Píseň boru.

Píseň boru.
Tichounko, ticho na kraji lesa, pod borovicí dřímám. S modrého nebe, s oblaků bílých, pálí mě slunce, hojíc mé rány, rány mé duše. Ticho je, tichounko. Slyším i broučka, jenž leze vzhůru po travce klidné u mojí hlavy. I veverka spí. A tu se zdvihá šumění z dálky jak těžký povzdech z hlubiny lesů, vrcholek s vrcholkem vroucně se líbá, [11] tisknou si ruce, šeptají pozdrav, zpívají hymnus, až vlna jejich hovorů šumných rozhlaholí se potopou valnou nad moji hlavou, na kraji lesa – a tu jak zlekána tlumí své hosana, odtéká nazpět, vrací se v dálku, usíná líná – ticho zas – tichounko. Broučka zas slyším. Hluboce cítím, že stromy mluví, rozumějí si, a rád bych jejich tajemnou píseň přelil a vtělil ve mluvu lidskou. Hledám jí smysl, hledám jí slova, hledám jí rytmus, hledám jí rým – až přemožen usnu. Zdá se mi o hochu, který chtěl píšťalkou sonatu zahrát, o andělíčku, který chtěl přelít do důlku moře... Bože jsi velký! Mluvíš k nám sluncem, 12 mluvíš k nám mořem, mluvíš k nám hvězdami, mluvíš k nám větrem, mluvíš k nám šuměním oživlých lesů – my však jsme malí, těžkým snem zmámení, hluší a němí, mrtvoly spící. Vdechni nám život! 13