Píseň člověka.

Karel Dostál-Lutinov

Vím, že můj otec nebyl mým otcem. Vím, že matka není mou matkou. Vím, že duše vyšla z Tvé ruky, na cizí, smutnou, zapadla hvězdu, prachem se oděla, prachem se brouzdá. Blátu se bráním, k slunci se vzpínám, po Tobě toužím ztracený syn. Oko nezřelo víra vidí. Uchu jsi neznámý naděj slyší. Mysl nechápe srdce zná! Na břehu moře jiskří se písek, na moři valném jiskří se vlny nad vlnobitím jiskří se hvězdy. A jako vlny, hvězdy a písek, hrnou se světem zástupy lidstva. Kéž Tebe znají národy všechny, kněží se klaní, oltáře kouří, vůli Tvé slouží, milují Tebe, který jsi Pravda, který jsi Láska, který jsi Krása, blaženost věčná. BOŽE OTČE! V žalářích úpíme, chřestíme pouty, zdeptání v porobu, šleháni záštím, spoutané duše, spoutaná křídla, voláme mřížemi zlatistých hvězd: Kde je Tvé království Svobody, Lásky, pro které na kříži vykrvácels? Ó zdvihni Církev z poníženosti, vytrhej psoství ze srdcí našich, vzpomeň nám, že jsme synové Boží od tyranů pak pomůžem sobě! BOŽE SYNU! Milion roků jdou hvězdy nebes tiše svou dráhou, kterous jim vyryl. Milion duchů nebeských chvátá na kyn Tvé hlavy rozkaz Tvůj konat. Neznáme na světě většího štěstí než svoje srdce v Tvou vložit dlaň! Ty je veď přízraky nad prach a nad mraky, čistší a skvělejší do svojich bran! Jak děti k matce v plášť Tvůj se tulíme. Hořící, tvořící sluncem nám pláň, DUŠE SVATÝ! Otče, jsem hlad! – Denně tělo po chlebě křičí, po vzduchu, volnosti, po rušném životě, po spánku sladkém. Ve dne i v noci volá duše po Tvojí útěše, po Tvojí lásce, po tajném ovoci se stromu vědění. Žízní oči, žízní uši, žízní srdce. Ku hvězdám, nad hvězdy, v nebe deváté růst chce tělo, růst chce duše, růst chce můj Duch! Jak může šťastným býti srdce, je-Ii v něm šíp? Jak může k tobě vzlétati duše, je-Ii v hřích? Tak jako centy visí to na křídlech, jak moucha lapená v lepkavých osidlech, Duše v rozruchu po světle, po vzduchu sténá a štká. Zapuď ty přízraky, dělivé oblaky, vyrvi nás z propasti, toužíme po vlasti, z bouřného víření dobří a smíření na ňadra Tvá. Široká cesta k záhubě vede, uzká a trnitá k nebeské bráně. Mezi tou širokou, mezi tou úzkou, zmítá se dušička. Přichází ďábel a svádí ji k pýše, ke vzdoru, k tvrdosti neúprosné. Přichází svět a učí ji marně snít, na Boha nemyslit, vrhat se v rej. A líné tělo, dítě to prachu, k prachu se skláni objímá jej. Ó Bože vysoký, odraz ty útoky, cnosti mír hluboký do duše lej! Zlá je nemoc, zlý je hlad, zlý je oheň, zlý je chlad, zlý je smutek, zlá je smrť všechno zlé, ó Pane, zdrť! Ale nad to všechno zlá, mysl nízká, otrocká, jako zvěř, jež leží v kalu, nezná vzletu, idealu, usíná a procitá u plného koryta. Z pekla toho ramen vytrhni nás, Pane! AMEN.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1624. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. HÁJ (Antonín Sova)
  2. PÍSNĚ VEČERA. (Zikmund Winter)
  3. Čtyři písně mé mladé milence. (Otto Gulon)
  4. Mythus duše. (Otokar Březina)
  5. TULÁCKÁ ELEGIE. (František Taufer)
  6. TÉ NEJDRAŽŠÍ! (Xaver Dvořák)
  7. Hymnus kraji mé touhy. (Karel Nejč)
  8. PŘEDTUCHY (Otokar Březina)
  9. X. Jsou nepoznané bolesti, jichž pal (Antonín Macek)
  10. PO NEMOCI (Karel Toman)