II.
Povadly květy, umlkly hlasy,
Povadly květy, umlkly hlasy,
druhdy jež ozvěnou plnily háj,
na oknech září ledové klasy –
písmo to zimy, jež kvapí v náš kraj.
Venku ač teskno, přec mnohé síně
rozohní veselých plamenů zář,
v matčině děcko usíná klíně,
ve spánku uvítá Ježíška tvář.
Vidí, jak v sněhu veselém reji
blíží se andělů posvátný dav,
v útulnou jizbu se stromkem spějí,
nebeskou září jich třpytí se háv. –
Jinak je chudým. – Hřejí se dechem,
útulku hledají matičky kol,
ona je líbá, modlí se vzdechem,
Bůh aby zmírnil jích bídu a bol.
My jsme ty dítky, s bázní jež zřely
krutému mrazu a zimě té vstříc,
smutkem a strastí slzy se chvěly
v očích, a kanuly v ubledlou líc.
13
Konec již smutku. Ret zase jásá,
v duši tak teplo, vždyť uprchl žal,
Otec náš věčný, trpících spása,
předobrá srdce svou milostí vzňal.
Otevřel dítkám, strastmi jež chřadly,
Vašich to útrpných duší nám zdroj,
v nitru nám blaze; útrapy svadly,
v zdroji tom utonul běd našich roj.
Díky Vám steré, voláme z duše,
srdce tak plna jsou vděčnosti k Vám,
k důkazům slaby síly jsou naše –
odměň Vás blahem vším věčný Bůh sám!
„Vyslyš, o Otče, prosby ty vroucí,
k Tobě jež vysýlá dítek Tvých sbor!
Zachovej dárce! Štěstí pak žhoucí
ozařuj vezdy jich života zor!“