá, nejsi více dobrá víla. Což je po tvém vločků reji, chudí když se mrazem chvějí! Prchni, vrať nám léta chvíle, ustaň, ustaň v ledném díle! 17 Nechceš? – Nechť! vždyť Bůh nás chrání, marno je tvých vichrů vání, květ když polní živí, šatí, jistě naši bídu zkrátí. – Vás nám seslal, srdce zlatá, krok Váš k ochraně nám chvátá. Již nám opět teplo v duši, radosť slzy v oku suší. O, kéž možno vyjeviti, co k Vám díků srdce cítí! Prosba však, jež k Bohu plane, oslyšena nezůstane. „Otče náš, ó schyl se s nebe, slyš, oč dítky prosí Tebe! Velké štěstí, zdroje blaha sešli v srdce dárců drahá, a Tvá láska nechť jim září za tu radost v dětské tváři!“ 18
V.
Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se, Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,
 již listí žluté, větrem servané, jen spoře onde na větvi se třese. Kraj halí roucho, z mlhy setkané. Na poli svěží umlk’ ruch, a v háji, strom každičký kde sterou písní zněl, tam hnízda osiřelá stesky tají; i šumný vlnek jásot oněměl. Vše tlumí dech; to severák kdy letí. „Jak bude as, kdo v zimě skryje nás?“ Tím steskem haluz každá zdá se zněti. Je smutný, chladný i ten slunce jas. Však nechvěla se dlouho země mrazem. Sníh bílý slétl; vloček jeho rej dal roucho poli, louce, lesu rázem, jim teplo, mile, děj se již, co děj! Jde zima, jde! Květ z ledu v okna sází, za nimi sténá, skučí větrů kvil, ve světnic taj se dere. Jak to mrazí! Jak chví se úd, jejž bídy šat jen skryl. 19 Vždyť v krbu chudých sporá jiskra žije, tam teplo marně hledá skřehlá dlaň, „Jak bude as, kdo v zimě, kdo nás skryje? Slyš, Otče náš, a Tvá se vůle staň!“ Však nechvěly se dlouho údy mrazy. Ne bílý sníh nás v náruč měkkou vzal, leč Vaše láska, dobrodinci drazí, a hřeje víc než ohně žár a pal. „Ó díky Vám, ó díky tisíceré!“ Dnes srdce všech Vám v ústret jásají, o šťastni buďte jako děti, které k Vám s úsměvem a blahem zírají. Když láskou objali jste chudé děti, jim v srdci vděčnosti květ vypučel, a denně bude hlas jich prosbou zněti, Bůh požehnáním by Vás provázel. A lásku k Vám nechť hlásá povždy vřele náš každý čin! Chcem dobry vezdy být, by pohledět moh’ zrak náš jasně, směle všem dobrým v líc – i v nebe hvězdný třpyt. A ono jistě splní prosby vroucí a štěstí zářné dá Vám – nehynoucí. 20
VI.
Smutno, teskno v širém kraji. Smutno, teskno v širém kraji.
 Odletěly písně ptačí, k nebi pnou se holé stromy, vichr zimě cestu značí. Na okénka zima klepe, z ledu květy na ně sází; marno před ní zavírati – ach, ten její dech jak mrazí! Vesele kde oheň praská, tamo věru nepostojí, zdá se mi, že tepla, záře bílý, sněžný host se bojí. Ale běda! V chudých síni usedá si krutá zima, teplý dech tam neplaší ji, až z ní úzkost duši jímá. – Chvěly se, věř, chudé děti před tebou, ty zimo bílá, ale záhy paprsk tepla seslala nám lásky síla. 21 Vy, předrazí dobrodinci, vzpomněli jste bědných dětí, blahý den dnes v lásce Vaší plno šťastných srdcí světí. Což my, drobné, slabé děti, za Vaši jen lásku dáme? – Dobrými chcem’ vezdy býti, Vaše přání to – je známe. Na Bohu pak vyprosíme požehnání nehynoucí pro ta Vaše srdce drahá, za jich lásku čistou, vroucí. Zaletí ty naše prosby k nebi na perutech díků, vyslyší je Otec věčný, splní touhu dětských rtíků. Anděla on sešle k zemi, aby nasel květy štěstí na života Vaši dráhu – a ty vezdy budou kvésti. 22
VII.
Co se děje v širém kraji? Co se děje v širém kraji?
