Vím, že můj otec
nebyl mým otcem.
Vím, že má matka
není mou matkou.
Vím, že má duše
vyšla z Tvé ruky,
na cizí, smutnou,
zapadla hvězdu,
prachem se oděla,
prachem se brouzdá.
Blátu se bráním,
k slunci se vzpínám,
po Tobě toužím –
ztracený syn.
Oko Tě nezřelo –
víra Tě vidí.
Uchu jsi neznámý –
naděj Tě slyší.
Mysl Tě nechápe –
srdce Tě zná!
Na břehu moře
jiskří se písek,
na moři valném
jiskří se vlny
nad vlnobitím
jiskří se hvězdy.
A jako vlny,
hvězdy a písek,
hrnou se světem
zástupy lidstva.
Kéž Tebe znají
národy všechny,
kněží se klaní,
oltáře kouří,
vůli Tvé slouží,
milují Tebe,
který jsi Pravda,
který jsi Láska,
který jsi Krása,
blaženost věčná.
BOŽE OTČE!
V žalářích úpíme,
chřestíme pouty,
zdeptání v porobu,
šleháni záštím,
spoutané duše,
spoutaná křídla,
voláme mřížemi
zlatistých hvězd:
Kde je Tvé království
Svobody, Lásky,
pro které na kříži
vykrvácels?
Ó zdvihni Církev
z poníženosti,
vytrhej psoství
ze srdcí našich,
vzpomeň nám, že jsme
synové Boží –
od tyranů pak
pomůžem sobě!
BOŽE SYNU!
Milion roků
jdou hvězdy nebes
tiše svou dráhou,
kterous jim vyryl.
Milion duchů
nebeských chvátá
na kyn Tvé hlavy
rozkaz Tvůj konat.
Neznáme na světě
většího štěstí
než svoje srdce
v Tvou vložit dlaň!
Ty je veď přízraky
nad prach a nad mraky,
čistší a skvělejší
do svojich bran!
Jak děti k matce
v plášť Tvůj se tulíme.
Hořící, tvořící
sluncem nám pláň,
DUŠE SVATÝ!
Otče, jsem hlad! –
Denně mé tělo
po chlebě křičí,
po vzduchu, volnosti,
po rušném životě,
po spánku sladkém.
Ve dne i v noci
volá má duše
po Tvojí útěše,
po Tvojí lásce,
po tajném ovoci
se stromu vědění.
Žízní mé oči,
žízní mé uši,
žízní mé srdce.
Ku hvězdám, nad hvězdy,
až v nebe deváté
růst chce mé tělo,
růst chce má duše,
růst chce můj Duch!
Jak může šťastným
býti mé srdce,
je-Ii v něm šíp?
Jak může k tobě
vzlétati duše,
je-Ii v ní hřích?
Tak jako centy
visí to na křídlech,
jak moucha lapená
v lepkavých osidlech,
Duše má v rozruchu
po světle, po vzduchu
sténá a štká.
Zapuď ty přízraky,
dělivé oblaky,
vyrvi nás z propasti,
toužíme po vlasti,
z bouřného víření
dobří a smíření
na ňadra Tvá.
Široká cesta
k záhubě vede,
uzká a trnitá
k nebeské bráně.
Mezi tou širokou,
mezi tou úzkou,
zmítá se dušička.
Přichází ďábel a
svádí ji k pýše,
ke vzdoru, k tvrdosti
neúprosné.
Přichází svět a
učí ji marně snít,
na Boha nemyslit,
vrhat se v rej.
A líné tělo,
dítě to prachu,
k prachu se skláni
objímá jej.
Ó Bože vysoký,
odraz ty útoky,
cnosti mír hluboký
do duše lej!
Zlá je nemoc,
zlý je hlad,
zlý je oheň,
zlý je chlad,
zlý je smutek,
zlá je smrť –
všechno zlé, ó
Pane, zdrť!
Ale nad to všechno zlá,
mysl nízká, otrocká,
jako zvěř, jež leží v kalu,
nezná vzletu, idealu,
usíná a procitá
u plného koryta.
Z pekla toho ramen
vytrhni nás, Pane!
AMEN.