Tak jsem je znova stvořil,
vyzbrojil do boje –
a mám teď kolem Sebe
jen slepé nástroje.
Jen lidské automaty
kol Mne se klanějí –
však nechápou Mých smutků
ani mých nadějí.
Hledím-li usmívavě,
lhou Mi: Je jasný den.
A jsem-li vážný, řeknou:
Je obzor zachmuřen.
Nazvu-li černé bílým,
hned hlavou kývají,
a řku-li: Bude pršet –
v deštník se skrývají.
Tak nemám v šíř i dáli,
s kým bych se potěšil –
toužím-li po soudruhu,
musím jet tisíc mil.
A soudruh můj je tvrdý,
je Nadčlověk, jak já –
Mont Blanc a Monte Rosa,
a propasť hluboká.