Píseň boru.
Tichounko, ticho
na kraji lesa,
pod borovicí
dřímám.
S modrého nebe,
s oblaků bílých,
pálí mě slunce,
hojíc mé rány,
rány mé duše.
Ticho je, tichounko.
Slyším i broučka,
jenž leze vzhůru
po travce klidné
u mojí hlavy.
I veverka spí.
A tu se zdvihá
šumění z dálky
jak těžký povzdech
z hlubiny lesů,
vrcholek s vrcholkem
vroucně se líbá,
[11]
tisknou si ruce,
šeptají pozdrav,
zpívají hymnus,
až vlna jejich
hovorů šumných
rozhlaholí se
potopou valnou
nad moji hlavou,
na kraji lesa –
a tu jak zlekána
tlumí své hosana,
odtéká nazpět,
vrací se v dálku,
usíná líná –
ticho zas – tichounko.
Broučka zas slyším.
Hluboce cítím,
že stromy mluví,
rozumějí si,
a rád bych jejich
tajemnou píseň
přelil a vtělil
ve mluvu lidskou.
Hledám jí smysl,
hledám jí slova,
hledám jí rytmus,
hledám jí rým –
až přemožen usnu.
Zdá se mi o hochu,
který chtěl píšťalkou
sonatu zahrát,
o andělíčku,
který chtěl přelít
do důlku moře...
Bože jsi velký!
Mluvíš k nám sluncem,
12
mluvíš k nám mořem,
mluvíš k nám hvězdami,
mluvíš k nám větrem,
mluvíš k nám šuměním
oživlých lesů –
my však jsme malí,
těžkým snem zmámení,
hluší a němí,
mrtvoly spící.
Vdechni nám život!
13