Na rozhraní roku 186½.

Václav Pok Poděbradský

Na rozhraní roku 186½.
Po dlouhé duchamorné noci pusté, když vzešlo světlo krásné dennice a zaplašilo mlhy dusné, husté – ožily vlasti luhy, štěpnice: všech pozemšťanů z hrdel jásající, slyš! znějí hlasy, zóru vítající; své oči protivenstvím oslepené vše třídy rázem si protírají, a an tak v světla lesk pozírají, k sobě se řadí v době velebené, v níž k pokladům svých předků přáno jim se znáti, v níž znovu mohou dějin slávy zpomínati, a v šlépěje svých otců velkých vstupujíc zas mohou pochodeň nést budoucnosti vstříc. A pochodeň ta národní jest vychování, když národ sám jest pěstounem své drahé mládi, kteroužto v pravdy poznání a milování ku povolání skutkoplodnému uvádí. K prospěchu té naděje budoucnosti nám rosa padla na rov národní, 8 k rozkvětu naší svaté národnosti nám vzešlo světlo ducha původní; jak Serafův hlas zavznělo to s výše, a národ občerstven již volněj dýše, a v novém žití tlukotu se zmáhá, ku svému vlastnímu s vřelostí lne, co dobrého kde vzniká, tam zrak pne, i, práv svých vědom, jich se, hle, domáhá. Což platny nám jsou plané různých řečí zvuky, když nesprostí nás duchovní, tělesné muky? Jen v jedné řeči každý národ vzdělán jest, jen v mateřčině může jemu blaho zkvést; toť oheň, kterýž blahodárně všem vždy svítí, toť genij tvořivý, jenž národ oživuje, jenž k zhoubě souseda se nikdy neroznítí – a toho genija učitel strážcem sluje. Na sklonku roku toho památného, v němž blahý v národu zas vznikl ruch, povznesiž oběť citu posvátného náš milosti a díky plný duch, povznesiž oběť k trůnu všehomíra, kam lidské doufání svůj zrak upírá! V něm království našeho sídlo slavné šlo vlasti napřed dobrým příkladem, vykážíc mluvě české místo dávné v školách, květoucích obce nákladem; 9 a jako včely, ku králové v úl jež letí, měst, vísek hejna za Prahou vidíme spěti, vše jak by světodějin mocných na návod ku zřídlu pravdy hnáno bylo o závod. Tak, bohdá! nedouctví hrana odzvoněna a převrácenost nebude víc vítěziti, národní spásy obloha již vyjasněna – a jasnost tu si nedáme víc zachmuřiti. Nuž, s libostí hledíce na rok shaslý, rok nový: „Zdráv jsi došel!“ vítejme; svým zrakem, jejž jsme dřív jen tužbou pásli, vítězství nové doby hlídejme! Jak zlatý nektar křišťálovou číši ať moudrost plní mláď v paláci, v chýši! Kýž noví Komenští a Jungmannové a vzorní Filcíkové v národu chystají hojnou v školách úrodu, v níž vyjasní se krásné doby dnové, kdež blahobyt nám plynout bude z didaktiky, vedené berlou přirozené methodiky, a školometství plesnivého suchopar vloh snahy nebude víc přiváděti v zmar. Ač dost pelyňku mládeže pěstounům roste, přec nezleká se břemena duch vlastmilovný, a v odvaze posvátné, předsudků všech prosté, blíž k svému cíli kráčí národ úsilovný! 10
Básně v knize Nová doba 2:
  1. Památce čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka dne 30. října 1861.
  2. Na rozhraní roku 186½.
  3. Slza Boženě Němcové.  21 (18 – 62.)  24
  4. Karlu Havlíčkovi Borovskému.
  5. Vlastenka.
  6. Ku sňatku národovce s vlastenkou.
  7. Kolářská.
  8. Advent.
  9. Píseň českých turnéřů.
  10. Na sklonku roku 1862.
  11. Mé blaho.
  12. Při návratu do staroslavné Prahy.
  13. Čechů květ.
  14. Jarní jitro.
  15. I. Zdrávas krásná nebes milostenko,
  16. II. Než co pravím? – Někdy mezi námi
  17. III. Svítí hvězda na nebeské báni,
  18. IV. U kolébky stráží láska bdělá,
  19. V. Lásko, zřídlo nevyčerpatelné
  20. VI. Krásný zajisté jest květinový
  21. VII. Nejlahodněj však jen ono pění
  22. VIII. Kdyby píseň lásky zavznívala
  23. IX. Dost velký je prostor, který jmeno
  24. X. Lásko, z tvého trůnu prajasnosti
  25. XI. Milujme se, křehcí pozemšťané!
  26. I. Vlast.
  27. II. Všem Josefům.
  28. III. Mozart.
  29. IV. Julius.
  30. V. Salesius.
  31. VI. Sokol.
  32. VII. V Praze.
  33. VIII. Památka.
  34. I. Umí česky.
  35. II. Polovičákům.
  36. III. Nem bánom.
  37. IV. Dobré mínění.
  38. V. Všecko jedno.
  39. VI. Kosmopolitům.
  40. VII. Jistým korrespondentům z Prahy do – –
  41. VIII. Svoji k svému.
  42. IX. Žíti nebo mříti?
  43. X. Není divu.
  44. XI. Antisokolistům.
  45. XII. Toť to pravé.
  46. XIII. Rada.
  47. XIV. Jarní přání.
  48. XV. Březen.
  49. XVI. Také odpověd.
  50. XVII. Kde ta láska?
  51. XVIII. Na výčitku trumf.
  52. XIX. Postní náhled.
  53. XX. Proč to?
  54. XXI. Nezpomněl si na to.
  55. XXII. Divné věci.
  56. XXIII. Žádná tajnost.
  57. XXIV. Chyba lávky!
  58. XXV. Nač by to bylo?
  59. XXVI. Němci Čechům.
  60. XXVII. Dobré zoufalství.