Básně (1877)

Rudolf Pokorný

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ RUDOLFA POKORNÉHO
V PRAZE TISKEM A NÁKLADEM JOSEFA KOLÁŘE. 1877.
[1]
VĚNOVÁNÍ.
Tvé památce, jenž učils přísně, můj otče, vlasť mne milovati; Tvé památce, má drahá máti, jež umírajíc synu svému, jsi žehnala mně – vzdálenému: své chudé posvěcuji písně. [3]
I.
SNY MLÁDÍ.
[5] Zpěvy andělské a zvuky jemně, sladce, zbožně vanou ke mně, a já zůstať nemohu...
Petrarka.
[6]
V touze.
1. 1.
 Zaplanuly písně v duši jako hvězdy po nebesku, zašuměla vůkol skrání v tichém sladkém zadumání lehká křídla mladých stesků. Krásný večer níž a níže, se rtů jemu vane zkázka, na očích mu slzy touhy, na tvářích jen úsměv pouhý, ve srdci mu věčná láska... 2. 2.
 Nevím, co to ve tvém oku – když se ke mně s touhou vrací, že mně bolesť duší šlehne, že mně srdce zakrvácí. Nevím, co to na tvém čílku – když se na mé srdce kloní, že mně blaho duší řine, že v ní písně rozezvoní! [7] 3. 3.
 Srdce tvoje krásná hvězda, velebnosť plá v její svitu, v rozechvění strhnul bych ji na své ňádro se blankytu. Na peruti vroucích písní v nebe bych ji zpátky vznesl, a tak dlouho líbal bych ji, až bych zmámen dolů klesl! 4. 4.
 Ó tvoje ruce zbožné, jemné, ty kouzlem srdce promění, ty sladký život lijí ve mne, když sepínáš je k modlení. Ty uchvacují duši moji, že písněmi se rozletí a člověka že s bohem pojí, když sepínáš je k objetí! 8
Slov nežádej!
Slov nežádej, vždyť v srdci láska vroucí! Když ňádra dmou se božím nadchnutím, ó tenkrát ústa tíží spánek mroucí, ó tenkrát mluviť lze jen pohnutím! Slov nežádej, vždyť v srdci láska vroucí! Když duše blahá v nebe zaletí, když zapomíná všeho poutník mroucí, ó tenkrát mluví jenom objetí! 9
Dobrou noc!
Měsíček svítí okénkem a v domku zháší světlo. – – Já vrátím tobě v libém snu, co kdy ti v duši zkvetlo! Já v ústa slovo přikouzlím, jímž bytostí dvé spjato, a v srdci znova probudím, co nejvíce mu svato. A když pak slunce procitne a ty se vzbudíš k jitru, pak nejkrásnější hvězdičku ve vlastním najdeš nitru. 10
Zamkni očka!
Ó zamkni očka, snadno jest mi zbloudit, ó nehleď za mnou tmavou dálavou, ať vlny žití vlídně mohou proudit, ať loď má v přístav letí s odvahou! Ach mládí mé, to za mnou ruce spíná, snů krásných květy spálil doby mráz, sta mladých tužeb v nitru uhasíná, však nový duch mne vznáší nade sráz... Již ku předu mne v život nese víra, nic nezdržuje nadějí mých let, jen svůdný přelud vzad se otevírá, však já se více neohlížím zpět... 11
Slunce zapadá.
Jen ještě pohled, ještě kmit, jen slza ještě maličká, a zmizí chýžka, okénko a zmizí drahá hlavička. Zlehounka temna po větvích jako když napadá, již umlk’ ševel, tlukot stich’ a slunce zapadá... A v okénku teď mihnutí a šepnutí: „Již na věky!“ Chci tisknout oči do dlaní, však hledím za ní bezděky. Rád promluvil bych, pokynul, a divná závada... jen vzdech se z ňader vyvinul – a slunce zapadá. Již vracím sese, a v duši přec ji vidím, slyším: Nikdy víc! A okamžik – a ztratil jsem snů nejluznějších na tisíc. 12 A zdál se mně ten celý svět jak pustá zahrada: mráz poslední jí spálil květ a slunce zapadá... Čas utíká. Však myšlénky přečasto nazpět zakrouží, a často v tichých vzpomínkách se mysl ještě roztouží. A často hledí oku vstříc, jak v dálce uvadá, však opět slyší: Nikdy víc! A slunce zapadá... 13
Poupě.
