Písně tvorů (1917)

Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
Motto: Schläft ein Lied in allen Dingen, Die da träumen fort und fort, Und die Welt hebt an zu singen, Triffst du nur das Zauberwort. Eichendorff.
Ve všech věcech dřímou básně, v snění stojí napořád, a svět rozzpívá se hlasně, jenom kouzlo musíš znát.
[2] Karel Dostál Lutinov: PÍSNĚ TVORŮ.
Edice NOVÝ ŽIVOT Prostějov. 1917.
[3] Tiskem knihtiskárny Václava Horáka v Prostějově.
[4] PŘÍTELI P. SIGMUNDU BOUŠKOVI.
Projevil’s několikrát zájem o tuto skromnou knížku. Najdeš v ní ohlasy naší dvacetileté výpravy za ide- álem. Přijmi ji laskavě ku Svým padesátinám.
Vánoce 1917.
[5] Obsah:
Píseň borustr. 11 Píseň pramene14 Skřivánčí píseň16 Píseň moře18 Píseň hvězd20 Píseň andělů21 Píseň Sfing23 Píseň člověka26 Píseň hřbitova32 Zpěv alpských velehor34 Píseň cizincova36 Píseň žárlivcova37 Píseň padající krůpěje38 Píseň bolesti39 Čmelák zpívá40 Píseň alpského potoka41 Modlitba nadčlověka43 Stesk nadčlověka45 Píseň červa46 Píseň korouhevníkova47 Píseň smutného malíře45 Píseň rozsévače49 Píseň Ukamenovaného50 Píseň věčné lampy51 Píseň zrazené52
[7] Píseň odkopnutého přítele53 Píseň nenávisti54 Píseň milujícího56 Píseň ďábla58 Píseň uštvaného59 Večerní zpěv60 Píseň askety61 Píseň pravověrného žida63 Píseň Kolumbova64 Píseň zrazeného66 Píseň shasínající lampy67 Chorál katolických básníků68 Píseň zvonů70 Finale71 Píseň básníkova72 Poznámka73
[8]
[9]
Píseň boru.
Tichounko, ticho na kraji lesa, pod borovicí dřímám. S modrého nebe, s oblaků bílých, pálí mě slunce, hojíc mé rány, rány mé duše. Ticho je, tichounko. Slyším i broučka, jenž leze vzhůru po travce klidné u mojí hlavy. I veverka spí. A tu se zdvihá šumění z dálky jak těžký povzdech z hlubiny lesů, vrcholek s vrcholkem vroucně se líbá, [11] tisknou si ruce, šeptají pozdrav, zpívají hymnus, až vlna jejich hovorů šumných rozhlaholí se potopou valnou nad moji hlavou, na kraji lesa – a tu jak zlekána tlumí své hosana, odtéká nazpět, vrací se v dálku, usíná líná – ticho zas – tichounko. Broučka zas slyším. Hluboce cítím, že stromy mluví, rozumějí si, a rád bych jejich tajemnou píseň přelil a vtělil ve mluvu lidskou. Hledám jí smysl, hledám jí slova, hledám jí rytmus, hledám jí rým – až přemožen usnu. Zdá se mi o hochu, který chtěl píšťalkou sonatu zahrát, o andělíčku, který chtěl přelít do důlku moře... Bože jsi velký! Mluvíš k nám sluncem, 12 mluvíš k nám mořem, mluvíš k nám hvězdami, mluvíš k nám větrem, mluvíš k nám šuměním oživlých lesů – my však jsme malí, těžkým snem zmámení, hluší a němí, mrtvoly spící. Vdechni nám život! 13
Píseň pramene.
Ke zdroji chodím den co den. Jeho píseň mi schází v Písních tvorů, chci ji odposlouchat. Den i noc tryská jeho proud do nádržky omšené, perlí se a zpívá. Zpívá o věčném mládí, o nevyčerpatelné síle, o hlubinách země a výšinách nebes, o mořích modrých a bílých mračnech, o neúnavném žilobití vod. Vždy jasný, vždy čerstvý, vždy šumivý a zpěvný – v dobrém rozmaru. Přijde zpěvák – napojí ho, přijde ptáče – pokřísí je, přijde princ – a občerství ho, přijde žebrák – dá mu pít. A já mu po dny naslouchám a marně v číš ucha chytám jeho rytmus a rým, nekonečnou melodii. Chtěl bych pět po něm – a žvatlám jako děcko. A smuten odcházívám a v duchu si pravím: 14 Ó prameni, kdybych měl věčné tvé mládí, tvou neznavnou sílu, tvůj nezmarný humor a rosnou tvou svěžesť, abych moh napájet žíznivý svět! A za mnou zurčí a klokotá pramen: Nebuď smuten a zpívej jak já! Věř v poslání svoje, v ukrytou sílu tvůrčí a v život věčný! Amen. 15
Skřivánčí píseň.
