Nová doba 2 (1865)

Václav Pok Poděbradský

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ DOBA.
Sepsal VÁCSLAV P. PODĚBRADSKÝ.
II.
Nákladem spisovatelovým.
V PRAZE. Tiskem a v komissí Jaroslava Pospíšila. 1865.
[1] Všem spanilomyslným příznivcům a podporovatelům velkého národního divadla
věnuje spisovatel.
[3] Pevně k sobě v práci stůjme, vlast a národ zvelebujme!
[4]
Památce
čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka
dne 30. října 1861.
Ejhle v zdobném rámci obraz čarokrásný, jenž dojímá pozorovatelské oko! Ejhle nebes blankyt, v úsměvu svém jasný, jenž se klene nad zemí tou převysoko! Tak se drahá Česká vlast nám objevuje, neboť vše, co krásným, zdárným, mocným sluje, v ní zas pučí znovu z starých kořenů a zas jaré, silné konáry pne vzhůru; národ zahání své síly Mořenu a ubíjí dusící ho noční můru. – Vstali jsme – buď Bohu dík vzdán! – z klamu ze sna, procitli jsme k nové opět ku činnosti; usmívá se žití národního vesna, kynoucí nám zdarem lepší budoucnosti. Rodní bratří, rodné sestry stojí k sobě, jedním citem útroby jich naplněny, [5] jedna idea vše víže v nové době – národností jsou všech prsa rozvlněny: národností svatou, Bohem věčným danou, národností mocnou, v dobru obětavou, pro niž miliony co hrad z žuly stanou, když si k cíli razit mají dráhu pravou. Této naší Českoslávské národnosti novověký obětník a hajitel, naši slavné, blahodárné minulosti křisitel a vlasti rezu hubitel světlo světa spatřil přede lety čtyřiceti. Co Čech zdárný vzrostl, květl, šířil plody zralé velikého ducha svého, kácel otroctví a chabá slabců předsevzetí a v terč protivníků povždy trefně mířil, hlásaje vždy pravdu z přesvědčení svého. Ano známe, ctíme Havla Borovského, víme, čím byl národu ten věrný vlasti syn; hluboce želíme včasné ztráty jeho: v němť jsme poznali, seč pevný, vlastenecký čin. Při vznešeném ducha jeho oslavení osiřelé Zdeňky jeho zpomínáme, an v poklidném, svorném tomto besedění s péčí se k ní co k národa dceři známe. 6 Tak se svůj ke svému vždy dle pravdy vine, vždyť jen z poznání-se naše blaho plyne; národ pak, jenžto svých velkých mužů ctí, neoctne se nikdy v zhoubném bezcestí! 7
Na rozhraní roku 186½.
Po dlouhé duchamorné noci pusté, když vzešlo světlo krásné dennice a zaplašilo mlhy dusné, husté – ožily vlasti luhy, štěpnice: všech pozemšťanů z hrdel jásající, slyš! znějí hlasy, zóru vítající; své oči protivenstvím oslepené vše třídy rázem si protírají, a an tak v světla lesk pozírají, k sobě se řadí v době velebené, v níž k pokladům svých předků přáno jim se znáti, v níž znovu mohou dějin slávy zpomínati, a v šlépěje svých otců velkých vstupujíc zas mohou pochodeň nést budoucnosti vstříc. A pochodeň ta národní jest vychování, když národ sám jest pěstounem své drahé mládi, kteroužto v pravdy poznání a milování ku povolání skutkoplodnému uvádí. K prospěchu té naděje budoucnosti nám rosa padla na rov národní, 8 k rozkvětu naší svaté národnosti nám vzešlo světlo ducha původní; jak Serafův hlas zavznělo to s výše, a národ občerstven již volněj dýše, a v novém žití tlukotu se zmáhá, ku svému vlastnímu s vřelostí lne, co dobrého kde vzniká, tam zrak pne, i, práv svých vědom, jich se, hle, domáhá. Což platny nám jsou plané různých řečí zvuky, když nesprostí nás duchovní, tělesné muky? Jen v jedné řeči každý národ vzdělán jest, jen v mateřčině může jemu blaho zkvést; toť oheň, kterýž blahodárně všem vždy svítí, toť genij tvořivý, jenž národ oživuje, jenž k zhoubě souseda se nikdy neroznítí – a toho genija učitel strážcem sluje. Na sklonku roku toho památného, v němž blahý v národu zas vznikl ruch, povznesiž oběť citu posvátného náš milosti a díky plný duch, povznesiž oběť k trůnu všehomíra, kam lidské doufání svůj zrak upírá! V něm království našeho sídlo slavné šlo vlasti napřed dobrým příkladem, vykážíc mluvě české místo dávné v školách, květoucích obce nákladem; 9 a jako včely, ku králové v úl jež letí, měst, vísek hejna za Prahou vidíme spěti, vše jak by světodějin mocných na návod ku zřídlu pravdy hnáno bylo o závod. Tak, bohdá! nedouctví hrana odzvoněna a převrácenost nebude víc vítěziti, národní spásy obloha již vyjasněna – a jasnost tu si nedáme víc zachmuřiti. Nuž, s libostí hledíce na rok shaslý, rok nový: „Zdráv jsi došel!“ vítejme; svým zrakem, jejž jsme dřív jen tužbou pásli, vítězství nové doby hlídejme! Jak zlatý nektar křišťálovou číši ať moudrost plní mláď v paláci, v chýši! Kýž noví Komenští a Jungmannové a vzorní Filcíkové v národu chystají hojnou v školách úrodu, v níž vyjasní se krásné doby dnové, kdež blahobyt nám plynout bude z didaktiky, vedené berlou přirozené methodiky, a školometství plesnivého suchopar vloh snahy nebude víc přiváděti v zmar. Ač dost pelyňku mládeže pěstounům roste, přec nezleká se břemena duch vlastmilovný, a v odvaze posvátné, předsudků všech prosté, blíž k svému cíli kráčí národ úsilovný! 10
Slza Boženě Němcové.