Poupátko svěží, naděje sladká, stínem je daří stařičká matka, toužebných očí slza je rosí, modlitba lásky k němu se nosí – – poupátko, rozvij se! Zkvetešli jako ruměná růže, skloní se k tobě bledý ret muže, poví ti šeptem o růži jara, pro niž to v prsou bouří a hárá – poupátko, rozvij se! Zkvetešli jako lilie sněžná, skloní se k tobě hlavička něžná, slzou ti svěří naději slastnou, povzdechem, kterak mohla býť šťastnou – poupátko, rozvij se! 14
Neodcházej, vesno má!
Zažloutlo vonné na keřích listí, napíná ptactvo do dálky křídla, tajemná ruka oblohu čistí, stříbrné jíní travička zhlídla, umlká píseň na ústech mládí, ke krbu znova povídka svádí – ó neodcházej, vesno má! Nedávno plna půvabů, něhy, na zlatých křídlech májových vánků přiletla v naše nyjící břehybřehy, a již se opět ukládá k spánku? A s ní má láska. Vykvetla růží, opadla ranně, ňádra se úží – ó neodcházej, vesno má! Přiletíš opět. Však ne má láska. Slunce tvé víc mě nezmladí v tváři: toliko pěkná o mládí zkázka svitne mi ve tvých červanů záři. Sněhové květy sprchují dolů, nadarmo volám v zoufalém bolu: Ó neodcházej, vesno má! 15
Prstýnek.
Sviť mi na cestu, zlatý prstýnku, probuď v duši mé drahou vzpomínku! Větřík tichounký zavál do člunu; obzor na skráň vtisk’ hvězdnou korunu. Obejmu ji úž’úž’, nedbám o vesla, a bůh ví, kam nás loďka donesla! Přitulí se blíž, zří mi do očí, lehkou ručkou mne zvolna obtočí. Duši plamennou oko zrcadlí, nitro čistotné ruměn nezvadlý. 16 S prstu sejímá zlatý prstýnek, sladkou výměnu, poklad vzpomínek! Ach což tisknu jej na rty třesoucí, ach což skrápím jej slzou horoucí! Tmavá vodička bije o vesla – kam pak nás to jen loďka unesla! – – Sviť mi na cestu, zlatý prstýnku, probuď v duši mé drahou vzpomínku! 17
Po letech.
Když jsem milé s bohem dával, což tu bylo vzlyků! Málem byl bych také slzel v smutném okamžiku. Tak ty časy přeletěly jako pěkné snění – lehkéť věru, má panenko, lehkéť zapomnění! 18
Pod tvým okénkem.
Usnulo slunko na horách, světýlka hasnou v komorách, jen zpěv se krade v okénko – spíš už, má milá panenko? Jindy jsi k první písničce světýlko žehla v světničce, i kyvlo bílé raménko – spíš už, má milá panenko? Jindy, když píseň začala, hlavička s okna shlídala a druhá spěla v okénko – spíš už, má milá panenko? Však už víc zpěvák nezpívá – – Kdo pak to v chýžce přebývá? Kdo pak mu zavřel okénko a kdo tě líbá, panenko? 19
Kadeře rusé.
