Písním slovanským.
Vy písně slovanské, vy holubičky prosté,
odkud jste přilétly do našich sídel?
Kde se vy rodíte, kde plod váš roste,
že tolik něhy šumí z vašich křídel?
Ó vás jen tichá chýže rodí v bole
a slza teskných posvěcuje zraků!
Vy ruku drsnou objímáte dole,
jak boží slunéčko tam ve oblaku.
Vy čile prolétáte háje vonné
a ve chaloupkách večer libě zníte,
ba s vámi na rtu v krvi junák tone
a vesel klesá v bitce vydobyté.
Jaký to jarý šumot na Balkánu,
když v handžary se jatagany rotí –
slyš, běsný pokřik dětí alkoránu,
když tichá raja krví svou se potí!
A v tom, jako když bouře z lesů žene,
s hajduky pomsta na Turčína letí –
hoj padá jatagan mu od ramene,
a sokolíci nový svátek světí.
55
Zas prosta raja Otomanů vrahů,
a odvšad jásot vítá harambaše,
zve radostně ho každý k svému prahu:
„Zdráv, hrdino, ty lepé slunce naše!“
A jinde slyš tu vážnou, tklivou dumu,
ten táhlý povzdech dívčích ňáder tužných,
a v hovořivém, bájném Volhy šumu
i slavnou pověsť reků dobrodružných.
Pak teskný nářek staré Ukrajiny
kdes nad mohylou svojich atamanů,
řev vítězný, jenž plní Urál stinný,
v němž rozházeny kosti Bisurmanů.
Po Černém moři na divokých čajkách
viz, jak se četa Záporožců žene
po prchajících moslemínských vlajkách,
a jak objímá šavle naostřené.
Již dostihuje – a jek vzejde na jek,
již šavle zvoní, bulavy v to piští
a střely kalené se rojí z čajek,
až vlna s vlnou tře se na bojišti!
Hoj jako blesk se poloměsíc řítí
a za ním na sta Bisurmanů klesá,
i ztichne boje děsné vlnobití
a slavnou dumkou vše se rozeplesá.
56
A jaký zpěv to zvučí ze Kriváně?
Jak hlahol zvonků píseň dolů letí:
ba zdá se, jako by ty šedé stráně
si v krásné touze padly do objetí.
Tu studná Hana libě zachvívá se,
tam opět Nitry píseň zvučí tklivá,
a slavík to snad tluče v růží čase?
To roztoužená Šumavěnka zpívá.
A zdali se to cherub modlí k bohu?
To český jinoch dívku milou vzývá –
ó slyš, jen slyš a zastav svoji nohu:
kde na světě kdo nadšeněji zpívá?
Než jaké v hájích našich vidět chmury,
proč umlkají na rtech sladké zvuky?
Již oněměly zpěvné naše kůry,
již spálil mráz těch písní našich puky?
Co den víc krásná pole naše tichnou –
a zmlká rolník v potu těžkých prací;
běloučké dívky sotva kradmo vzdychnou –
ach písně, písně naše již se ztrácí!
Kde dříve život kvetl, tam dnes tíha;
kde písní bylo dříve celé žíti,
teď vichor cizí tony její stíhá,
jak slabou čajku moře vlnobití...
57
Ach cítím bolesť, holubičky, s vámi!
Kam prcháte nám, do kterých jen sídel?
Ó navraťte se a zůstaňte s náminámi,
a blaho zašumí nám s vašich křídel!
A srdcím našim, sevřeli je běda,
z vás vyroní se osvěživý pramen;
zas láskou zapěje si dívka bledá
a muže nadchne před bitvou váš plamen.
58