Píseň hřbitova.

Karel Dostál-Lutinov

Píseň hřbitova.
Neboj se mne, poutníčku, ani o půl noci, a nehvízdej si strachem! Jsem město míru. Moji bydlitelé tiše spí v hlubokých hrobech, pod kříži a rovy, pod květy, pod sněhu příkrovem a jejich rozdrásané duše pijí lék věčnosti. Jsem město na hoře, vzor městu v údolí. Až tam sestoupíš, pak si hvízdej! Z pochmurných komínů tam dým se valí a kalí blankyt, zastírá tvář slunce. A lidé divozrací chodí tam a nosí svoje žaly, své rány nezhojitelné, své úzké obzory, své nízké názory, své farizejské příklady, své závisti a úklady, své plné pytle a prázdné hlavy, své masky, nalíčené na pozdravy, své tvrdé stříbrňáky, tvrdá srdce, své bolestné a nedůtklivé lásky a neúmornou zášťzášť. Až přijdeš tam, pak sobě pískej, bys jejich zloby neslyšel a jejich vzlykotu, bys čistý proplul bahnem neřestí a zachoval si jasný v srdci obraz Boží! 32 Já však jsem město ticha, snášenlivosti, modlitby a pokoje. Slovan tu klidně dřímá vedle Germána. Smuteční vrba s břízami si šeptá nade mnou o jiném světě. A když se zlaté jaro světem rozpramení, skřivan se vznáší nade mnou a zpívá o nebi a o vzkříšení. 33