Píseň askety.

Karel Dostál-Lutinov

Píseň askety.
Mé srdce musí být volné! Nevztahuj ke mně bílých dlaní, nezdvihej ke mně mluvících očí! Jen jeden pohled chceš? Ó znám to, znám; Já vím, že pohled žádá slova, a slovo žádá stisku ruky, stisk ruky žádá políbení, a polibek chce obejmutí, a obejmutí volá: Věčnost! A v odpověď se propasť chechtá. Jedle je vzrostlá kořeny v skálu, já musím být volný jak v oblacích sup. O vy, po nichž mé srdce touží, vás musím ubíjet a pohřbívat s krvácející duší. A z hrobů vzpínají se znova prosebné vaše ruce. Znova vás pochovávat a znova před vámi prchat, hle, toť mé žití – žití hrobaře. Jen na slunce patřím – ne na to, co roste pod ním. 61 Z neviditelných zdrojů piju svou sílu jako tajemný prvek – a nevyčerpatelné hoří radium mé lásky, jíž nechápe svět. Jsem jako ten, jenž v bílý den sestoupil v hlubinu studně, by viděl hvězdy. 62