Vlastenka.
Deklamovánka pro ženskou.
Mnoho se za našich zvláštních časů,
v nichž proud myšlének, jež světem víří,
bleskorychle po zemi se šíří,
na všech stranách mocných zdvihá hlasů
o vlastenectví a národnosti;
a kde vládla dřív jen tma i slabota
v účelích soběckých, v nečinnosti –
rozžehla se nová svíce života.
Jarý, národní duch soudružnosti
k nadějnému spěje rozkvetání;
plesy besední nade vše zdání
slouží ku vývinu společnosti:
v nich se baví duch náš v materštině,
když nám k srdci přednašec mluvívá,
v nich se zpěvem jakby v rájském zvuku
mysl naše nad povšednost vznáší.
Ó jaká to radost, když tak plynně
a tak ryze česká řeč zaznívá,
14
a když z bodrých myslí ze rozpuků
dobrá jádra k pochoutce se snáší!
I v nás ženských, jež pohlaví silné
rádo krásnou pletí nazývá,
ducha toho hlas se ozývá,
pudící nás také k práci pilné.
Že pak práce, má-li býti zdárná,
žádá rozvahu a promyšlení,
zastavím se v krátkém uvážení,
čeho zapotřebí jest nám ženským,
by nebyla snaha naše marná
i my v skutku ku ozdobě byly
rodinám i kruhům společenským,
jak chce nebe, vlast i národ milý.
Duchu mužnému chci povědíti,
jaký pojem naše mysl něžná
chová o tom, co je vlastenka,
a jak myšlénka ta světoběžná,
jež co hvězda spásy lidstvu svítí,
osnovu své činnosti v nás tká. –
U nás měla panna vždycky význam skvělý,
protož naši předkové se nestyděli
dcery svoje pannami vždy zvát
a je v panenství též odchovat. –
Po boku své matky pečlivé
vyvinuje dcera vlohy své,
15
v klidné, spořádané domácnosti
roste v květu mravopočestnosti;
poslední jde v lůžko, první vstává,
v pracovitosti své neustává,
mladším sestrám svým vždy napomáhá,
šlechtiti své srdce se nezdráhá;
obohacuje se vědomostmi
a krášlí se vznešenými cnostmi;
a že otce miluje i matku,
není vlast jí jalovým jen zvukem,
chrání každou národní památku,
řeč svou mateřskou nad jiné staví,
nedadouc se zmámit klamným hlukem;
a co v nitru jejím, vně též hlásá:
s národem svým lká, s ním také jásá.
Když pak Milek srdce jí otáčí,
k vlastencovi lne co věrná milenka,
i s rozvahou k oltáři s ním kráčí:
ejhle! totě panna-vlastenka! –
Samostatná v klidné domácnosti
nad pořádkem žena pečuje;
podle vůle muže, pána svého,
v něžnosti svých vnad choť panuje,
řídí čeleď moudrou rozšafností,
špíži množí, vlivu škodlivého
působení vší mocí se vzpírá.
16
Zbraní její jest vždy v dobro víra,
jemné slovo a doufání v nebe,
štítem jejím jest zapření sebe:
tak co lípový květ libovonný
šíří vůkol sebe příjemnost;
lidumilnost co šperk blahosklonný
korunuje její půvabnost.
Jak se o kmen svůj pne viná réva,
plníc z něho hrozny mokem žárným,
tak se k muži věrná družka vine,
i ve štěstí, i když nehoda,
v duši jemu potěšení vlévá,
z něhož posila v odvaze plyne
k podnikáním pro obecnost zdárným,
jako z včely medu lahoda.
Manžel prací mdlý a v zamyšlení
když zasedá v domácnosti kruh,
tu manželka k jeho zotavení
k němu blíží se co lásky duch,
potu znoj mu s vrásků čela stírá,
úslužností svou ho podepírá,
činu, jímž muž o rodinné blaho dbá,
zdar vyprosí její vroucí modlitba.
Tak co choť se chová česká milenka:
toť hle v druhém stupni pravá – vlastenka! –
17
Nad pannou pak i nad chotí stojí
v lesku velebné života záře
příštích vrstevníků roditelka!
Láskou k plodům svým jí planou tváře;
vždyť národu novou dráhu strojí
matka – budoucnosti řiditelka! –
V bolestech rozence v svět uvítá,
v stálých starostech je odchovává,
péči pak, v níž úsilí zdar svítá,
dítkám svým zas v krev co věno dává.
Jako lvice mláďata svá střeží,
máť svým dítkám píli věnuje,
blaho jejích na srdci jí leží,
je svým pokladem jen jmenuje;
záhy již jim ručky něžně spíná,
vedouc je k poznání pravdy, Boha,
laskavě je povždy napomíná,
kam koli zamíří jejich noha.
Z matky ssaje dítě tuk života svého
jako větev mízu z stromu bujarého;
když vše v noční době v klidném spánku dlí,
matka o blahu svých dítek přemýšlí:
přemítá, co v lůně budoucnosti
chystá pro ně časův osudí,
či snad k zkáze, či přec k blaženosti
okem mateřským je sprovodí?
18
Všelikéť svět chová v sobě krásy,
mnohouť zem se vznešeností honosí,
jedna však jen svítí hvězda spásy,
již i národ náš si vyprosí
po svém ujařmení staletém:
zdárnou matku s zdárným dítětem!
V matkách-vlastenkách budoucnost jasná
všecky kraje vlasti naplní,
v matkách-vlastenkách naděje spasná
k blahu národa se vyplní.
Jako Špartánky až naše matky
dítek svých vlast milovati naučí,
pak nám zkvětou naše rodné statky,
pak v národu dobré jádro vypučí.
Matky zdárné syny, dcery odchovají,
již se matek svých nestanou nehodnými,
po vlastenecku se vždycky zachovají
činy statečnými, v pravdě svobodnými. –
Tak my ženské, vzácná společnosti,
myšlénku „vlastenky“ pojímáme
a ku zdaru osvěty a cnosti
v přesvědčení svém se nezvikláme;
a z myšlénky vzejde čin – a Pánbůh dá,
že se nám tak národ Český zachová!
19