Stesk nadčlověka.

Karel Dostál-Lutinov

Stesk nadčlověka.
Tak jsem je znova stvořilstvořil, vyzbrojil do boje – a mám teď kolem Sebe jen slepé nástroje. Jen lidské automaty kol Mne se klanějí – však nechápou Mých smutků ani mých nadějí. Hledím-li usmívavě, lhou Mi: Je jasný den. A jsem-li vážný, řeknou: Je obzor zachmuřen. Nazvu-li černé bílým, hned hlavou kývají, a řku-li: Bude pršet – v deštník se skrývají. Tak nemám v šíř i dáli, s kým bych se potěšil – toužím-li po soudruhu, musím jet tisíc mil. A soudruh můj je tvrdý, je Nadčlověk, jak já – Mont Blanc a Monte Rosa, a propasť hluboká. 45