 Pěvců píseň ztichla v háji, stromy holé, pusta pole, na lučině ani kvítka. – – Zima jde. Bílým křídlem mává, věje, mráz a ostrý vítr seje, vločky husté lány pusté záhy všecky bílým rouchem zahalí. Zima plna veselosti, sněhuláků robí dosti, led nám chystá, radost jistá, – jen když drobné údy naše nezkřehnou. Aj! tu něžná péče Vaše zřela úzkost, strachy naše, chudé děti zimou chvěti nebudou se věru více. Díky Vám! 23 Láskou Vaší drobné děti, drazí dobrodinci, světí krásnou chvíli. Proto pílí z plna srdce, z hloubi duše vzdát Vám dík. Bůh Vám žehnej s nebes výše, blahem ať Váš život dýše, záře štěstí nechať věstí každé jitro v žití Vašem. – Díky Vám!
Poděkování.
Konec kvasu, hodování! Vzpomínka však sterá milá zůstane nám všechněm v duši. Jak nám bylo teplo, blaze pod ochranou Vaší drahou! Bůh Vám odplať tisíckráte – štěstím, zdravím do skonání! 24
Před stromkem vánočním.
I.
Štědrý večer! co tu krásy! Štědrý večer! co tu krásy!
 Stromek září jako zlatý, vždyť dal Ježíšek jej svatý. Ó jaké to budou časy, jen až stromek očesáme! Slaďounké ty věci známe, co naň věsí Jezulátko. Díky, svaté ty děťátko, chceme za to hodni býti, dobrými se skutky skvíti. Jen nás dítky rádo měj, otci, matce štěstí dej!
II.
Vítej, ó vítej, Ježíšku svatý, Vítej, ó vítej, Ježíšku svatý,
 jenž jsi nám přinesl stromek ten skvoucí, stále buď při nás, Ježíšku zlatý, v srdéčku chováme prosbu tu vroucí. Tatíčka, matičku zachovej dále, šťastné nás děti pak hodnými stále! 25
Uvítání z daleké cesty.*)
I.
Slovutný pane!
Z dálných krajů plných kouzla, z palem stínu, hlučných moří vracíte se v svět náš malý. Buďte vítán vřele, vroucně! Život prostý, klidný, tichý po tak slavné pouti světem čeká Vás zas v středu dětí. – Toť po slunce jasné záři sotva bledý hvězd je svit. – Ale upřímné my děti spěcháme Vám v ústret s touhou, blaženy jsme, rády, šťastny, že Vás svět nám vrátil zas. *) Předneseno žákyněmi při návratu pana řiditele J. Kořenského z cesty kolem světa.
26
II.
Vítáme Vás z plna srdce Vítáme Vás z plna srdce
 z dálných, širých končin světa v malou, českou naši vlasť! Cizina – ta věnec slávy, otčina však – vřelou náruč uchystala, pane, Vám. Buďte šťasten v středu našem, buďte náš, zas všecek náš!
III.
S novým jarem v naše kraje S novým jarem v naše kraje
 vracíte se zase zdráv po daleké světem pouti, plné blaha, vnad a kras. „Buďte vítán, buďte vítán!“ vroucně volá dítek hlas, „slávou věnčily Vás světy, štěstí dej Vám drahá vlasť!“ 27
Loučení se s učitelkou.
I.
Velectěná, drahá pěstitelko naše!
Čas všecko dá: zář štěstí, smutek v duši, květ blaha, klidu, slasti – však i žal; leč zase žádá zpět, co přines’, dal, a nejčastěj’, co drahým bylo, ruší. Nám přines loučení, to, drahá, s Tebou. Ty’s vděčné děti láskou objímala, Ty pěstila jsi jejich srdce malá, – teď odcházíš. – Nuž, vezmi přání s sebou! „Tvé žití ozařuj jen slunce blaha, je květy, štěstí květy, zdobte vezdy, jak nebe širé zlaté krášlí hvězdy. Bůh Tobě žehnej, pěstitelko drahá! Ať blízko žiješ nám, ať třeba v dáli, nech vděčným dětem místo ve Své duši! Tak teplo, milo srdcím je, když tuší, že ti, kdo vedli je, též milovali.“ 28
II.
Velevážená, drahá učitelko naše!
Jest pravda to: Když blaho, klid nám září, tož jistě přijdou brzy stíny temné. Nám v cestu padly též a jasno maří, jež z duše Tvojí linulo se jemné. Však zaplaší je slovo Tvoje milé. O rci, že budeš vždy nás milovati! Pak ni tak teskná, ni tak smutna chvíle, jež velí nám dnes Tobě s Bohem dáti. My za Tvou péči Tobě vyprosíme, by tolik štěstí měli Tvoji dnové, co z jara v kraji něžných květů zříme – a každé blaho nové roď a nové! Nuž s Bohem budiž, pěstitelko drahá, a věz, co dítek vedla Tvoje snaha, ty všecky vždy Tě budou milovati a s touhou vroucí Tebe vzpomínati. 29
Přání učitelce k jmeninám od žákyň v posledním školním roce.
