Neboj se mne, poutníčku,
ani o půl noci,
a nehvízdej si strachem!
Jsem město míru.
Moji bydlitelé tiše spí
v hlubokých hrobech, pod kříži a rovy,
pod květy, pod sněhu příkrovem
a jejich rozdrásané duše
pijí lék věčnosti.
Jsem město na hoře,
vzor městu v údolí.
Až tam sestoupíš, pak si hvízdej!
Z pochmurných komínů tam dým se valí
a kalí blankyt, zastírá tvář slunce.
A lidé divozrací chodí tam
a nosí svoje žaly,
své rány nezhojitelné,
své úzké obzory, své nízké názory,
své farizejské příklady,
své závisti a úklady,
své plné pytle a prázdné hlavy,
své masky, nalíčené na pozdravy,
své tvrdé stříbrňáky, tvrdá srdce,
své bolestné a nedůtklivé lásky
a neúmornou zášť.
Až přijdeš tam, pak sobě pískej,
bys jejich zloby neslyšel
a jejich vzlykotu,
bys čistý proplul bahnem neřestí
a zachoval si jasný
v srdci obraz Boží!
Já však jsem město ticha,
snášenlivosti, modlitby a pokoje.
Slovan tu klidně dřímá vedle Germána.
Smuteční vrba s břízami
si šeptá nade mnou o jiném světě.
A když se zlaté jaro světem rozpramení,
skřivan se vznáší nade mnou
a zpívá o nebi a o vzkříšení.