21
(18 – 62.)
24
Sněhový rubáš skřehlou zem kryje, v ní hrobař lůžko pro Češku ryje. Pro Češku první, pro paní drahou, jížto zkvět rodu svatou byl snahou. Vlastenek věrných vzorem jež byla – ach již uvadla Božena milá! V národa oku slza se třpytí, přestaloť věrné srdce proň bíti. 11 Potrvá stále její památka, dokud nám zdráva Slávie matka. Krásná pleť věnce Boženě vije: v vlastenských dcerách budoucnost žije! 12
Karlu Havlíčkovi Borovskému. (K slavnosti v Borové 10/8 1862.)
Karlů dvé nám Čechům bylo dáno, k blahu povšechnému oba čestně žili: otcem vlasti prvního nazváno, druhého zve miláčkem svým národ čilý. Pomník u Vltavy krále připomíná, muže z lidu na Volšanech chlumek kryje – Sláva nad oběma křídla rozepíná a památku jejich v věčné desky ryje. 13
Vlastenka. Deklamovánka pro ženskou.
Mnoho se za našich zvláštních časů, v nichž proud myšlének, jež světem víří, bleskorychle po zemi se šíří, na všech stranách mocných zdvihá hlasů o vlastenectví a národnosti; a kde vládla dřív jen tma i slabota v účelích soběckých, v nečinnosti – rozžehla se nová svíce života. Jarý, národní duch soudružnosti k nadějnému spěje rozkvetání; plesy besední nade vše zdání slouží ku vývinu společnosti: v nich se baví duch náš v materštině, když nám k srdci přednašec mluvívá, v nich se zpěvem jakby v rájském zvuku mysl naše nad povšednost vznáší. Ó jaká to radost, když tak plynně a tak ryze česká řeč zaznívá, 14 a když z bodrých myslí ze rozpuků dobrá jádra k pochoutce se snáší! I v nás ženských, jež pohlaví silné rádo krásnou pletí nazývá, ducha toho hlas se ozývá, pudící nás také k práci pilné. Že pak práce, má-li býti zdárná, žádá rozvahu a promyšlení, zastavím se v krátkém uvážení, čeho zapotřebí jest nám ženským, by nebyla snaha naše marná i my v skutku ku ozdobě byly rodinám i kruhům společenským, jak chce nebe, vlast i národ milý. Duchu mužnému chci povědíti, jaký pojem naše mysl něžná chová o tom, co je vlastenka, a jak myšlénka ta světoběžná, jež co hvězda spásy lidstvu svítí, osnovu své činnosti v nás tká. – U nás měla panna vždycky význam skvělý, protož naši předkové se nestyděli dcery svoje pannami vždy zvát a je v panenství též odchovat. – Po boku své matky pečlivé vyvinuje dcera vlohy své, 15 v klidné, spořádané domácnosti roste v květu mravopočestnosti; poslední jde v lůžko, první vstává, v pracovitosti své neustává, mladším sestrám svým vždy napomáhá, šlechtiti své srdce se nezdráhá; obohacuje se vědomostmi a krášlí se vznešenými cnostmi; a že otce miluje i matku, není vlast jí jalovým jen zvukem, chrání každou národní památku, řeč svou mateřskou nad jiné staví, nedadouc se zmámit klamným hlukem; a co v nitru jejím, vně též hlásá: s národem svým lká, s ním také jásá. Když pak Milek srdce jí otáčí, k vlastencovi lne co věrná milenka, i s rozvahou k oltáři s ním kráčí: ejhle! totě panna-vlastenka! – Samostatná v klidné domácnosti nad pořádkem žena pečuje; podle vůle muže, pána svého, v něžnosti svých vnad choť panuje, řídí čeleď moudrou rozšafností, špíži množí, vlivu škodlivého působení vší mocí se vzpírá. 16 Zbraní její jest vždy v dobro víra, jemné slovo a doufání v nebe, štítem jejím jest zapření sebe: tak co lípový květ libovonný šíří vůkol sebe příjemnost; lidumilnost co šperk blahosklonný korunuje její půvabnost. Jak se o kmen svůj pne viná réva, plníc z něho hrozny mokem žárným, tak se k muži věrná družka vine, i ve štěstí, i když nehoda, v duši jemu potěšení vlévá, z něhož posila v odvaze plyne k podnikáním pro obecnost zdárným, jako z včely medu lahoda. Manžel prací mdlý a v zamyšlení když zasedá v domácnosti kruh, tu manželka k jeho zotavení k němu blíží se co lásky duch, potu znoj mu s vrásků čela stírá, úslužností svou ho podepírá, činu, jímž muž o rodinné blaho dbá, zdar vyprosí její vroucí modlitba. Tak co choť se chová česká milenka: toť hle v druhém stupni pravá – vlastenka! – 17 Nad pannou pak i nad chotí stojí v