Ku sňatku
národovce s vlastenkou.
Pramen křišťálový z lůna skály
vytryskuje lidstvu k občerstvení,
ústa, jež se žízní zhynout zdály,
pijíc hlásají své zotavení.
K zřídlu tomu zástupy hle valné
nápoje si nabrat spěchají,
a naberouc v horlivosti chvalné
zřídlu tomu – víře – žehnají.
Nad pramenem na žulové skále
nebetyčná palma zelená se,
touha lidská zrakem jasným stále
k stromu rozmilému napíná se.
Pramenem posilněn člověk kráčí,
dokud vroucí bije žilotep,
vždy hled k stromu – k naději – otáčí,
v mysli ještě, když již okem slep.
20
Pramen, též i palmu obejímá
zář sluneční, světlo přeblažené,
ježto s tvorstva noci příkrov snímá
a ve skřehlé údy teplo žene,
jež co bratry lidi k sobě víže,
vůli k skutkům spasným přivodí
a života uvolňuje tíže:
zář ta – láska – světu vévodí!
Láska tato vás též ozářila,
uvedouc vás v něžný svazek věčný,
zásnubním vás věncem obdařila,
jenž se rozvíjej v květ nekonečný!
Víry pramen tuž vás po věk blahý,
naděje se vám vždy zelenej;
k zdaru veďtež vás vždy svorné snahy,
Pán vašemu sňatku požehnej!
21