II. Povadly květy, umlkly hlasy,

II.
Povadly květy, umlkly hlasy, Povadly květy, umlkly hlasy,
druhdy jež ozvěnou plnily háj, na oknech září ledové klasy – písmo to zimy, jež kvapí v náš kraj. Venku ač teskno, přec mnohé síně rozohní veselých plamenů zář, v matčině děcko usíná klíně, ve spánku uvítá Ježíška tvář. Vidí, jak v sněhu veselém reji blíží se andělů posvátný dav, v útulnou jizbu se stromkem spějí, nebeskou září jich třpytí se háv. – Jinak je chudým. – Hřejí se dechem, útulku hledají matičky kol, ona je líbá, modlí se vzdechem, Bůh aby zmírnil jích bídu a bol. My jsme ty dítky, s bázní jež zřely krutému mrazu a zimě té vstříc, smutkem a strastí slzy se chvěly v očích, a kanuly v ubledlou líc. 13 Konec již smutku. Ret zase jásá, v duši tak teplo, vždyť uprchl žal, Otec náš věčný, trpících spása, předobrá srdce svou milostí vzňal. Otevřel dítkám, strastmi jež chřadly, Vašich to útrpných duší nám zdroj, v nitru nám blaze; útrapy svadly, v zdroji tom utonul běd našich roj. Díky Vám steré, voláme z duše, srdce tak plna jsou vděčnosti k Vám, k důkazům slaby síly jsou naše – odměň Vás blahem vším věčný Bůh sám! „Vyslyš, o Otče, prosby ty vroucí, k Tobě jež vysýlá dítek Tvých sbor! Zachovej dárce! Štěstí pak žhoucí ozařuj vezdy jich života zor!“