lesku velebné života záře příštích vrstevníků roditelka! Láskou k plodům svým jí planou tváře; vždyť národu novou dráhu strojí matka – budoucnosti řiditelka! – V bolestech rozence v svět uvítá, v stálých starostech je odchovává, péči pak, v níž úsilí zdar svítá, dítkám svým zas v krev co věno dává. Jako lvice mláďata svá střeží, máť svým dítkám píli věnuje, blaho jejích na srdci jí leží, je svým pokladem jen jmenuje; záhy již jim ručky něžně spíná, vedouc je k poznání pravdy, Boha, laskavě je povždy napomíná, kam koli zamíří jejich noha. Z matky ssaje dítě tuk života svého jako větev mízu z stromu bujarého; když vše v noční době v klidném spánku dlí, matka o blahu svých dítek přemýšlí: přemítá, co v lůně budoucnosti chystá pro ně časův osudí, či snad k zkáze, či přec k blaženosti okem mateřským je sprovodí? 18 Všelikéť svět chová v sobě krásy, mnohouť zem se vznešeností honosí, jedna však jen svítí hvězda spásy, již i národ náš si vyprosí po svém ujařmení staletém: zdárnou matku s zdárným dítětem! V matkách-vlastenkách budoucnost jasná všecky kraje vlasti naplní, v matkách-vlastenkách naděje spasná k blahu národa se vyplní. Jako Špartánky až naše matky dítek svých vlast milovati naučí, pak nám zkvětou naše rodné statky, pak v národu dobré jádro vypučí. Matky zdárné syny, dcery odchovají, již se matek svých nestanou nehodnými, po vlastenecku se vždycky zachovají činy statečnými, v pravdě svobodnými. – Tak my ženské, vzácná společnosti, myšlénku „vlastenky“ pojímáme a ku zdaru osvěty a cnosti v přesvědčení svém se nezvikláme; a z myšlénky vzejde čin – a Pánbůh dá, že se nám tak národ Český zachová! 19
Ku sňatku
národovce s vlastenkou.
Pramen křišťálový z lůna skály vytryskuje lidstvu k občerstvení, ústa, jež se žízní zhynout zdály, pijíc hlásají své zotavení. K zřídlu tomu zástupy hle valné nápoje si nabrat spěchají, a naberouc v horlivosti chvalné zřídlu tomu – víře – žehnají. Nad pramenem na žulové skále nebetyčná palma zelená se, touha lidská zrakem jasným stále k stromu rozmilému napíná se. Pramenem posilněn člověk kráčí, dokud vroucí bije žilotep, vždy hled k stromu – k naději – otáčí, v mysli ještě, když již okem slep. 20 Pramen, též i palmu obejímá zář sluneční, světlo přeblažené, ježto s tvorstva noci příkrov snímá a ve skřehlé údy teplo žene, jež co bratry lidi k sobě víže, vůli k skutkům spasným přivodí a života uvolňuje tíže: zář ta – láska – světu vévodí! Láska tato vás též ozářila, uvedouc vás v něžný svazek věčný, zásnubním vás věncem obdařila, jenž se rozvíjej v květ nekonečný! Víry pramen tuž vás po věk blahý, naděje se vám vždy zelenej; k zdaru veďtež vás vždy svorné snahy, Pán vašemu sňatku požehnej! 21
Kolářská.
Ostrý poříz v ruku statnou, na se z kůže zástěru! Chci-li míti práci zdatnou, dobré dřevo vyberu; z hruba budiž otesáno, pak na kozlu přiřezáno: z náboje, špic, loukotí kolo má se zrobiti. Je to v světě kolotání, vše se žene ku předu, kolo času vše pohání, také ducha národů. Jedni druhých dostihují, mocní slabých předstihují: třeba mnoho vozů, kol – jezdíť všechno napospol. 22 Vozy velkou roli hrály v bojích předků slavených, útokům když vzdorovaly hradby z vozů spojených; v nich se ženy s dětmi kryly, když se voje mužné bily: kolářům Trocnovský přál, jejichť práci cenit znal. Co vše z špalku muže býti, když se řádně oteše! Dáť se jím všem posloužiti k prospěchu i k potěše. Pluh nám kypří plodnou půdu, brány drobí polní hrudu, vozy sváží, kde co je – štěstí divně koluje. V blátě klusal chuďas mnohý, teď, hle, jezdí v kočáru, jiný, jenž měl velké rohy, přicházívá na káru. Kol své osy zem se točí, z dráhy svojí nevybočí, kdo však na ní zvrhne vůz, zkusí mnohých nehod hrůz. 23 Chutě nástroj v ruku činnou, s radostí v své práci dál, rychle doby lidské minou, blahý, kdo vždy k svému stál! S jasnou tváři, s myslí čilou robí kolář snažnou silou; jeť vší jeho péče květ, aby dobře jezdil svět. 24
Advent.