Velevážená, drahá učitelko naše!
Čas neúprosný rychlým spěje krokem. Juž krátkou nám jen zůstavuje chvíli ve škole drahé, kde jsme šťastny byly – již s posledním nám loučiti se rokem. Též jmenin Tvých, o pěstitelko drahá, den poslední nám doba dětství skytá, dnes vroucí, vřelá přání v duších skrytá my Tobě nesem v posled – přání blaha. Za každý pohled, krok i slovo, naše jež blaho, dobro povždy chce a rodí, nechť životem Tě ruka štěstí vodí, „buď šťastna věčně!“ – to jest přání naše. Věz, osud nechť nás daří růží květem, nechť zaseje nám v cestu trní chudé, Tvůj obraz v duších vždy nám zářit bude, jak hvězda jasná povede nás světem. A prosbu slyš! Až v dáli budem dlíti, až povelí nám přísná žití dráha, dej, ať smí těšit vědomí nás blaha, že u Tebe nám hvězda lásky svítí! 30
Slovutný pane řediteli!
V drahé škole pod ochranou Vaší naposledy v krásný tento den přinášíme přání svoje vroucí. Kéž jsou slova naše všemohoucí! Síla ducha nezlomná a pevná vavřínem Vám zdobí cesty žití. Nechať vždy též štěstí zlatý květ v jeho smavé zeleni se třpytí! A co ještě tají srdce naše? V poslední ten pro nás krásný den kéž i prosbu vroucí všech nás znáte! Přízeň Svou, slovutný rádce náš, kéž i v budoucnu nám zachováte!
Přání učitelce (učiteli) k jmeninám.
I.
Velectěná, drahá slečno!
Nesem přání plné srdce v krásný Vašich jmenin den – ó, by byla všemohoucí! – – Jsouť jen vroucí, dětský sen. 31 Ale prosby nebe slyší, jistě naše tužby vřelé Bůh náš změní v požehnání, velké štěstí dám Vám celé. Dlouhý život – plný blaha, ozářenou klidem duši za tu k dítkám vroucí lásku, za tu něžnou péči Vaši.
II.
Den jmenin Vašich v krásný jara čas, Den jmenin Vašich v krásný jara čas,
 kdy zeleň, květ a píseň letí v kraje, kdy zemi líbá zář a úsměv ráje, kdy nebe volá všecko k žití zas. Vám příroda jde sama květem vstříc. Kéž jsou to květy štěstí jen a blaha, jež přináší Vám, pěstitelko drahá, té doby jarní smavá, růžná líc. Kéž blankyt čistý, zlatý slunce svit Vám září v žití – v cestu plnou květů – a kolik v nebi dálném hoří světů, Bůh tolik radostí Vám popřej mít! 32
III.
Dnes, v ten Svých jmenin krásný den, Dnes, v ten Svých jmenin krásný den,
 o slyšte vroucí dítek hlas! Nám v duši dřímal něžný sen, jej vděčnost vykouzlila. Dnes probuzena jako květ, jenž pučel bílým pod sněhem, a zazvonil teď v širý svět. Nám zkvetlo v duši přání: „Co nebe hvězd, co kvítí luh, co řeka vlnek hravých má, co ptáče písní: tolik Bůh kéž dnů Vám sešle štěstí!“
IV.
Velectěná slečno, drahá učitelko naše!
Což jsme se tolik těšily, až jmenin Vašich přijde den, bychom Vám přání zjevily, jež v srdcích našich jako sen, sen dřímá krásný. 33 Těch vroucích slov což bylo tu, co jimi slynul duch i ret – jak keř pln vůně v rozkvětu – my tolik chtěly povědět, co v duši kvetlo. Nuž, jmenin den již kyne nám, již jdeme! – Však – prch’ přání sen, jejž chvějný ret chtěl říci Vám. – Že milujeme, víme jen, Vás neskonale. Zná přání našich srdcí Bůh, byť ret jich nemoh’ povědět, On vyplní, co dítek duch Vám přeje vždy – dá štěstí květ Vám nevadnoucí.
V.
V den jmenin Svých ó slyšte dítek hlas, V den jmenin Svých ó slyšte dítek hlas,
 jenž plyne z duší upřímných! Jich štěstí, jich radost hlásá očí zář a jas, jich lásku k Vám ten pohled vroucí věstí. Jen blaha dech ovívej Vaši tvář, Vám štěstí v cestu sej jen vůni růží, 34 Váš milý hled vždy krášli míru zář, jež dí, že v nitru klid se s blahem druží. Ty, Otče náš, ó schyl se s nebe sám a slyš, jak vroucí prosby z duší spějí! Zachovej dlouho pěstitelku nám a požehnáním provoď kroky její!