Proč pak spíš, spíš, spíš? role, rolečko černá? Zdali víš – víš – víš, že jde Vesna tvá věrná? Probuď se ze sna, otevři oči, pohleď, jak blankyt sluncem je zalit, otevři ústa, vydechni z hluboka, ucítíš jarní vánky se valit, střásej už unavu umrzlých údů, slunečko prsty už hladí tvou půdu a já na vzkříšení zpívám a zvoním! Viz, jak se postroje třpytí už koním, vlasy tvé češou blesknavé pluhy, semena třpytná v tvé padají luhy, vstaň, rozhlédni se kol radostným zrakem! Nesu ti snídani, napoj se mrakem, umyj se v potoku, který kol šplouchá, zatkni si blatouchy v nádherná roucha, oděj se řasnatou zelenou sukní, pestrými poupaty po lukách pukni, pryskyřník s pomněnkou zapleť si do vlasů, petrklíč na ňadra připni si v okrasu, v košili z obílí vyšíj si charpy! Tulák ti zazpívá z rozkvetlé škarpy, v zahradách vzcházejí červánky broskví, brzo tvé jabloně růžně se rozskví, k slavnému průvodu řadí se spěšně podle tvých silnic družičky třešně, 16 vánkové z fijalek rašících hájů nesou ti pozdravy moří a krajů, ženci i do máku oděné děvy vzpomínají si zas zapadlé zpěvy, čápi už letí a laštovky s nimi – konec je spánku a konec je zimy! Rolečko! Role! Vstávej, ó vstávej! Usměj se krásou a úrodu dávej. Chroustík už bzučí v osládlý vzduch, Čeká už člověk! Čeká už Bůh! Proč pak spíš? spíš, spíš, role, rolečko černá!? Zda-li víš, víš, víš, Že jde Vesna tvá věrná? Probuď se ze sna, otevři oči! Nastala doba života! Tak mu to z hrdla rokotá, div se mu nerozskočí, a píseň žvatlavá řine se, řine da capo al fine, da capo al fine. 17
Píseň moře.
Jsem zrcadlo Boha. Nesmírný jeho hvězdný plášť třpytí se v hladi mé, a Slunce a Měsíc zhlížejí se, zda jsou dosť krásní ještě po pouti tolika věků. Jsem jako beránek tiché a sloužím jak mezek. Na zádech nosím náklady lodí do dálných Hindostanů i k severní záři. Nechám se rozrývat šrouby a vesly. Břehům posílám polibky bílé a přátelské dárky: škeble a perly. Jsem záře a dobrota, veselí, útulnosť – jsem náruč matky. Blahoslavení pokojní – jsou dítky Boží. Ale běda, když Borreas – tyran mne vzbouří a zbičuje bičiky uzlovatými! Vypudit mne chce z propastí rodných! Tu vzpínám se jako tisíce zplašených hřebců, supím drakem, řvu raněnou lvící, hvězdami hážu, pliju v tvář slunci, rozbíjím koráby, plavčíky škrtím, do břehů třískám, pouta svá drtím..drtím... 18 A když se surovec Borreas ztiší, já si zas krotce jak jehňátko lehnu, hraju si, sloužím, nosím a živím jak dobrý člověk – zrcadlo Boha. 19
Píseň hvězd.
Kdys v lůně Slunce, své matky, jsme, kuřátka, snily sen sladký – a všemocnou rukou jsme vrženy v svět. Teď vesmírem bloudí krok vratký, kdy schýlíme hlavu zpátky jak ptáčata na rodnou sněť? Tak milion tančíme roků – už máme píchání v boku – kde lávka, kam by si sed? Smrt v srdci – a pochodeň v oku a svítit do Jeho kroků, Jenž z ničeho v žití nad zved. Tak železnou drahou se ploužit a neznámým zákonům sloužit, mít poslušně zamčený ret – jak maják na břehu toužít a ku matce nirvaně kroužit, až v trosky se rozpadne svět... 20
Píseň Andělů.
Nad světy, hvězdami, mléčnými drahami užaslí krásami letíme v dál. S výšiny patříme, s lidmi se bratříme, k vlasti je vracíme, kde dlí jich Král. Bez křídel stoupáme, bez hrdel jásáme, bez květů pásáme vůněmi skráň, neznáme znavení u věčném nadšení, nesmírně blažení, záříme v pláň. V srdci všech propastí, výšinách oblastí do syta napásti smí se náš hled. Ten nikdy nedříme: Na Boha hledíme, vykonat letíme pokyny hned. 21 Srážeti démony, zvoniti na zvony, světiti zákony, puditi vpřed – Vtělení hlásiti, plameny hasiti, umdlené blažiti – to je náš svět. Nad slunci, hvézdamihvězdami, mléčnými drahami, užaslí krásami velíme snům. S výšiny patříme, s lidmi se bratříme, k vlasti je vracíme, k Otcovým rtům. Hallelůja! 22
Píseň Sfing.
PRVNÍ SFINGA. Přišel ke mně člověk, pravil teskně: Ó jak závidím ti, mrtvá Sfingo! Dračí křídla v srdci mém pne pýcha, ctižádostí strašnou hruď má dýchá. Nechci sloužit, nesnesu já pout, nad svět, nad Boha se vyšvihnout, prvním býti toužím v palném hladě – a ty klidně ležíš ve své řadě. Kdo ten strašný osten vetk’ mi do čela? – – Já jsem mlčela. DRUHÁ SFINGA. Člověk stanul přede mnou a pravil; Přeblažená, netečná ty Sfingo! V duši mé vře požíravá touha, abych svými zvát moh pole dlouhá, kupovat chci ženy, duše, těla, pyšné zámky, křídla archanděla, hory zlata, i nebeské stany – a kol tebe táhnou karavany, a tys jejich skvostů nechtěla ? – – – Já jsem mlčela. TŘETÍ SFINGA. Ke mně přišel člověk s rozpáleným zrakem: Ó ty chladná, mramorová Sfingo 23 Oči tvé jak ledné drahokamy! Moje hoří divokými plamy, žádostí se jítří do orgií. Každý nerv se křečovitě svíjí, tělo po těle řve, níž a níže, nechať prasknou zákonů všech mříže, nechať množí se rod nešťastníků, vše mi jedno – – – Píti rozkoš rtíků, vyssát pel a vůni všechněch květů... A tys panna bez touhy a vznětu, ve mně vášeň vždycky skučela....skučela... A já mlčela. ČTVRTÁ SFINGA. Přišel ke mně člověk ve zbroji a pravil: Rodino bez závisti a hněvu, tiché Sfingy! Proč jen válka zuří mezi bratry mými? Zraky bičujem se řevnivými, šípy klepů střílíme a dýku pod žebra vrážíme trosečníku, pro své chimery a utopie jdeme v boj, a bratří krev zem pije, králi tvorstva, největší jsme blázni, brodíme se v slz a skřeků lázní, vyzbrojeni od pat do čela... Já jsem mlčela. SBOR SFING. Nelačníme, nežízníme, po zlatě ni po poháru, netrpíme, netrýzníme, stále chladné v slunka žáru, prázdny záště, prosty lásky, věčně stejné klidu masky. Lidstvem hraje v srdce lůnu svědomí a histerie – 24 a my s výše svojích trůnů zříme do vln historie, věčným hvězdám, svojim sestrám tisíce let v oči zříme, mlčíme a nesoudíme, neboť: Člověče, to víme, že tys TÓNEM v písni Boha a my PAUSOU, která dříme... Tvoje vášně, křiky, vzlyky, nářek, jásot převeliký, šílení a válčení nutny jsou v té epopeji jako naše mlčení. 25
Píseň člověka. (Můj Otče náš)
Vím, že můj otec nebyl mým otcem. Vím, že má matka není mou matkou. Vím, že má duše vyšla z Tvé ruky, na cizí, smutnou, zapadla hvězdu, prachem se oděla, prachem se brouzdá. Blátu se bráním, k slunci se vzpínám, po Tobě toužím – ztracený syn. Oko Tě nezřelo – víra Tě vidí. Uchu jsi neznámý – naděj Tě slyší. Mysl Tě nechápe – srdce Tě zná! Na břehu moře jiskří se písek, na moři valném jiskří se vlny 26 nad vlnobitím jiskří se hvězdy. A jako vlny, hvězdy a písek, hrnou se světem zástupy lidstva. Kéž Tebe znají národy všechny, kněží se klaní, oltáře kouří, vůli Tvé slouží, milují Tebe, který jsi Pravda, který jsi Láska, který jsi Krása, blaženost věčná. BOŽE OTČE! * V žalářích úpíme, chřestíme pouty, zdeptání v porobu, šleháni záštím, spoutané duše, spoutaná křídla, voláme mřížemi zlatistých hvězd: Kde je Tvé království Svobody, Lásky, pro které na kříži vykrvácels? Ó zdvihni Církev z poníženosti, vytrhej psoství ze srdcí našich, 27 vzpomeň nám, že jsme synové Boží – od tyranů pak pomůžem sobě! BOŽE SYNU! * Milion roků jdou hvězdy nebes tiše svou dráhou, kterous jim vyryl. Milion duchů nebeských chvátá na kyn Tvé hlavy rozkaz Tvůj konat. Neznáme na světě většího štěstí než svoje srdce v Tvou vložit dlaň! Ty je veď přízraky nad prach a nad mraky, čistší a skvělejší do svojich bran! Jak děti k matce v plášť Tvůj se tulíme. Hořící, tvořící sluncem nám pláň, DUŠE SVATÝ! * Otče, jsem hlad! – Denně mé tělo po chlebě křičí, po vzduchu, volnosti, po rušném životě, po spánku sladkém. Ve dne i v noci volá má duše 28 po Tvojí útěše, po Tvojí lásce, po tajném ovoci se stromu vědění. Žízní mé oči, žízní mé uši, žízní mé srdce. Ku hvězdám, nad hvězdy, až v nebe deváté růst chce mé tělo, růst chce má duše, růst chce můj Duch! * Jak může šťastným býti mé srdce, je-Ii v něm šíp? Jak může k tobě vzlétati duše, je-Ii v ní hřích? Tak jako centy visí to na křídlech, jak moucha lapená v lepkavých osidlech, Duše má v rozruchu po světle, po vzduchu sténá a štká. Zapuď ty přízraky, dělivé oblaky, vyrvi nás z propasti, toužíme po vlasti, z bouřného víření dobří a smíření na ňadra Tvá. * 29 Široká cesta k záhubě vede, uzká a trnitá k nebeské bráně. Mezi tou širokou, mezi tou úzkou, zmítá se dušička. Přichází ďábel a svádí ji k pýše, ke vzdoru, k tvrdosti neúprosné. Přichází svět a učí ji marně snít, na Boha nemyslit, vrhat se v rej. A líné tělo, dítě to prachu, k prachu se skláni objímá jej. Ó Bože vysoký, odraz ty útoky, cnosti mír hluboký do duše lej! * Zlá je nemoc, zlý je hlad, zlý je oheň, zlý je chlad, zlý je smutek, zlá je smrť – všechno zlé, ó Pane, zdrť! 30 Ale nad to všechno zlá, mysl nízká, otrocká, jako zvěř, jež leží v kalu, nezná vzletu, idealu, usíná a procitá u plného koryta. Z pekla toho ramen vytrhni násnás, Pane! AMEN. 31
Píseň hřbitova.
Neboj se mne, poutníčku, ani o půl noci, a nehvízdej si strachem! Jsem město míru. Moji bydlitelé tiše spí v hlubokých hrobech, pod kříži a rovy, pod květy, pod sněhu příkrovem a jejich rozdrásané duše pijí lék věčnosti. Jsem město na hoře, vzor městu v údolí. Až tam sestoupíš, pak si hvízdej! Z pochmurných komínů tam dým se valí a kalí blankyt, zastírá tvář slunce. A lidé divozrací chodí tam a nosí svoje žaly, své rány nezhojitelné, své úzké obzory, své nízké názory, své farizejské příklady, své závisti a úklady, své plné pytle a prázdné hlavy, své masky, nalíčené na pozdravy, své tvrdé stříbrňáky, tvrdá srdce, své bolestné a nedůtklivé lásky a neúmornou zášťzášť. Až přijdeš tam, pak sobě pískej, bys jejich zloby neslyšel a jejich vzlykotu, bys čistý proplul bahnem neřestí a zachoval si jasný v srdci obraz Boží! 32 Já však jsem město ticha, snášenlivosti, modlitby a pokoje. Slovan tu klidně dřímá vedle Germána. Smuteční vrba s břízami si šeptá nade mnou o jiném světě. A když se zlaté jaro světem rozpramení, skřivan se vznáší nade mnou a zpívá o nebi a o vzkříšení. 33
Zpěv alpských velehor. Pod sv. Gothardem 3. IX. 1902.