I. I.
 Černé chmury nebe kryjí, příroda spí tvrdý sen, a na zemi odumřelé vládne noc víc nežli den. Smutno, pusto, kam zrak pneme, na hrobech nic neblaží; samo po sobě teď rádo srdce naše zabaží. Noří se až na dno mořské, ve svou vlastní hlubinu, a vynáší, nalezá-li, korále na hladinu. 25 Mnohý poutník, jehož chůze vedla k cíli smělému, vrací se po marné pouti opět k sobě samému. Čte v své duši – zlatě se mu písmo dobrých činů stkví, vina se však co ďas černý očím jeho představí. Sebe-poznání to pravé vniká nám již do útrob, proto pevně věříme též v příchod lepších lidstvu dob. 26 II. II.
 Již advent tu, náš vnitřní hlas nás ku přípravě velkých věcí volá, vždyť o nedlouho přijde čas, v němž genij spásy nás v své kruhy svolá; my nové doby početí v životním lůně oslavili, tož slušno, bychom k přijetí jejímu se též připravili. Nekvilme, že ta příprava nás potu, obětí a práce stojí; kde má být mocná výprava, tam pohodlí si práva neosvojí. Nám příchod blaha zvěstován, kdy národní duch z prachu vstane, v němž dávno byl již pošlapán – bděm, ať nás spících nezastane! 27 III. III.
 Velebně zní to v době ranní, když o nedlouho po klekání zní z hrdel zbožných synů, dcer: Rorate caeli desuper! Zem ve tmy poutech posud dřímá, jen bdělý sobě světla všímá, jímž ozářen chrám národní jak věčnou pravdy pochodní. Ba přede dnem se jižjiž zpívá a pěvců víc a víc přibývá, a zpěvem roste světla zdar – tmu stíhá rychlý osud: zmar! Zde onde ještě spánku právo jest v jádru svém i v slupce zdrávo; ne v lidu však dlí právo to – jen u panstva jest ukryto. 28 Náš národ však, ač teprv svítá, již probuzen to jitro vítá, a doufá, v brzce, v pravý čas že přijde jeho mesiáš. Již advent tu – nám k oblažení nastává činů narození, v němž národ Český zaplesá: Vydala spásu nebesa! 29
Píseň českých turnéřů.
„Ve zdravém těle zdravý duch!“ Turnéřů heslo slavné! V něm vzejde vlasti nový ruch jak v době starodávné. Cvik tělu ráznost dá, z ní zkvěte svoboda. Zmlazujme staročeské síly, jichž k velikému třeba cíli. Ve zdravém těle zdravý duch rozproudí nový spásy ruch! Kde tělo s duchem ve shodě, tam schopnost k činům zdárným zakotví prápor svobodě vzdor stavidlům všem marným. Hoj v tělocvičné hře krev mocněj v žilách vře, 30 ta v prsa naše jarost vlévá, v ní mysli veselost prodlévá; kde tělo s duchem ve shodě, tam pevná dráha k svobodě. Jak v lese o kmen dubový se zchvátí hromu síla, tak mocnost proudí ve krvi, již mrzkost nezmařila. Rekovný těla cvik ušlechtí mrav a zvyk, by česká prsa jako skála vždy za vlast a za volnost stála, by jako o dubový kmen roj nepřátel byl rozražen. I velcí naši předkové hrám tělocvičným přáli, šli v turnaje a kolby své, by v čin se rozehřáli; náš lev nabýval sil a vždycky vítězil. Čas k tělocviku nás vyzývá, námť choulostivost neprospívá, jak slavní naši předkové utužme k činům tělo své! 31 Což platno duchem vynikat, když tělo přitom chřadne! Kdo neumí zde bojovat, v hře osudu ten padne. Kdo národ miluje, vše jemu věnuje; kde mocen duch a tělo zdrávo, tam obhájí se naše právo: nejenom duchem vynikat, chcem také tělem silni stát! 32
Na sklonku roku 1862.
