Advent.

Václav Pok Poděbradský

Advent.
I. I.
 Černé chmury nebe kryjí, příroda spí tvrdý sen, a na zemi odumřelé vládne noc víc nežli den. Smutno, pusto, kam zrak pneme, na hrobech nic neblaží; samo po sobě teď rádo srdce naše zabaží. Noří se až na dno mořské, ve svou vlastní hlubinu, a vynáší, nalezá-li, korále na hladinu. 25 Mnohý poutník, jehož chůze vedla k cíli smělému, vrací se po marné pouti opět k sobě samému. Čte v své duši – zlatě se mu písmo dobrých činů stkví, vina se však co ďas černý očím jeho představí. Sebe-poznání to pravé vniká nám již do útrob, proto pevně věříme též v příchod lepších lidstvu dob. 26 II. II.
 Již advent tu, náš vnitřní hlas nás ku přípravě velkých věcí volá, vždyť o nedlouho přijde čas, v němž genij spásy nás v své kruhy svolá; my nové doby početí v životním lůně oslavili, tož slušno, bychom k přijetí jejímu se též připravili. Nekvilme, že ta příprava nás potu, obětí a práce stojí; kde má být mocná výprava, tam pohodlí si práva neosvojí. Nám příchod blaha zvěstován, kdy národní duch z prachu vstane, v němž dávno byl již pošlapán – bděm, ať nás spících nezastane! 27 III. III.
 Velebně zní to v době ranní, když o nedlouho po klekání zní z hrdel zbožných synů, dcer: Rorate caeli desuper! Zem ve tmy poutech posud dřímá, jen bdělý sobě světla všímá, jímž ozářen chrám národní jak věčnou pravdy pochodní. Ba přede dnem se jižjiž zpívá a pěvců víc a víc přibývá, a zpěvem roste světla zdar – tmu stíhá rychlý osud: zmar! Zde onde ještě spánku právo jest v jádru svém i v slupce zdrávo; ne v lidu však dlí právo to – jen u panstva jest ukryto. 28 Náš národ však, ač teprv svítá, již probuzen to jitro vítá, a doufá, v brzce, v pravý čas že přijde jeho mesiáš. Již advent tu – nám k oblažení nastává činů narození, v němž národ Český zaplesá: Vydala spásu nebesa! 29
Básně v knize Nová doba 2:
  1. Památce čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka dne 30. října 1861.
  2. Na rozhraní roku 186½.
  3. Slza Boženě Němcové.  21 (18 – 62.)  24
  4. Karlu Havlíčkovi Borovskému.
  5. Vlastenka.
  6. Ku sňatku národovce s vlastenkou.
  7. Kolářská.
  8. Advent.
  9. Píseň českých turnéřů.
  10. Na sklonku roku 1862.
  11. Mé blaho.
  12. Při návratu do staroslavné Prahy.
  13. Čechů květ.
  14. Jarní jitro.
  15. I. Zdrávas krásná nebes milostenko,
  16. II. Než co pravím? – Někdy mezi námi
  17. III. Svítí hvězda na nebeské báni,
  18. IV. U kolébky stráží láska bdělá,
  19. V. Lásko, zřídlo nevyčerpatelné
  20. VI. Krásný zajisté jest květinový
  21. VII. Nejlahodněj však jen ono pění
  22. VIII. Kdyby píseň lásky zavznívala
  23. IX. Dost velký je prostor, který jmeno
  24. X. Lásko, z tvého trůnu prajasnosti
  25. XI. Milujme se, křehcí pozemšťané!
  26. I. Vlast.
  27. II. Všem Josefům.
  28. III. Mozart.
  29. IV. Julius.
  30. V. Salesius.
  31. VI. Sokol.
  32. VII. V Praze.
  33. VIII. Památka.
  34. I. Umí česky.
  35. II. Polovičákům.
  36. III. Nem bánom.
  37. IV. Dobré mínění.
  38. V. Všecko jedno.
  39. VI. Kosmopolitům.
  40. VII. Jistým korrespondentům z Prahy do – –
  41. VIII. Svoji k svému.
  42. IX. Žíti nebo mříti?
  43. X. Není divu.
  44. XI. Antisokolistům.
  45. XII. Toť to pravé.
  46. XIII. Rada.
  47. XIV. Jarní přání.
  48. XV. Březen.
  49. XVI. Také odpověd.
  50. XVII. Kde ta láska?
  51. XVIII. Na výčitku trumf.
  52. XIX. Postní náhled.
  53. XX. Proč to?
  54. XXI. Nezpomněl si na to.
  55. XXII. Divné věci.
  56. XXIII. Žádná tajnost.
  57. XXIV. Chyba lávky!
  58. XXV. Nač by to bylo?
  59. XXVI. Němci Čechům.
  60. XXVII. Dobré zoufalství.