Tvrdé, příšerně rozbrázděné a nezkrášlené zelení jsou naše hřbety naježené – my Satani jsme vtělení! Sraženi s výšin pro svou pýchu trčíme v zášti hrozivé, stem vodopádů v horském tichu hrčíme hněv a hrozby své. Zdviháme k nebi hroty smělo jak lví spár, ostrý, veliký, jak strašnou pěsť, jak drzé čelo a vyplazujem jazyky. A Perun do nás tluče hromy – však my se mu jen chechceme, my zvyklí jsme už na pohromy a hezkou míru sneseme. A kdyby hrom nás rozbil v kusy, tím větším vzplanem jásotem: Pak lidský červ též zhynout musí, co přilepil se na náš lem! Led vine se kol našich skrání a z ňader našich fučí chlad – my zvykli jsme jen na zoufání a nemůžeme milovat. 34 Po pomstě naše hrdlo práhne, však marné sny a povzdechy – kol hlavy nám jen mračno táhne – milenka prázdné útěchy. Tak rozbrázdění, rozšklebení a v tvrdá pouta skovaní se mračíme do věků vření my zkamenělí satani. 35
Píseň cizincova.
Jsem cizincem na této smutné hvězdě, jež vesmírem jde, kvete, odumírá, dnes v jabloní květ, zítra v sníh se šatí. Tvorové, již tu bydlí, jsou mi cizí. Cizí mi sup, jenž ve mračnech si rejdí, i pes, jenž lísá se, mi nerozumí. A mezi lidmi není Lásky velké, po které žízní uštvané mé srdce. Tak ještě skřivan byl mi trochu spřízněn, však odletěl kams na jih. Kdo tam za ním? Úsměv je hostem, paní je tu Zloba, jež mrazí oudy, vypíjí nám mozky! Slyšíte řinčet pouta na mých rukou? Jak velký žalář letí země v dálku, a vězeň čeká, až klíč zarachotí a duše volná zatřepá křídly hoj! dušička má zatřepotá křídly a ku své vlasti rozletí se v touze... 36
Píseň žárlivcova.
Jsem jak Bůh: Vryl v desku slovo ohromné: „NEBUDEŠ MÍT BOHA MIMO MNE!“ MÁ je tvoje hlava! Každý vlas je můj! MÉ je tvoje srdce – to si pamatuj! MÉ jsou tvoje oči, mé jsou tvoje rty, MŮJ je každý úsměv – ty jsi já, já ty. Já jsem štěp, ty roub jsi. Se mnou musíš kvést, se mnou v mrazích křehnout, se mnou plody nést. Podoben jsem Bohu lásky objetím, ale také – slyš to! – věčným prokletím! Můžeš proklínat mne, můžeš se mi smát: Ten, kdo nezná žárlit, nezná milovat! 37
Píseň padající krůpěje.
Padám a hynu – padám a hynu přelétavá jak vteřina a mocná jak ona, přísná a neúprosná výsledkem jista. Dopadám s výšin drtím skálu, rozžírám železo, rakve puchřím, okovy lámu. Padám a hynu, směšňouce drobná, kapinka rosná – ale silná jak Smrť, jak Věčnost neúprosná Hlas pěvcův.
Buď zdráva, krůpěji, mstitelko, vysvoboditelko, má sestro a učitelko! Buď zdráva! 38
Píseň bolesti.
Já jsem, Která jsem. Choť Boha, sestra Smrti, stará jako svět. Jsem všudepřítomná a vševědoucí a vcházím i zamčenou branou. Mé oči jsou ubděny do krvava, šedivá od jíní věků jest má hlava, a nehty mých prstů vyrostly v drápy. Jen volejte, že svět je snem a bájí – můj spár dokáže vám, že žijete vskutku. Jen stvořte království Radosti – já budu tam královnou! Kříž je mé znamení. Za tím odznakem jak povodeň táhnou legie mých harpyí vítězně. A ničím mě nepřemůžeš, leda opět křížem. 24. 11. 1903.
39
Čmelák zpívá.
Zbuzen slunkem, vonným květem opustil jsem zemní dům, zpívaje se toulám světem, skláním číše ku svým rtům. Piju, zpívám, piju, zpívám, bručím, lítám, hraju, sním – po zábavě odpočívám – hospodařit neumím. Kdo by zkoumal moudré spisy – blázen přišel o rozum – já se nejradš učím z mísy – dejte pokoj – zum zum zum. Jaksi bylo, jaksi bude – toť má filosofie – včera kvetly růže rudé, dneska kvetou lilie. Až pak podzim zašelestí, v ocůn lehnu s paní svou – krásný světe – mnoho štěstí! – dvacet přijde místo dvou... 40
Píseň alpského potoka.
Se zrázných vrhám se hor – čím je mi nebezpečí? Já žíznivý jsem tvor, jen nesmírné Moře mou touhu zléčí! Jen dál! Jen dál! Zde nelze, bych stál, zde nejsem doma! Jen po moři toužím lačnýma rtoma! Můj mléčný perlivý tok přes kameny se pění – tu vráží mlýnské kolo v můj bok a v otroka člověk mne mění. Ó pusť! Ó pusť! Zde nemohu růst! Zde nejsem doma! Jen po moři toužím lačnýma rtoma! Já koráby nosit do dáli musím na volné šíji – a pod měst hnusnými výkaly se panické tělo mé svíjí. Ó ven! Ó ven! Chci býti svoboden, zde nejsem doma! Jen po moři toužím lačnýma rtoma! 41 Ó Moře! Příboj tvůj do mých snů hučí – ó jen mne poceluj, až vpadnu ti do náručí. Jen jit! Jen vřít! Jen z tebe věčnost pít, být Tvojí částí! Jen ty, ó Moře nesmírné, jsi pravou mou vlastí! 42
Modlitba nadčlověka. Toto všecko dám tobě, jestliže padna budeš se mi klaněti. Satan.