Za tré dní starému roku umíráčkem odezvoní; Čech však dnes již – ne nad rokem, nad bratrem však slzy roní, nad Čechem, jenž – skvělá hvězda na obzoru národnosti – povolán na sklonku roku Hospodinem do věčnosti. Černý příkrov děsných mraků nad zemí se rozprostírá, vichr skučí – starý rok již v posledním tažení zmírá. Čechů věrných zástupové k Volšanům se ubírají, rodákům svým úctu jevíc, již tak rychle umírají. 33 Odešla zas duše drahá, jež tak snažně pro nás žila; dědictví však zůstává nám: zdařilá Čejkova díla. Pro národ kořistil z vědy muž, jejž jsme dnes pochovali; slušno, bychom v památce ho veždy slavné zachovali. Rok za rokem v hrob se sklání, našinci též odcházejí; za tré duší v tomto roku naše bolné vzdechy znějí: Božena, Ferdinand, Josef v věčný sen se uložili. – Rok již hasne, Bože dopřej, bychom v příštím šťastněj žili! 28. pros. 1862.
34
Mé blaho.
Ať si jiní tučné kvasy, hru a spolky milují, ať si jiní po vše časy v jídle, v pití libují: tohoť já jim nezávidím, říci však se nezastydím, že mi kniha jediná nade vše jest milená. Ať si jiní v radování dnem a nocí plesají, ať si v skvostném hodování hojností oplývají: tohoť já jim nezávidím, říci však se nezastydím, že jest moje blažení z jedné knihy učení. 35 Ať si jiní rozkoš skvělou nade vše vynášejí, ať si třeba stříbrem stelou, zlatem se pokrývají: tohoť já jim nezávidím, říci však se nezastydím, že má radost jediná jest jen kniha zděděná. Kniha česká, v níž je krásné řeči poklad uschován, kniha slávská, v níž jest jasné pravdy květ zaznamenán, z níž nabývám poučení a v dobách všech potěšení: v knize této zděděné jediné jest blaho mé. S ní se kochám jak s milenkou, s ní má duše obcuje, s ní co pravdy se studénkou mysl má se zvlažuje; v ní co v svědku časů dávných život ctím praotců slavných: v knize této zděděné jediné jest blaho mé! 36
Při návratu
do staroslavné Prahy.
Opět zřím tětě, Říme Čechův! Opět vcházím v slavné lůno tvé, v němž ukojím touhu vzdechův, touhu, jež mne mocně k tobě zve. Věže steré, ještě bdíte nad velebným městem Pražanův? Věže ctihodné, vy čníte posud nad Medinou Slovanův? Neshrbly tvé věže, Týne, jenž jsi pravdy Kristovy náš zdroj? – Ó tvá sláva nepominenepomine, Praho, jež znáš mír i krutý boj! Vše se jeví převelebně, přešlost hlásáť slávu budoucí! – K nebi zdvihá se malebně Petřín, hrdě k sobě kynoucí. 37 Což most Karlův? Pevně stojí nad vlnami šumné Vltavy. Touha má se upokojí, an pomním na činy Karlovy. Praho slavná, střede vlasti, přiviň k sobě Čecha věrného, a dopřej mu blahé slasti: povznést slávu jména českého! 38
Čechů květ.
Stará matko naše, Praho staroslavná, jaké v lůně svém to chováš kvítky? Mládež jará, zbožná, pilná, mravná: hle, to jsou tvých synův české dítky! Český jinoch bodrý mládce jest, Boha, vlast a krále milující; v srdci nevládne mu klam ni lest, dát vše v pravdy obět hárající. Vlohy ducha cvičit, tělo sílit, srdce šlechtit, k cíli práva pílit, ctí svou hájit drahé vlasti čest: toť jinochův českých sláva jest! 39
Jarní jitro.
Jitro když se v jarní kráse nad přírodou zasměje, na vše strany svého kouzla mocná zrnka zaseje. Ptáčeti zpěv v hrdlo vkládá, v květy vdéchá barev vnady, všemu tvorstvu čerstvost dává, oživuje hory, sady, rostliny rosou napájí, by nelkaly vedrem v máji, paprsleky nebes světla hřeje všeho tvorstva údy, a kde dříve pusto bylo, život vlévá v siré hrudy. Naděje svůj trůn rozkládá nade jarním jitrem krásným, požehnání s výše kyne, blížíc se svým krokem spasným – všude činnost, rozkoš, ráj: jaro blaho – blaho máj! 40
Milujme se!
I.
Zdrávas krásná nebes milostenko, Zdrávas krásná nebes milostenko,
 všeho života ty pramene, božského ty jádro semene – lásko, spanilá bohorozenko! SestupSestup, duchů čistých oblíbenkooblíbenko, s vznešeného ráje temene a své zraky čistě plamenné vtěl v nás, andělů ty soudruženko! Často o tobě zde mluvívá se, kdo však tebe pojme pravdivě? kdo v tvé svaté roucho odívá se? Častěj tě svět jenom zneuctívá, koře se ti tělem hanlivě, an se na tvé něžné vnady dívá. 41
II.
Než co pravím? – Někdy mezi námi Než co pravím? – Někdy mezi námi
 zříti lze tvé stopu bytosti; a tuť chtěl bych jíti v blahosti všemi, jimiž kráčíš, krajinami. Všemi šel bych vrchy, dolinami, přítomnost tvou dada k známosti lidstvu, aby v klidné skromnosti zdobilo tvou dráhu květinami. Že však nevím, kudy se ubíráš, an zde lékem hojíš chorého a tam zase bolu slzy stíráš: v šíř a v dál naměřím křídla k letu a chci z přesvědčení vřelého tvoji spásu hlásat všemu světu. 42
III.
