V. Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,

V.
Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se, Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,
již listí žluté, větrem servané, jen spoře onde na větvi se třese. Kraj halí roucho, z mlhy setkané. Na poli svěží umlk’ ruch, a v háji, strom každičký kde sterou písní zněl, tam hnízda osiřelá stesky tají; i šumný vlnek jásot oněměl. Vše tlumí dech; to severák kdy letí. „Jak bude as, kdo v zimě skryje nás?“ Tím steskem haluz každá zdá se zněti. Je smutný, chladný i ten slunce jas. Však nechvěla se dlouho země mrazem. Sníh bílý slétl; vloček jeho rej dal roucho poli, louce, lesu rázem, jim teplo, mile, děj se již, co děj! Jde zima, jde! Květ z ledu v okna sází, za nimi sténá, skučí větrů kvil, ve světnic taj se dere. Jak to mrazí! Jak chví se úd, jejž bídy šat jen skryl. 19 Vždyť v krbu chudých sporá jiskra žije, tam teplo marně hledá skřehlá dlaň, „Jak bude as, kdo v zimě, kdo nás skryje? Slyš, Otče náš, a Tvá se vůle staň!“ Však nechvěly se dlouho údy mrazy. Ne bílý sníh nás v náruč měkkou vzal, leč Vaše láska, dobrodinci drazí, a hřeje víc než ohně žár a pal. „Ó díky Vám, ó díky tisíceré!“ Dnes srdce všech Vám v ústret jásají, o šťastni buďte jako děti, které k Vám s úsměvem a blahem zírají. Když láskou objali jste chudé děti, jim v srdci vděčnosti květ vypučel, a denně bude hlas jich prosbou zněti, Bůh požehnáním by Vás provázel. A lásku k Vám nechť hlásá povždy vřele náš každý čin! Chcem dobry vezdy být, by pohledět moh’ zrak náš jasně, směle všem dobrým v líc – i v nebe hvězdný třpyt. A ono jistě splní prosby vroucí a štěstí zářné dá Vám – nehynoucí. 20