Děkuji tobě, Bože, že jsi mne povýšil, však moji krutou žízeň jsi zcela neztišil. Po lesku, moci, slávě nesmírný je můj hlad – já nad veškerým tvorem chci, musím panovat. Mně nestačí jen těla, dej také duše sem, a dej mi celou říši – Mně nestačí má zem! A dej mi jejich kroky a jejich každý hled a dechnutí jich každé – ó Bože, dej mi svět! A dej mi tisíc roků – most bude vystaven a na hvězdách co vládce já budu pozdraven! 43 Nesmírná je má žízeň, nesmírný je můj hlad – ó Bože, prosím, ustup a nech mne panovat. Nestav se mezi trůn můj a oddaný můj lid, buď ty jen pouhou bájí – a mne nech Bohem být! 44
Stesk nadčlověka.
Tak jsem je znova stvořilstvořil, vyzbrojil do boje – a mám teď kolem Sebe jen slepé nástroje. Jen lidské automaty kol Mne se klanějí – však nechápou Mých smutků ani mých nadějí. Hledím-li usmívavě, lhou Mi: Je jasný den. A jsem-li vážný, řeknou: Je obzor zachmuřen. Nazvu-li černé bílým, hned hlavou kývají, a řku-li: Bude pršet – v deštník se skrývají. Tak nemám v šíř i dáli, s kým bych se potěšil – toužím-li po soudruhu, musím jet tisíc mil. A soudruh můj je tvrdý, je Nadčlověk, jak já – Mont Blanc a Monte Rosa, a propasť hluboká. 45
Píseň červa.
Když je ticho v pokoji a pán lehnul na lože, počnu vrtat v trámoví, k hrůze budím velmože: Ty jsi mocný potentát, a já jsem jen drobný červ, a přec já ti nedám spát, rozchvím v tobě každý nerv. Hryžu, hryžu – dřevo lká – hryžu, hryžu – praská trůn – Kasandra jsem skrytá Tvá – Smrť a zmar čteš z mojích run. Vězňům, rabům sedřeným, kteří klesli do snění, jednotvárným chřestem svým zpívám píseň vzkříšení. 46
Píseň korouhevníkova.
Proti větrům, mrakům, protíproti havranům, proti vrahům, drakům, proti tyranům – vlaj, korouhví má! Bouř tě vzhůru zvedá v dravém plápolu – nesmíš padnout, leda na mou mrtvolu – nepotřísněná! Nesmíš zůstat v prachu! Bratří, prosím vás: Chopte beze strachu, zdvihněte ji v ráz! – Vlaj, korouhví má! 47
Píseň smutného malíře.
Kde jsou ty krásné časy, kdy v barvách hořel svět, kdy planuly zrak i vlasy a s kytarou zpěv náš vzlét’! My naseli jásotu vzduchu a na plátno zázraků a do srdcí tajemných vzruchů a úsměvů do zraků... Pak přišla pochmurná zima, nám štětec z ruky pad’, i paleta ve sněhu dřímá a v duši mlžný chlad. A hořkne zpěv i sláva, není už do hraní – člověk se osudu vzdává – zní píseň havraní. A v zapadlé samotě snící si zhořklý šeptá ret: za srdce milující, že celý dal by svět. 48
Píseň rozsévače.
Blankyt se celý rozkřivanil a sedmikrásy zaplály, fialky voní, petrklíče se strání kynou do dáli. Jdu rázným krokem brázdou svojí a zrno zlaté rozsévám a potem svým a požehnáním to símě Boží zalévám. A vítr mnohé snáší v cestu, sotvaže opustí mou dlaň, a mnohé sezobají ptáci, jak povinnou by brali daň. A mnohé padne v trní hněvu a lupen zhyne, sotva vznik, a mnohé zhubí ze závisti koukolem člověk protivník. Však doufám přec, že símě Boží, byť spjato bylo řetězy, se vznese nad trny a hloží a v konec slavně zvítězí. A věřím přec, že děti moje z mé setby budou chleba jíst – až na hrob můj tichounce, tiše z javora bude padat list... 49
Píseň Ukamenovaného.
Zvonil jsem na poplach, a zástupy přišli. Muži bratři! Zvěstuji nový život! My vytáhnem v boj a potřeme Draka, jenž požírá panny a jinochy naše! V zaslíbenou zem svobody povedu vás! A rozcházeli se, třesouce hlavou. Můj hlad a má žízeň po spravedlnosti, po krásné Svobodě synů Božích – ten hlad je jim cizí. Massa damnata. Pouště se bojí, zbožňují zlaté tele a egyptské hrnce – jsou jejich rájem. Protivným stalo se volání moje, a když jsem je za kštice ku předu táhl, vypukla vzpoura. A mužové učení, zbožní našli i literu zákona na mne: „Ve hněvu nad zlatým teletem rozbil posvátné desky!“ I utloukli mne troskami desek. Zdrceny mé páže, zlomeno mé srdce, roztříštěn mozek. Nade mnou vítězný týčí se Drak. Ale z mých kostí povstane Mstitel. 50
Píseň věčné lampy.
Drobně můj plamének blikotá před stánkem Boha života, drobně, ale stále. Ráno je po mši, domů jdou věřící, večer jdou z nešpor ku svojí světnici – já v chrámě dlím stále. Mnohý už přišel v plamenném nadšení, slzami zlíbal studené kamení – shasl – já hořím stále. Ideál můj vždy stojí přede mnou, my spojeni spolu láskou tajemnou, věrně a stále, věrni a stálí: Světlo a světélko, Kristus a já. 51
Píseň zrazené.