Svítí hvězda na nebeské báni, Svítí hvězda na nebeské báni,
 na zem roztouženě pohlíží, k ulevení nehod, obtíží milosrdně pomocna se sklání. Zdá se sic, že hasne za svítání, v slunce lesk se však jen pohříží, v noci se zas k zemi přiblíží, tokem plynouc v něžném usmívání. V čistou člověka hruď jemně hledí, a kde srdce vášeň nekalí, tam si v pohově ctné zabesedí. Září dcera nebes vnadou skvělou, květy plodíc tam, kde úskalí žeň dřív ničilo svou mocí smělou. 43
IV.
U kolébky stráží láska bdělá, U kolébky stráží láska bdělá,
 kde spočívá útlé nemluvně; láska pěstuje též domluvně kvítka vyrostlá, však nedospělá. Láska, Boha samého řeč skvělá, lijíc v naše vnitro výmluvně pravdy slova, kyne námluvně, celovati její ústa rdělá. Kde se nuzák chleba drobty sytí, bol kde nalezá svou potěchu, nad hrobem kde pučí nové žití; zem kde miluje, co nadzemského, v božskosti své čistém nádechu: tamť dlí láska z chrámu nebeského. 44
V.
Lásko, zřídlo nevyčerpatelné Lásko, zřídlo nevyčerpatelné
 veškerého blaha našeho, napoj veždy ducha lidského čistou vlahou pravdy spasitelné! Ty v své moci tvořivé i léčitelné kytem jsi života zemského, a kde nejsi, tam i pevného stavby základu jsou sesutelné. Ty co duši zasnoubená kráska tělu odjímáš vši surovost, myšlení a činu jsouc vždy páska. Co tvá vůle v harmonii spojí, můž’ sic zviklati sil jalovost – svazku lásky avšak nerozdvojí. 45
VI.
Krásný zajisté jest květinový Krásný zajisté jest květinový
 sádek v pestrolibém skupení, kterýž jímá oko v hovění a dech volní svému pěstounovi; zvuky, kteréž navzdor Serafovi kouzlí mistr svého umění, tónů harmonické zavznění baví dojemnými hudby slovy; píseň však, již Lumírové pěli v svatém pro svůj národ nadšení, ta proniká vnitřní náš cit celý. Srdcem hýbe, a co mdlé i chladné, k mocnému zas vzbudí vznešení, jímž mláď květe a stář zase mladne. 46
VII.
Nejlahodněj však jen ono pění Nejlahodněj však jen ono pění
 blaho vlévá v nezkažený cit, kteréž lásky božské svatosvit všudy šíří v velebném svém znění. V blahém čisté tužby rozechvění lidumilství činné velebit, národu pak svému objevit lásky skutky v pozemském tom dlení; bratřím hlásat vřelou lásky píseň, aby těcha rostla, hynul bol, volnost květla a mizela tíseň: za nejvznešenější to pokládám, vzdělanců veliký za úkol, jemuž na oltář svou žertvu skládám. 47
VIII.
Kdyby píseň lásky zavznívala Kdyby píseň lásky zavznívala
 po všech bytech žití zemského, v kruzích obcování lidského zlosti moc by mimo nás vždy stála. Kdyby hudba lásky všudy hrála, i v hravosti snění dětského, i v činnosti věku mužského klidnost, shoda vždy by panovala. Všaktě hrozné, kterak svár i váda bratra proti bratru často štve – o marnost až na krev svět se hádá. Jeden druhému tuk žití ssaje, druh se s druhem o zisk podlý rve a o spásu vlastní v kostky hraje. 48
IX.
Dost velký je prostor, který jmeno Dost velký je prostor, který jmeno
 země nesa lidstvu za pobyt dán je, v němž má v cnosti blaze žít, jak to Hospodinem ustaveno. Dost je každému zde vyměřeno místa, v němž si ležení a kryt na věk dlouhý může zbezpečit, by potomstvo bylo zušlechtěno. Víc však místa vášeň zaujímá než lidského těla potřeba, jen že svět té pravdy nepojímá. A namísto co by vášní zmiji ničil – raděj pro kus pro chleba jedni druhých souží, moří, bijí. 49
X.
Lásko, z tvého trůnu prajasnosti Lásko, z tvého trůnu prajasnosti
 osvětiž mne plání tvého zář, nádechem svým poceluj mou tvář, proniknouc mě svojí panenskostí. Takto uvnaděn tvou milostností předstoupit chci pravdy před oltář, bych jej smetí sprostil, kterým lhář drze špiní ten stan velebnosti. A očistiv archu věčné smluvy, kterouž nebe s zemí zavřelo, k bratřím půjdu svaté na námluvy. A tu první slovo mé k nim bude: „Lidstvo, lásku, již jsi zapřelo, poznej přec a plň již vždy a všude!“ 50
XI.