Proč vzpomínám na vás, kadeře rusé, proč vidím vás všady, kamkoli hnu se, proč na prsa padá hlava mi tíží, když obraz váš libý ke mně se blíží? Proč toužící oko neutkví na vás, proč umírá na rtu horoucí „zdrávas“, proč odvracím čelo, tváře proč blednou, když obraz váš v duši vzpomínky zvednou? A proč jen se k vám vždy duše má vrací, proč slunce chci, když se za obzor ztrácí, proč svitnelisvitneli, prchám, potápím v tmu se, proč mrtvy jste pro mne, kadeře rusé!? – 20
Neznámý.
Okénko malé, sporý svit, zas po letech je musím zřít... Záclonou bílou zimní mhly mne pohled vítá zavlhlý. A provází mne za vísku – zda ví, kdo byl jí na blízku? Ta šťastná neví, nevěří, že hladíval ji v kadeři. Že líbával ji po líčku a doprovázel v světničku, že kreslíval jí pověsti a hovoříval o štěstí! Ach často jemu hledí vstříc, však nepozná ho nikdy víc... 21
Má chaloupka.
Podřimlo slunko na horách dálných, v chaloupce temno, temnoučko je. Duše má tone v zpomínkách žalných, v prsou mi bouří nepokoje... Jindy tu píseň zvučela jemná, ale teď prázdna chaloupka, temna – matičko drahá, slaďounce spi! Kde jsou ty doby našeho blaha, kde jsou ty krásné dětinské sny? Před okem mizí moje mně dráha, nadarmo hledám mladé své dny. Uhasly mně již hvězdičky všecky, zachmuřil v tváři úsměv se děcký – matičko drahá, slaďounce spi! Navštívil jsem tu chaloupku nízkou, v které mně zvadl nejdražší květ; nadarmo hledal celou jsem vískou, nadarmo volal, pospíchal zpět: umřeláumřela píseň líbezná, jemná – chaloupka prázdna, světnička temna – matičko drahá, slaďounce spi! 22
Ó nezapomeň!
Mráz dýše květy na okna a jíním barví chýž – Už, matičko má, čtvrtý rok, co v zemi chladné spíš! A letos opět naříká tvá drůbež maličká: nu dala tobě hodného do hrobu tatička! Ach zdá se mně, že každý den tvůj drahý slyším hlas, a zdá se mně, že u tebe se zastavil můj čas. „Ó nezapomeň docela!“ mně v duši stále zní, však lásku tvou mi vracejí jen snové líbezní. A ruce pnou se po tobě, kdy v snu mne opouštíš – už, matičko má, čtvrtý rok, co v zemi chladné spíš! 23
Hledím do poháru...
Hledím do poháru, hledím vlhkým okem – hoj což jinak bylo ještě před půlrokem! Hledím do poháru – a v těch perel šumu jak by známá ústa pěla starou dumu. Hledím do poháru – nevíš, toku sladký, že zas v tobě cítím rty své drahé matky. Hledím do poháru – nevíš, toku čilý, že mne líbá z tebe stařec bílý, bílý. Hledím do poháru – nevíš toku zlatý, že zřím v tobě také obraz ledovatý. I tu bolesť sladkou v ženy vážném líci – nevíš o své moci, toku ševelící! Neviděls mne ležeť v její ňader stínu, se rtů její píti sladkou medovinu. A když tvoje jiskry v tesknou hruď mi padnou, vzpomínky mě usnou, ale neuvadnou. Okamžik je vzbudí, nový šum je vzruší, mám jich plné srdce, plnou, plnou duši! 24
Před tvým obrazem.