Mé mládí kvetlo, vonělo, sněť třešňová, se vznášelo. Ty ulomils ten krásný květ a zahodils a šel jsi v svět. Po lukách chodils, po skalách – a mnohé kvítko vzdechlo – achach. Pošlapals mnohé na luze a zlomils květné haluze. Nad tebou zazněl ptáků kvil, jež z útulků jsi vyplašil. Divoké husy táhnou v dál – též spěješ domů – v srdci žal. Ty ulomils můj mladý květ a proto zhořkl tobě svět. 52
Píseň odkopnutého přítele.
Na trůně z žuly sedíš sám a mračíš se jak lev. Viz, já tvé nohy objímám – ó řekni, proč ten hněv? Vzpomeň, jak měl’s mne kdysi rád! Jak vděčnost slibovals! Ó jenom řekni, co ti dát? Či klamals jen a lhals? Na moje toužné otázky jen metáš z očí blesk. Co do slz ti a do lásky – ty znáš jen hromu třesk. Ó rci, čím jsem ti ublížil? Chci všechno napravit! Jak chceš, bych se ti ponížil? Jak psa mne můžeš sbít! –“sbít! – A ty jen sedíš, zchmuřený zrak v dálku napjatý, tvé žíly v čele zduřeny a rty tvé zaťaty. Ty nejsi člověk! Ty jsi drak! jenž v lidskou tvář se skryl! Věř, kdybych ĎÁBLA prosil tak, on by se usmířil! 53
Píseň nenávisti.
Ó palčivý jak peklo! Ó hořký jako žluč! Jdi z cesty mému srdci a mrtvé skály muč! Co mám, vše vezmi, vezmi! prosím tě pro Boha – jen do mých snů se netlač jak démon mátoha. Ó nelísej se ke mně! Jidáš se lísal též. Dnes líbáš moje ústa a zítra zrazuješ. Já hledám srdce věrné, upřímný, stálý hled – tys těkavý jak voda, dnes pára, zítra led. Já hledám srdce silné, jež věří člověku – tebe však slovo pravdy vždy dráždí do vzteku. Jen kadidlo chceš střebat do nozder zjitřených – jak tygr drásáš ruku, jež odkryla svůj hřích. 54 Křivé je tvoje slovo, tvé rty jsou zkřivené, křivý tvůj zrak i mozek, křivé i srdce tvé. Co včera bylo pravdou, to je ti dnes už lží, cos včera vznášel k nebi, dnes vláčíš kaluží. Tak hnusíš se mi celý jak jařmo jelenu – ba celou bídu lidstva zřím v tobě vtělenu. A všechnu lež a zlobu a všechno šílení – na hranatém tvém čele zřím Kaina znamení. Jsi věž, jež praští k pádu, ač pne se do nebe – tak cítím tvoji vládu – pusť, pusť mne od sebe! Já vše chci zapomenout, ba vše chci odpustit, vše dát ti, co je mého, jen jedno nech mi – klid! 55
Píseň milujícího.
Ne, Bože můj, mne nezatratíš! Ty nechceš, nesmíš, nemůžeš! Sic vše, co o Tobě řek’ Ježíš, by pouhý klam byl, pouhá lež. Ty nemůžeš mne odkopnouti a vrhnouti mne zlobohu, když každou žílkou srost jsem s Tebou a bez Tebe žít nemohu! Jak země tančí kolem slunka, jak luna k zemi tulí se, jak jedle do skal kořen vtíná, tak my dva, Bože, skulí se! Což může matka klidně patřit na svého dítka bol a zmar? Ó Bože, kdybys zatratil mne, nešťasten byl bys, jak jsi stár! Ó Bože, kdybys v pekla jícen mne vrhl, brány rozlámu a byť bych hořel jako svícen, já stanu Tvého u chrámu! A kdybys fortnu Svojich nebes, si zavřel na sto západů, já rozbiju ty zámky všechny a dobudu Tvých pokladů! 56 A MUSÍŠ vpustit mne a všechny, jež na tom světě měl jsem rád, jak otec musíš obejmout nás a neskonalé štěstí dát! A musíš říc: Ne, nelze svrhnout toho, kdo nenáviděl kal, a nelze vzíti Boha tomu, kdo Pravdu, Krásu miloval. (A kdybys potom ještě tvrd byl a kdyby dál Tvůj mrazil hněv, pak s Kristem šel bych v peklo plakat, že nadarmo svou prolil krev).krev.) 57
Píseň ďábla.
Křesťanská duše! proč mne nenávidíš? Máš bližní milovat! Tak ty se Kristem řídíš? Což nejsem bližní tvůj? Též já jsem dílem Boha, Duch velebný! Až u trůnu má stála noha! Co pohrdáš mnou? Máš snad více cností? Tak Boha odkopla’s jak já kdys před věčností. Strom zakázaný jíš a Bohem být si žádáš a před modlami z bláta do prachu zas padáš. Proč nade mne se výšíš, odkopáváš bratra? jsem skutečně já hříšný tak a ty tak svatá? A víš to jistě tak, že panství, jež jsem ztratil, je navždy ztraceno? Čas mnoho vzal a vrátil! I nám jde spasitel! I nám kdys zavzní zvony: Bůh jenom jeden jest, a nás jsou miliony. 58
Píseň uštvaného.