Milujme se, křehcí pozemšťané! Milujme se, křehcí pozemšťané!
 V lásce jenom síly lůno je, v lásce život svěží panuje, v lásce volný, lahodný duch vane. Láska – krásy matka – nepoznané světem radostí všech zřídlo je, k němuž chorých dav ať putuje, který se spil v číši „zištnost“ zvané. Zlomena buď jeduplná střela, kterouž zloba metá v domácnost a jež ničí víc než války děla. Hlásáť mezi jiným věčné nebe: „Nezabiješ!“ – Velkáť ohavnost, nemilovat jiného než – sebe. 51
Akrosticha.
I.
Vlast.
V zemi, kde se síla snoubí s věrností, Lahoda kde splývá s hojnou jarostí, A kde každý statný rodu zplozenec Slávu vine člověčenstvu u věnec: Tamť vlast je má!
II.
Všem Josefům.
Jmenem Vaším jaro blaha zkvítá, Odívá se v krásy roucho příroda, Sémě květů v nových pucích svítá, Eden zvěstujete duchu národa: Fialky Vám v věnec pěvec splítá. 52
III.
Mozart.
Muže toho zvuky nebeský co chor Okouzlily citných útrob lidských všech; Z vnitra jeho harmonie vykvět’ vzor A okouzlil zemi co Serafa dech. Ruměncem on věčným zkrásil umění, Trvat bude s námi, dokud hudba zní.
IV.
Julius.
Jako skála nepohnutě stojíš Uprostřed vln kolem Tebe zuřících, Lví silou se za svůj národ zbrojíš I odrážíš nával hromů bořících. Utužuj Tě Bůh v tom velkém, svatém boji – S Tebouť v něm za pravdu celý národ stojí! 53
V.
Salesius.
Stupeň po stupni se člověk vyvinuje, Anděl pravdy kyne jemu k dobrému, Láska k bližním blaha zárodky v něm snuje, Eden se otvírá duchu bodrému. – Silna vývinem, nadějí, pravdou, láskou, I šlechetná bytost Tvá se oblažuj; Unikajíc zlobě mocnou cností páskou Své otčině k zdaru dlouho v zdraví stůj!
VI.
Sokol.
Svornost, Slávův mocné heslo, Odporu nás všeho sprostí, Koruna ta našich cností Ozdobiž nám naše veslo – Lípa nás pak všech pohostí. 54
VII.
V Praze.
V slavné hlavě drahé vlasti Po dlouhých když letech žít nám dáno, Radostně buď Tobě zdaru přáno A požitku pravé slasti. Za všeliké v – – boly, utrpení Eldorádo České dej Ti políbení!
VIII.
Památka.
Pomnění na chvíle blahem věnčené A na útlých dob těch vrstevníky Milým vždy zůstává duši šlechetné, Anaž vniká v duchovní pomníky; Tu maličkost, jindy třeba povržená, Kteráž pomnění to blahé vzbuzuje, Arciť nám co památka vždy drahá je. 55
Kytka z kopřiv.
Motto: Difficile est satyram non scribere.
I.
Umí česky.
Česky mluví, česky píše, česky jí a česky dýše – vždyť je v Čechách úředník; kdo však hledí trochu výše, ať se koukne, jak co píše mnohý český úředník!
II.
Polovičákům.
,Trochu česky, kulturně však líp, toť ten pravý naší doby vtip! Nač si také příliš lámat hlavu, snad pro marnou čest a pro oslavu?‘ „Arciť, jen když se umíte hodně plazit, nemůžete sobě kariéru zkazit.“ 56
III.
Nem bánom.
,Že nás svět pomlouvá?‘ – „Ano!“ ,Nu co škodí – nevídáno! Máť svět velkou hubu, nevidí si do ní, však až ho potkáme – přec se nám ukloní.‘
IV.
Dobré mínění.
Třebas vtipu málo, přec dost mají masa ti, kdož nám se posmívají; abychom jim tedy důkaz dali, že chcem, by své maso zachovali, pepřem je a solí posypem, tak si o jich zachování – ať si nás pak chválí nebo haní – platných zásluh jistě dobudem. 57
V.
Všecko jedno.
„Jen kdo peníze má, ať si na pána hrá.“ Dobrá, ze zkušenosti však víme – ale to jen šeptem si povíme – že si leckdos již na pána hrál, jenž sám neměl peněz, jiným je však – bral.
VI.
Kosmopolitům.
Úzká „národ a vlast“ slova! My k blahu lidstva žijem jen! – Krátkozrací! Myslíte, že lidstvo je – tabula rasa?
VII.
Jistým korrespondentům z Prahy do – –
„Presse“, „Oesterreich’sche“ et consortes, útočiště jistých z Prahy písálků, jak vám závidím tu vaši úlohu! Vyť si zosnujete o Čechii zásluhu, že v svůj kal mísíte plody jistých mazálků – was nichts taugt, muss fort es! 58
VIII.
Svoji k svému.