VI.
Přilétlo jaro rozmilé, Přilétlo jaro rozmilé,
 všude s ním radost kráčí, vždyť jim tu cestu přírodou písně a květy značí. Jako to jaro širý svět, dnešní den ret náš vítá, chceme Vám z duše povědět, květů co v srdci zkvítá. Květy – toť vroucí láska k Vám, vůně jich – vděčnost naše, kytici z nich dnes k jmeninám skládáme v ruce Vaše. Pod Vaší něžnou ochranou vzešlo to lásky kvítí, nezničí je ni žár, ni mráz po celé naše žití. 35
VII.
Jak včelky k vonné lípě spěchají, Jak včelky k vonné lípě spěchají,
 znajíce květů něžných sladký dech, tak v dnešní den nás vděčné děti k Vám na křídlech touhy vede chvat a spěch. O slyšte jen ta vroucí přání dnes, jež plynou z duší plných lásky k Vám, jež plynou z duší plných vděčnosti za Vaši péči, Vaši něhu k nám. Vždy požehnání Páně provoď Vás, po růžích štěstí vezdy krok Váš spěj, nižádný žal Vám nezkal lící jas – – a láska Vaše v paměti nás měj!
VIII.
Jmeniny Vaše na prahu jara, Jmeniny Vaše na prahu jara,
 příroda volá zpěv i květ, k životu všecko novému budí rozmilý, něžný jara zjev. Kéž i Váš život jarem je vezdy, květy a zpěvy – radost v něm, 36 bez žalu, stesku plyňtež Vám dnové, blaženým buď Váš život snem! Vděčné my děti voláme z duše: „Zachovej Bůh Vás dlouho nám, za všecku lásku, starost a péči odměň Vás velkým štěstím sám!“
IX.
Velevážený pane učiteli!
Přinášíme vroucí přání v krásný Vašich jmenin den. Kéž se jistě skutkem stane zbožný tento dětský sen! Zdraví ať Vám štědrou rukou seje v žití květy svoje, spokojenost nechť je zdobí libou rosou svého zdroje! Cesty Vaše věnči štěstí, ozařuj je slunce blaha, ať se ještě dlouho těší péči Vaší dítek snaha. 37
X.
Do duší našich, do srdcí Do duší našich, do srdcí
 sejete dobro a krásno, za to v nich vděčnost vykvétá. Dnes v nitru našem je jasno. Dnes, v jmenin Vašich krásný den, všechny Vám říci spějem: „Štěstí a blaha bez konce z hloubi Vám duše přejem’!“
XI.
V den jmenin Vašich dítky spějí, V den jmenin Vašich dítky spějí,
 by vyjevil jich vděčný ret, co v duši, v srdci jim se rodí a vykvétá jak něžný květ. O, slyšte naše přání vroucí! Bůh štěstím dař Váš každý čin, Vám blaho roďte všichni dnové, jak krásný sen Váš život plyň! Nás povždy v lásce zachovejte! Jí v každý čas chcem’ hodni být, a po příkladě Vašem vezdy své drahé vlasti ke cti žít. 38
XII.
Aby všecky Vaše kroky Aby všecky Vaše kroky
 posel anděl růží květem, aby zlatým svitem slunce zářilo Vám smavé štěstí, to Vám přejí vděčné děti z celé duše, z plna srdce. Dlouhá, dlouhá ještě léta zachovej Vás dobrý Bůh!
XIII.
Velevážená slečno!
K jmeninám Vám přáti spějí vděčné děti: Všeho dobra, všeho blaha, klidu, štěstí plnou měrou dej Vám Bůh! Nás pak, drahá slečno, v lásce svojí stále zachovejte! Za to vroucně prosíme Vás v jmenin Vašich krásný den. 39
XIV.
Jaro kráčí v smavé kraje Jaro kráčí v smavé kraje
 s květem, písní, úsměvem. – Nám též v srdci poupat plno zkvetlo dnešním krásným dnem. Lásky květy jsou ty naše, jež Vám nesem k jmeninám, a vše dobré a vše krásné dejž Vám dobrý Pán Bůh sám!
XV.
Jdeme s láskou, jdeme s touhou Jdeme s láskou, jdeme s touhou
 v krásný Vašich jmenin den přáti všeho dobra, štěstí, co můž’ blažit žití sen. V kolik květů libovonných jaro luhy oděje, tolik ať Vám zlatých květů štěstí v žití naseje! 40
XVI.