O, nechte mne odejít do pustých hor, krom supa tam nebydlí nižádný tvor. Tam po skalách vystoupím v nejvyšší výš, kde nestanul člověk, tam najdu si skrýš. Tich odvalím balvan, jejž sklenul tam svor a po čtyřech vplížím se do lůna hor. Komnata křišťálná, křišťálný stůl, do pláště schoulím se, odložím hůl. Na stůl se natáhnu, zakryji zrak, tam budu spáti jak pod mořem vrak. Kol horstva jdou mraky nocí a dnem, já chrápu a chrápu hlubokým snem. Kol horstva jde slunce a obrazce hvězd, já chrápu jak ten, kdo vrátil se z cest. Kol horstva řvou vichry a chumelí sníh, to všechno se skrání nedotkne mých. Kol horstva jdou věky, až chvěje se zem, já dřímu a spíjím se hlubokým snem. Jen jednou se probudím za tisíc let a k otvoru komnaty bloudí můj hled. A vidím, že nikdo mou nenašel skrýš. Jsem kliden a dřímám zas jako spíš... 59
Večerní zpěv.
Dravci se budí v skrýších, a sovy krouží tmou – ó Bože, ve svých hříších jak stojím před Tebou! Slyšíte lačné řvaní? To je ten starý lev! – Ó Bože smilování! Jen hněv ne! Žádný hněv! – Slyšíte kosu brousit? To je ten starý žnec! On chce jen žat rdousit a házet v plamnou pec!... Je tma – buď, Pane, světlem! Je noc – buďbuď, KristeKriste, dnem! Ať v zářící Tvůj Betlém, jdem přes propastí lem! 60
Píseň askety.
Mé srdce musí být volné! Nevztahuj ke mně bílých dlaní, nezdvihej ke měmně mluvících očí! Jen jeden pohled chceš? Ó znám to, znám; Já vím, že pohled žádá slova, a slovo žádá stisku ruky, stisk ruky žádá políbení, a polibek chce obejmutí, a obejmutí volá: Věčnost! A v odpověď se propasť chechtá. Jedle je vzrostlá kořeny v skálu, já musím být volný jak v oblacích sup. O vy, po nichž mé srdce touží, vás musím ubíjet a pohřbívat s krvácející duší. A z hrobů vzpínají se znova prosebné vaše ruce. Znova vás pochovávat a znova před vámi prchat, hle, toť mé žití – žití hrobaře. Jen na slunce patřím – ne na to, co roste pod ním. 61 Z neviditelných zdrojů piju svou sílu jako tajemný prvek – a nevyčerpatelné hoří radium mé lásky, jíž nechápe svět. Jsem jako ten, jenž v bílý den sestoupil v hlubinu studně, by viděl hvězdy. 62
Píseň pravověrného žida.
Zde, Jahve, stojím v kupé druhé třídy, pln řemínku, skryt v beduínskou kápí – co je mi goim, jenž zrak do mě stápí – jsem vzdálen jeho neřestí a bídy. Já modlím se! A hlavu s kostkou skláním před obrazem tvým, zářným sluncem ranním, jež běží obrem, všechen svět jím hoří... Ó Jahve, vzpomeň! Slíbils Abrahamu, Že Sem má vládnout Jafetu i Chámu, že rozmnožíš jej – jako písek v moři! Hle, svázán řemínky, tvůj rab se koří, Tvůj Israel! My otroky jsme Tvými – jen odevzdej nám panství nad goimy! 63
Píseň Kolumbova.
Vexilla regis prodeunt– Mé lehkokřídlé karavely se daly mořem v rozlet smělý a v oceánu šírou říš s mých plachet vzdutých září kříž vexilla regis prodeunt v končiny nových světů. Vexilla regis prodeunt! Dva měsíce – a kde je země? Z mých kajut repot zní už temně a mužstvo moje zbabělé má vrásky vzpoury na čele – vexilla regis prodeunt – zda šťastně dorazíme? Vexilla regis prodeunt! Ó jemuž sloužím, Kriste králi, tvé slovo nesu v tajnou dáli, jen dále, dále k západu tam leží země pokladů – vexilla regis prodeunt – hrob Boží vykoupíme! Vexilla regis prodeunt! Já přemoh bouře, výsměch králů, zachránil oheň ideálu – zdaž odolám i Jidáši, jenž proti mně se povznáší? Vexilla regis prodeunt. Vyraz mu, Pane, dýku! 64 V před, Králi, vlaje prapor tvůj! Pruh země nové už se bělá, tělem se stává tucha smělá, jež rostla v hloubi duše mé – Ó, v nový život plujeme – náš prapor vlaje nad světem tvých nových služebníků! 65
Píseň zrazeného.
Já jenž jsem hlásal nový život, dnes kloním prapor, lámu zbraň: Radš utekl bych v pusto divot a do rakve svou schoulil skráň. Že smečka chrtů na mne štěká, tím hrdý jsem, to není žal, však hleď, od srdce krev mi stéká, to z rány, jíž jsem nečekal! Ti, jejichž ždál jsem políbení, jen tvrdou měli pro mne hůl, a kdo měli dát osvícení, ti do očí mi sypou sůl. A ti, kdož tleskali mým tužbám a říkali si přátelé, ti rozprchli se k panským službám, chcípněte, skety zbabělé! Tak hořko, hořko k rozdvojení je v ústech mých i v srdci mém – Ó Smrti, žádám opojení v poháru věčna šumivém! 66
Píseň shasínající lampy.
Ó, básníče mladý! Můj plamének mře a povzlétá, jak raněný motýl se třepetá a zoufá. V tvé oči hledím, plné veselí. Hle, život můj se v náručí Smrti tetelí – a naděje není. Má dušička hasne. Proč žila? Proč se moří? V tvých očích, člověče, Nesmrtelnost hoří, a věčné štěstí! Ó směj se jen, směj! Mně v mžiku pohltí tma – jen poslední prsknutí – poslední „ba“ – a bude po všem... 67
Chorál katolických básníků.
PĚVEC:
Synové církve zpívající! vy zvony dómů, zvonky chat, nech zazní zpěv náš hřímající, ve světů hymnu splývající – nuž lýra k lýře, k bratu brat! SBOR:
Meč odpočiň a, v levé dlani lýru, zapějme píseň víťězství a míru, nám bratrem skřivan s písní jímavou, nám sestrou moře s bouří hřímavou, a dávných věků duchové nám podávají ruce své. PĚVEC: SBOR: Isaiáši! Vlídně shlédni k nám! Jeremiáši: Buduj s námi chrám! Miláčku Páně: Orlem slétni k nám! Otče náš, Dante: Veď nás k výšinám! Cherubi v ráji: Souzvuk dejte hrám! Kriste, náš Králi: Vládni zpěvům sám! SBOR:
Sláva je tráva, čest světa je dým – jen ten k světlu vstává, kdo, Pane, je Tvým. Tvou naše píseň, Tvým každý náš rým. 68 PĚVEC:
Přijď, Duše svatý, zdroji tuch a krás, k nebeským oknům zářným zdvihej nás, neznámých světů otevř hráz a dej nám píti pravého žítí jas! A vítězně nech táhne v Duše našich písní hlas! SBOR, varhany a orchestr:
Sláva je tráva, čest světa je dým, jen ten k světlu vstává, kdo, Pane, je tvým. Tobě se vzdává každý náš rýmrým. Alleluja! Bohu sláva! Alleluja! Elohim! 69
Píseň zvonů.
Nad hlavou zvony odzpívaly mi velepíseň bouřlivou – a umlkly; jen dozvuk valí se s věže vlnou, v tichou dáli ty žalující tóny jdou – tak rozprášené ideály, tak divé žaly, jež mne rvaly, tak zářné oči, jež se smály a rty, jež líbaly a lhaly, zní ještě tklivě duší mou. Vše odpuštěno, vyrovnáno. Nastává sladké ztišení. Nad duší vstává nové ráno, nového štěstí tušení. A z hlubin duše ubité zní nové zdroje ukryté a nové hudby vzrušení. 70
Finale.
Já skloněn nad srdcem svým v propast srdcí hleděl a naslouchal jsem toužně všechněch srdcí lkání. Mně mračno mluvilo i moře v jitra vzplání i bratr pták, jenž s písní u mé harfy seděl. Ruch všedních pracných dnův i zářné ticho neděl, já slyšel hymnu hor i tiché znění plání, jásoty andělské i ďáblů vzteklé řvaní – a co jsem zaslechl, to zde jsem napovědělnapověděl. Vím, tupec lhostejně mou plachou píseň minemine, jak lhostejně kol řeky jde, jež v dálku plyne. Jen ČLOVĚK vyslechne a stiskne moji dlaň. A řekne: Srdce člověka zde krvácí a zpívá. Pak SATAN přichází, v mých veršů roj se vrývá a provaz plete z nich, by pověsil mě naň. 71
Píseň básníkova.
Než zavru knihu, již jsem dopsal, vracím se v jejích listech zpět – mé čelo chládne, zrak se chmuří, zklamáním hořce zkřiven ret. To nejsou světy, jež jsem viděl – to není báj, již chtěl jsem pět – – mně mnohá hvězda shasla v ruce, mně v dlani zvadl zářný květ. Ni verš tu není dokonalý – – hrsť suchých listů pouštím v let – ó Bože, jak jsem malý, malý, a jak je velký ten Tvůj svět! 72 Poznámka.
„Písně tvorů“ vznikly většinou r. 1900—1904, v době dusného napjetí a bojů v arcidiecési olomucké; jsou to glossy in margine válečných kronik. Odtud jejich nahozená, nebroušená forma a chmurný obsah. Podobizna s výrazem roztrpčeného psance je také z té doby. Od autora vyšly posud spisy: Sedmikrásy. Básně. V Holešově r. 1895. Nový život. Revue katolické moderny. 12 ročníků v letech 1896 až 1907. Království Boží na zemi. Básně. Nový Jičín. 1899. Potulný zpěvák. Písně s kresbami M. Alše. (Pod pseudonymem Karel Skřivan.) Nový Jičín 1902. Fioretti. (Kvítka sv. Františka.) Překlad z italštiny. Nový Jičín 1902. Honza hrdina. Libretto. Nový Jičín 1903. (Od r. 1906 věnoval se autor opravě prostějovského chrámu Povýšení sv. Kříže a katolické politice a kulturnímu boji, vydávaje list „Ječmínek“. Odtud pausa ve vydávání knih.) Ryme a špryme. Hanácké verše. Prostějov 1913. Orlí fanfáry. Verše. Prostějov 1913. Archa. Revue kulturní. Prostějov od r. 1912 až 1917. Osudy. Kniha básní. Prostějov 1913. Šlehy a něhy. Satiry a epigramy. Olomouc 1914. Duch Německa. Výbor z německé národní poesie. Praha 1917. Popeluška. Dramatická pohádka. Prostějov 1917. Písně tvorů. Básně. Prostějov 1917.
73 Na rok 1918 uchystal autor vydání: Květiny. Básně. Manna. Kniha modliteb a hymnů církevních. Děti Královně Máje. Ve mlýně světa. Básně. Z cizích zahrad. Student. Kalendář II. ročník. Sedmikrásy. II. illustrované vydání
*
Přihlášky na tyto knihy přijímá Edice Nový život Prostějov.
Touto knihou ukončen V. ročník revue Archy.
E: tb; 2004 74
Bibliografické údaje

Nakladatel: Edice Nový život; Horák, Václav
(Edice Nový Život Prostějov. Tiskem knihtiskárny Václava Horáka v Prostějově.)

Místo: Prostějov

Vydání: [1.]

Počet stran: 74

Věnování: Bouška, Sigismund
(Příteli P. Sigmundu Bouškovi. Projevil’s několikrát zájem o tuto skromnou knížku. Najdeš v ní ohlasy naší dvacetileté výpravy za ideálem. Přijmi ji laskavě ku Svým padesátinám. Vánoce 1917.)

Autor motta: Eichendorff, Joseph
(Eichendorff)

Motto: Eichendorff, Joseph
(Eichendorff)