Píseň člověka.

Píseň člověka. (Můj Otče náš)
Vím, že můj otec nebyl mým otcem. Vím, že má matka není mou matkou. Vím, že má duše vyšla z Tvé ruky, na cizí, smutnou, zapadla hvězdu, prachem se oděla, prachem se brouzdá. Blátu se bráním, k slunci se vzpínám, po Tobě toužím – ztracený syn. Oko Tě nezřelo – víra Tě vidí. Uchu jsi neznámý – naděj Tě slyší. Mysl Tě nechápe – srdce Tě zná! Na břehu moře jiskří se písek, na moři valném jiskří se vlny 26 nad vlnobitím jiskří se hvězdy. A jako vlny, hvězdy a písek, hrnou se světem zástupy lidstva. Kéž Tebe znají národy všechny, kněží se klaní, oltáře kouří, vůli Tvé slouží, milují Tebe, který jsi Pravda, který jsi Láska, který jsi Krása, blaženost věčná. BOŽE OTČE! * V žalářích úpíme, chřestíme pouty, zdeptání v porobu, šleháni záštím, spoutané duše, spoutaná křídla, voláme mřížemi zlatistých hvězd: Kde je Tvé království Svobody, Lásky, pro které na kříži vykrvácels? Ó zdvihni Církev z poníženosti, vytrhej psoství ze srdcí našich, 27 vzpomeň nám, že jsme synové Boží – od tyranů pak pomůžem sobě! BOŽE SYNU! * Milion roků jdou hvězdy nebes tiše svou dráhou, kterous jim vyryl. Milion duchů nebeských chvátá na kyn Tvé hlavy rozkaz Tvůj konat. Neznáme na světě většího štěstí než svoje srdce v Tvou vložit dlaň! Ty je veď přízraky nad prach a nad mraky, čistší a skvělejší do svojich bran! Jak děti k matce v plášť Tvůj se tulíme. Hořící, tvořící sluncem nám pláň, DUŠE SVATÝ! * Otče, jsem hlad! – Denně mé tělo po chlebě křičí, po vzduchu, volnosti, po rušném životě, po spánku sladkém. Ve dne i v noci volá má duše 28 po Tvojí útěše, po Tvojí lásce, po tajném ovoci se stromu vědění. Žízní mé oči, žízní mé uši, žízní mé srdce. Ku hvězdám, nad hvězdy, až v nebe deváté růst chce mé tělo, růst chce má duše, růst chce můj Duch! * Jak může šťastným býti mé srdce, je-Ii v něm šíp? Jak může k tobě vzlétati duše, je-Ii v ní hřích? Tak jako centy visí to na křídlech, jak moucha lapená v lepkavých osidlech, Duše má v rozruchu po světle, po vzduchu sténá a štká. Zapuď ty přízraky, dělivé oblaky, vyrvi nás z propasti, toužíme po vlasti, z bouřného víření dobří a smíření na ňadra Tvá. * 29 Široká cesta k záhubě vede, uzká a trnitá k nebeské bráně. Mezi tou širokou, mezi tou úzkou, zmítá se dušička. Přichází ďábel a svádí ji k pýše, ke vzdoru, k tvrdosti neúprosné. Přichází svět a učí ji marně snít, na Boha nemyslit, vrhat se v rej. A líné tělo, dítě to prachu, k prachu se skláni objímá jej. Ó Bože vysoký, odraz ty útoky, cnosti mír hluboký do duše lej! * Zlá je nemoc, zlý je hlad, zlý je oheň, zlý je chlad, zlý je smutek, zlá je smrť – všechno zlé, ó Pane, zdrť! 30 Ale nad to všechno zlá, mysl nízká, otrocká, jako zvěř, jež leží v kalu, nezná vzletu, idealu, usíná a procitá u plného koryta. Z pekla toho ramen vytrhni násnás, Pane! AMEN. 31