Vlastenka.

Václav Pok Poděbradský

Vlastenka. Deklamovánka pro ženskou.
Mnoho se za našich zvláštních časů, v nichž proud myšlének, jež světem víří, bleskorychle po zemi se šíří, na všech stranách mocných zdvihá hlasů o vlastenectví a národnosti; a kde vládla dřív jen tma i slabota v účelích soběckých, v nečinnosti – rozžehla se nová svíce života. Jarý, národní duch soudružnosti k nadějnému spěje rozkvetání; plesy besední nade vše zdání slouží ku vývinu společnosti: v nich se baví duch náš v materštině, když nám k srdci přednašec mluvívá, v nich se zpěvem jakby v rájském zvuku mysl naše nad povšednost vznáší. Ó jaká to radost, když tak plynně a tak ryze česká řeč zaznívá, 14 a když z bodrých myslí ze rozpuků dobrá jádra k pochoutce se snáší! I v nás ženských, jež pohlaví silné rádo krásnou pletí nazývá, ducha toho hlas se ozývá, pudící nás také k práci pilné. Že pak práce, má-li býti zdárná, žádá rozvahu a promyšlení, zastavím se v krátkém uvážení, čeho zapotřebí jest nám ženským, by nebyla snaha naše marná i my v skutku ku ozdobě byly rodinám i kruhům společenským, jak chce nebe, vlast i národ milý. Duchu mužnému chci povědíti, jaký pojem naše mysl něžná chová o tom, co je vlastenka, a jak myšlénka ta světoběžná, jež co hvězda spásy lidstvu svítí, osnovu své činnosti v nás tká. – U nás měla panna vždycky význam skvělý, protož naši předkové se nestyděli dcery svoje pannami vždy zvát a je v panenství též odchovat. – Po boku své matky pečlivé vyvinuje dcera vlohy své, 15 v klidné, spořádané domácnosti roste v květu mravopočestnosti; poslední jde v lůžko, první vstává, v pracovitosti své neustává, mladším sestrám svým vždy napomáhá, šlechtiti své srdce se nezdráhá; obohacuje se vědomostmi a krášlí se vznešenými cnostmi; a že otce miluje i matku, není vlast jí jalovým jen zvukem, chrání každou národní památku, řeč svou mateřskou nad jiné staví, nedadouc se zmámit klamným hlukem; a co v nitru jejím, vně též hlásá: s národem svým lká, s ním také jásá. Když pak Milek srdce jí otáčí, k vlastencovi lne co věrná milenka, i s rozvahou k oltáři s ním kráčí: ejhle! totě panna-vlastenka! – Samostatná v klidné domácnosti nad pořádkem žena pečuje; podle vůle muže, pána svého, v něžnosti svých vnad choť panuje, řídí čeleď moudrou rozšafností, špíži množí, vlivu škodlivého působení vší mocí se vzpírá. 16 Zbraní její jest vždy v dobro víra, jemné slovo a doufání v nebe, štítem jejím jest zapření sebe: tak co lípový květ libovonný šíří vůkol sebe příjemnost; lidumilnost co šperk blahosklonný korunuje její půvabnost. Jak se o kmen svůj pne viná réva, plníc z něho hrozny mokem žárným, tak se k muži věrná družka vine, i ve štěstí, i když nehoda, v duši jemu potěšení vlévá, z něhož posila v odvaze plyne k podnikáním pro obecnost zdárným, jako z včely medu lahoda. Manžel prací mdlý a v zamyšlení když zasedá v domácnosti kruh, tu manželka k jeho zotavení k němu blíží se co lásky duch, potu znoj mu s vrásků čela stírá, úslužností svou ho podepírá, činu, jímž muž o rodinné blaho dbá, zdar vyprosí její vroucí modlitba. Tak co choť se chová česká milenka: toť hle v druhém stupni pravá – vlastenka! – 17 Nad pannou pak i nad chotí stojí v lesku velebné života záře příštích vrstevníků roditelka! Láskou k plodům svým jí planou tváře; vždyť národu novou dráhu strojí matka – budoucnosti řiditelka! – V bolestech rozence v svět uvítá, v stálých starostech je odchovává, péči pak, v níž úsilí zdar svítá, dítkám svým zas v krev co věno dává. Jako lvice mláďata svá střeží, máť svým dítkám píli věnuje, blaho jejích na srdci jí leží, je svým pokladem jen jmenuje; záhy již jim ručky něžně spíná, vedouc je k poznání pravdy, Boha, laskavě je povždy napomíná, kam koli zamíří jejich noha. Z matky ssaje dítě tuk života svého jako větev mízu z stromu bujarého; když vše v noční době v klidném spánku dlí, matka o blahu svých dítek přemýšlí: přemítá, co v lůně budoucnosti chystá pro ně časův osudí, či snad k zkáze, či přec k blaženosti okem mateřským je sprovodí? 18 Všelikéť svět chová v sobě krásy, mnohouť zem se vznešeností honosí, jedna však jen svítí hvězda spásy, již i národ náš si vyprosí po svém ujařmení staletém: zdárnou matku s zdárným dítětem! V matkách-vlastenkách budoucnost jasná všecky kraje vlasti naplní, v matkách-vlastenkách naděje spasná k blahu národa se vyplní. Jako Špartánky až naše matky dítek svých vlast milovati naučí, pak nám zkvětou naše rodné statky, pak v národu dobré jádro vypučí. Matky zdárné syny, dcery odchovají, již se matek svých nestanou nehodnými, po vlastenecku se vždycky zachovají činy statečnými, v pravdě svobodnými. – Tak my ženské, vzácná společnosti, myšlénku „vlastenky“ pojímáme a ku zdaru osvěty a cnosti v přesvědčení svém se nezvikláme; a z myšlénky vzejde čin – a Pánbůh dá, že se nám tak národ Český zachová! 19

Básně v knize Nová doba 2: