Píseň odkopnutého přítele.

Karel Dostál-Lutinov

Píseň odkopnutého přítele.
Na trůně z žuly sedíš sám a mračíš se jak lev. Viz, já tvé nohy objímám – ó řekni, proč ten hněv? Vzpomeň, jak měl’s mne kdysi rád! Jak vděčnost slibovals! Ó jenom řekni, co ti dát? Či klamals jen a lhals? Na moje toužné otázky jen metáš z očí blesk. Co do slz ti a do lásky – ty znáš jen hromu třesk. Ó rci, čím jsem ti ublížil? Chci všechno napravit! Jak chceš, bych se ti ponížil? Jak psa mne můžeš sbít! –“sbít! – A ty jen sedíš, zchmuřený zrak v dálku napjatý, tvé žíly v čele zduřeny a rty tvé zaťaty. Ty nejsi člověk! Ty jsi drak! jenž v lidskou tvář se skryl! Věř, kdybych ĎÁBLA prosil tak, on by se usmířil! 53