Naši v světle, vaši v stínu, naši k činu, vaši k metle. – Tak to hlásá lidstva spása?
IX.
Žíti nebo mříti?
Stavět, nestavět – toť spor teď nemalý. Kýž nám jej soběctví žádné nekalí! Snadno každý zví, co učiniti má, jen když dosah slov těch náležitě zná: první – život, druhé – mření znamená!
X.
Není divu.
Pravda jedna – jen že ji moc vykladačů brousí; není divu, že se do ní někdy omyl vtrousí. 59
XI.
Antisokolistům.
Sokol že je dravý pták, se vysmíváte? Holubi jsme dlouho byli, též jsme se vám nelíbili; teď nás tedy dle libosti jinak znáte, uvidíme, či nám příště pokoj dáte.
XII.
Toť to pravé.
Velebte, co dobré – v cizině, ničte však, co špatné – v otčině.
XIII.
Rada.
Šťastný chceš být? Kýž se ti to poštěstí! Dříve však se nauč snášet – neštěstí. 60
XIV.
Jarní přání.
Když se jaro blíží, všude roste voda, básně však též rostou – je to už tak móda – kýž by jenom v básních nerostla též – voda!
XV.
Březen.
Příroda se k životu probouzí, mladne duch – jen sobec žít se zpouzí.
XVI.
Také odpověd.
Co jsme byli – víme, co jsme teď – nevíme, a co budem – zvíme. 61
XVII.
Kde ta láska?
Což jste kdesi neviděli vlasteneckou lásku? – Paragrafy vyplácejí výhru jí za sázku.
XVIII.
Na výčitku trumf.
,Velký Čech jste, proto pánům nevoníte; darmo si v svém postupu sám uškodíte.‘ „Raděj velký Čech jsem nežli velký pán, tak mně úkol větší nežli pánům dán.“
XIX.
Postní náhled.
Převrácený svět! Dřív hejří, pak se kaje; měl by se spíš modlit, pak ať si zahraje. 62
XX.
Proč to?
Básníky že z republiky vyhánějí? Ovšem, ideály darmo překážejí!
XXI.
Nezpomněl si na to.
„Nač vždy psáti? vždytě tolik již těch knih, že by se z nich mohl vyráběti líh,“ břichopasný praví praktikus; zapomněl však tento fifikus, že v všech knihách není – špiritus.
XXII.
Divné věci.
Divné věci v bludném světě tom se dějí, moudří klopýtají – blázni se jim smějí. 63
XXIII.
Žádná tajnost.
Žádná tajnost, zrovna vám to řeknu: kdo náš národ souží, hned ho za to seknu.
XXIV.
Chyba lávky!
„Gemeinschädlich“ – teď jste tomu teprv dali, kýž byste jen sebe také lépe znali! Z epithet dvou, které vaši slávu kalí, jedno sklížíc hlavě naší jste je dali – myslíte, že jste tím hlavu tu již sťali?
XXV.
Nač by to bylo?
Nač byste nás ve školách klassiky číst učili, nač bychom se studiemi dlouhá leta mučili, kdybychom nedošli klassičnosti také ve své vlastní národnosti? 64
XXVI.
Němci Čechům.
Sloužil Čech, když Němec strojil kvas, tak to bylo zde za drahný čas. Proč teď vy, kdož historii znáte, aby bylo jinak, choutku máte? Češi Němcům.
Jak vyvy, pánipáni, asi rozumíte přec té rovnoprávnosti? To nám arci rádi nepovíte, jen stín nepokojnosti, svrašťující vaše čela, pravý toho výklad dělá; nic se však vyvy, pánipáni, nebojte, jenom nám dluh řádně zaplaťte. 65
XXVII.
Dobré zoufalství.
Vše mě v světě opustilo, jenom vášeň zůstala; aj ty vášni, zlá ty vášni, proč jsi také netáhla? Nechci já tě více znáti, tak mně bude blaze státi; budu tady žíti v klidu a chci – dobře činit lidu. Toť jest moje zoufalství a spolu mé bohatství. Rci teďteď, světesvěte, pravdu jen: budeš se mnou spokojen? 66 OBSAH.
Str. Památce čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka dne 30. října 18615 Na rozhraní roku 186½8 Slza Boženě Němcové11 Karlu Havlíčkovi Borovskému13 Vlastenka14 Ku sňatku národovce s vlastenkou20 Kolářská22 Advent25 Píseň českých turnéřů30 Na sklonku roku 186233 Mé blaho35 Při návratu do staroslavné Prahy37 Čechů květ39 Jarní jitro40 Milujme se! (I – XI.)41 Akrostricha (I – VIII.)52–55 Kytka z kopřiv (I – XXVII.)56–66
E: lk + lp; 2002 [67]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pok Poděbradský, Václav; Pospíšil, Jaroslav
(Nákladem spisovatelovým. Tiskem a v komissí Jaroslava Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 67

Věnování: (Všem spanilomyslným příznivcům a podporovatelům velkého národního divadla věnuje spisovatel.)