Píseň smutného malíře.

Karel Dostál-Lutinov

Píseň smutného malíře.
Kde jsou ty krásné časy, kdy v barvách hořel svět, kdy planuly zrak i vlasy a s kytarou zpěv náš vzlét’! My naseli jásotu vzduchu a na plátno zázraků a do srdcí tajemných vzruchů a úsměvů do zraků... Pak přišla pochmurná zima, nám štětec z ruky pad’, i paleta ve sněhu dřímá a v duši mlžný chlad. A hořkne zpěv i sláva, není už do hraní – člověk se osudu vzdává – zní píseň havraní. A v zapadlé samotě snící si zhořklý šeptá ret: za srdce milující, že celý dal by svět. 48