I. Již léto minulo, již jeseň v hrob se chýlí,

I.
Již léto minulo, již jeseň v hrob se chýlí, Již léto minulo, již jeseň v hrob se chýlí,
již cvalem, tryskem zimy bělouš spěje, ze hřívy bujné chlad a jíní seje – a zemi zahalí nám sněhu příkrov bílý. Ni kvítka na luhu, ni hlásku v truchlém kraji, i slunce zbledl jas, a mraky šedé teď halí nebe tvář. Je zimy bledé to práce mrazivá. – I v srdci stesk se tají. Než mocný Otec náš, jenž tvorům žíti velí, jenž reje nesčíslných řídí světů, ten, jehož slávu šíří ptactvo v letu, On láskou umírní i zimy útok smělý. Vždyť zná, jak bolí mráz, jímž malý úd se chvěje, jenž loudí slzí rosu z dětských očí. On jistě setře bolesť, jak ji zočí. Na svatý pokyn jeho milosrdný spěje. *) Poděkování tuto uvedená deklamována byla při slavnostech podělování chudé školní mládeže na Smíchově.
11 A koho nám k ochraně seslal v zimy zlobě? Aj, v srdce Vaše vložil smilování, vždyť každý, drazí dárci, z Vás se sklání k nám chudým, aby přispěl v smutné mrazu době. Ó, jak tu blaze nám, kdy rámě přízně Vaší nás vřele obejímá teplým dechem! Hle úsměv rtů, dřív chvějících se vzdechem, teď peruť andělská, teď láska bolest plaší. Dnes, drazí dobrodinci, slyšte díky naše! Je slabých to, leč šťastných dítek hlas, v jich oku vizte blaha, vděku jas, jej vznítil skutek Váš, jej vzňala láska Vaše. Bůh mocný žehnej Vám! Hle, rámě útlých dítek to odplatiti neumí. – Však z retů nám splynou prosby zbožné k Pánu světů, by seslal dobrodincům našim – štěstí kvítek. 12