Píseň uštvaného.
O, nechte mne odejít do pustých hor,
krom supa tam nebydlí nižádný tvor.
Tam po skalách vystoupím v nejvyšší výš,
kde nestanul člověk, tam najdu si skrýš.
Tich odvalím balvan, jejž sklenul tam svor
a po čtyřech vplížím se do lůna hor.
Komnata křišťálná, křišťálný stůl,
do pláště schoulím se, odložím hůl.
Na stůl se natáhnu, zakryji zrak,
tam budu spáti jak pod mořem vrak.
Kol horstva jdou mraky nocí a dnem,
já chrápu a chrápu hlubokým snem.
Kol horstva jde slunce a obrazce hvězd,
já chrápu jak ten, kdo vrátil se z cest.
Kol horstva řvou vichry a chumelí sníh,
to všechno se skrání nedotkne mých.
Kol horstva jdou věky, až chvěje se zem,
já dřímu a spíjím se hlubokým snem.
Jen jednou se probudím za tisíc let
a k otvoru komnaty bloudí můj hled.
A vidím, že nikdo mou nenašel skrýš.
Jsem kliden a dřímám zas jako spíš...
59