Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,
již listí žluté, větrem servané,
jen spoře onde na větvi se třese.
Kraj halí roucho, z mlhy setkané.
Na poli svěží umlk’ ruch, a v háji,
strom každičký kde sterou písní zněl,
tam hnízda osiřelá stesky tají;
i šumný vlnek jásot oněměl.
Vše tlumí dech; to severák kdy letí.
„Jak bude as, kdo v zimě skryje nás?“
Tím steskem haluz každá zdá se zněti.
Je smutný, chladný i ten slunce jas.
Však nechvěla se dlouho země mrazem.
Sníh bílý slétl; vloček jeho rej
dal roucho poli, louce, lesu rázem,
jim teplo, mile, děj se již, co děj!
Jde zima, jde! Květ z ledu v okna sází,
za nimi sténá, skučí větrů kvil,
ve světnic taj se dere. Jak to mrazí!
Jak chví se úd, jejž bídy šat jen skryl.
Vždyť v krbu chudých sporá jiskra žije,
tam teplo marně hledá skřehlá dlaň,
„Jak bude as, kdo v zimě, kdo nás skryje?
Slyš, Otče náš, a Tvá se vůle staň!“
Však nechvěly se dlouho údy mrazy.
Ne bílý sníh nás v náruč měkkou vzal,
leč Vaše láska, dobrodinci drazí,
a hřeje víc než ohně žár a pal.
„Ó díky Vám, ó díky tisíceré!“
Dnes srdce všech Vám v ústret jásají,
o šťastni buďte jako děti, které
k Vám s úsměvem a blahem zírají.
Když láskou objali jste chudé děti,
jim v srdci vděčnosti květ vypučel,
a denně bude hlas jich prosbou zněti,
Bůh požehnáním by Vás provázel.
A lásku k Vám nechť hlásá povždy vřele
náš každý čin! Chcem dobry vezdy být,
by pohledět moh’ zrak náš jasně, směle
všem dobrým v líc – i v nebe hvězdný třpyt.
A ono jistě splní prosby vroucí
a štěstí zářné dá Vám – nehynoucí.