Jak jsme se těšili Jak jsme se těšili
 na tento den! Přání nám na tisíc plašilo sen. Konečně zasvitlo jitro to nám, spějeme toužebně s přáním teď k Vám: „Štěstí Vám zářivé rozžehni Bůh, život Váš smavý buď květnatý luh! Denně Vám rozkvétej radosti květ, rájem Vás objímej celičký svět!“ 41
Přání k Novému roku.
Drazí rodiče!
Zas Nový rok, hle, vstává z časů klínu! Co tužeb každý nese jemu vstříc! Co na něm žádá klidu, blaha, štěstí, a přání chová na sta, na tisíc! Též já dnes v duši chovám touhu vroucí, jdu přáti Vám v ten novoroční den: „O dej Vám nebe štěstí nehynoucí, Váš život plyň jak krásný, blahý sen! Jen míru dech kéž líbá Vaše líce a v cestu naseje Vám růží květ, a v záři štěstí, jako v slunce jasu, Vám budiž smavým rájem celý svět!“ 42
Přání k jmeninám.
I.
Drahá máti!
Slyš, dnes Ti spěchám vyjevit vše, v nitru mém co ukryto. Tam krásný sad – dřív poupat pln, dnes však je každé rozvito. Co květy jsou? Toť láska má, jež, máti, plane pro Tebe, a vůně jich, to prosby jsou, jež k Bohu sýlám do nebe. „O slyš mne, Otče, v nebi svém, matičku dlouho zachovej, Jí štěstím lásku odměňuj a požehnání své Jí dej!“ 43
II.
Matičko, slyš mne, rozmilá, Matičko, slyš mne, rozmilá,
 chci Ti dnes vyjeviti, že Tě tak tuze ráda mám, že jsi mé celé žití. Pán Bůh mne jistě vyslyší, vroucně se modlím k němu, matičku dlouho zachová vděčnému děcku svému.
III.
Kéž mohu, drahá matičko, Kéž mohu, drahá matičko,
 pozlatit Tvoje žití, starostí všech Tě pozbavit, šťastnou jen Tebe zříti. Slaby jsou ještě síly mé, ale tak pevna snaha jistě se Tobě odvděčit později, máti drahá! Jenom až vzrostu, uvidíš, břímě chci Tvoje nésti, Ty musíš potom šťastna být, tak mi mé srdce věstí. 44
I.
Rozmilý tatíčku!
Do noci od rána hlava Tvá skloněna – stará se do únavy. Klidu si nepřeješ, šťastny nás zříti chceš, tatíčku přelaskavý! Jak se Ti odměnit, jak dík Ti vyslovit za všecku dobrotu Tvou? Co jenom, co Ti dám? Děcko jsem – víc nemám, upřímnou lásku jen svou. Až budu dospělý, tatíčku rozmilý, práce Tě zbaví má dlaň, abys žil ve štěstí, bez těžkých starostí. Bůh mi Tě dlouho jen chraň! 45
II.
Drahý otče!
Když Tě vidím v pilné práci bez oddechu, bez ustání, tu mi divno kolem srdce – na rtu mizí pousmání. Kéž mám síly kolik vůle! To by ta Tvá drahá hlava nedumala ve starostech jako teď, kdy lehá, vstává. Teď jen zulíbati mohu ruce Tvoje dobrotivé – a své touhy a svá přání vyslat k Bohu v prosbě tklivé: Aby dlouho zachoval Tě mezi námi, otče drahý, aby žehnal cesty Tvoje – mé pak splnil vroucí snahy. 46
III.
Jdu Ti přáti, otče drahý, Jdu Ti přáti, otče drahý,
 k milým jmeninám, co jen za Tvou péči, lásku, co jen Tobě dám? – – Mám jen srdce plné lásky, plné vděčnosti, to Ti nesu, otče, darem za Tvé starosti. Přijmi je! Sám láskou svojí jsi je vypěstil. – Šťastným chci Tě činit vezdy ze všech, ze všech sil. 47 OBSAH.
Přání dobrodincům k svátkům vánočním7 Proslov9 Poděkování11 Před stromkem vánočním25 Uvítání z daleké cesty26 Loučení se s učitelkou28 Přání učitelce k jmeninám od žákyň v posledním školním roce30 Přání učitelce (učiteli) k jmeninám31 Přání k Novému roku42 Přání k jmeninám43
E: až; 2004 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hynek, Alois; Rokyta, Jan
(Nakladatelství Aloisa Hynka, knihkupectví. J. Rokyta v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: (Českým dětem a jich příznivcům věnováno.)