Zde chovám tebe jenom na obraze, však tvoje oko svědčí o žití – ó rci, že žiješ lásce, mojí snaze, že mohu v tebe naděj složiti! Ty usmíváš se? V lásky době, když prvně tisknul v náruč jsem tě svou, ten úsměv sletěl na tvář tobě a věčně slit už s tvojí podobou. Tak viděl jsem tě naposledy, než z prsou vyrvali mně lásku tvou, než tichým bolem zamkly tvé se hledy, by zapřely mi slzu bolestnou. Síň plesu! Stříbro tonů čisté svou tíseň sladkou dýše do kola, a v kole točí se tvé nožky jisté – ó kdož těm svůdným kouzlům odolá? I stopil za tebou jsem oko svoje, než bože! jaký výraz v líci zřím? Ach viděl jsem, že zmírá srdce tvojetvoje, a hledám léku – léku nevidím. Ó znám tvé oko, světice má bledá, vždyť bylo rozkoší mou nejvyšší; však bolesť tu, jež dneska z něho vzhlédá, tu bolesť píseň má víc nestiší! 25 Ó znám to líce, krásná ženo v kole, toť blaho moje zakopané v hrob... Dnes rozplývá se jako v těžkém bole – kde jest ten úsměv z jara sladkých dob? A na prsou ve vlnách kolébavých, na kterých rád jsem z duše vylkál bol, ve vnady bujné stopen kouzlech smavých já dlíval kdys a lkál ti: Nepovol! Však dnes už všecko v nepaměti – sen nejdražší jsem navždy pochoval: Má hvězda krásná zvolna s nebe letí, vše mrtvo, po čem duch můj horoval... A náruč touží tebe obejmouti, však prázdná navrací se k ňadrům svým; chci vroucí písní srdcem tobě hnouti, však svého hlasu více neslyším! Jak v struny sahám pro někdejší zvukyzvuky, a dotknu se jich, stonem praskají; chci uprchnouti z prahu věčné muky, a neznám cesty více ku ráji... Chci šumným vínem oklamati duši, však poznávám v něm tvou vždy podobu: chci mysl spít, leč obraz tvůj ji vzruší, a každý pokus padá do hrobu. Zas usmíváš se? Jako v blahé době tvůj úsměv nese radostnou mi zvěsť, že do shledání dlouho není tobě, ač cesta moje dlouhá, dlouhá jest! 26
Půlnoc.
Do dlaní padá těžká hlava, na stolku lampa dosvítá, však řada postav v duši vstává, jako když sadem rozkvítá. Vzpomínek trochu, trochu bolů a slzí s tužbou tajemnou, tak sedáváme dávno spolu – a půlnoc bije nade mnou... Zpět kráčím v dobu nedalekou. Sám sebe zřím. Ó trudná zvěsť! že mrtva, mrtva – v duši měkkou jak bouře padá v ratolesť. Ba mrtva – v dálce – bez rozluky, pohřbena rukou nájemnou, neslyší modlitby mé zvuky – – a půlnoc bije nade mnou... Hvězd sbory táhnou po blankytě, a chladnou pušku pod paží, či ledověledově, či vzdorovitě – ví bůh, jak dlel jsem na stráži. Snad zamyšleně; snad i přísně v noc hledíval jsem příjemnou, leč duší chvěly sladké písně – – a půlnoc bije nade mnou... 27 Pryč vzpomínky, pryč starý trude! Nač pořád jedna myšlénka! Můj bože, snad už jitro bude, snad vyjde též mi jitřenka! Kde odpověď? V své mám ji hrudi, i určitouurčitou, i dojemnou, že nový život ve mně vzbudí, ač půlnoc ještě nade mnou. 28
Mé jaro přichází.
Zas tichý večer v písních pluje a nebe zlaté hvězdy tká, rosička z listí vyskakuje a spánek padá na kvítka. A podoby dvě z lodi klínu se v lesku vodním obrazí – slyš, tichý šepot po leknínu: to jaro přichází! A jednu bytosť, duše obě, v dál teplý vánek unáší; ach v době této cítí v sobě své lásky báseň nejkrasší! Mé oko bloudí vodní plání – jim není v cestě nesnází; a slyš to vlnek šepotání – to jaro přichází! I stápím zrak v ta nitra svěží a plesám znova omládlý – ach v každém moje srdce leží, můj vlastní duch se zrcadlí! A přece v očích kvetou slzy, ti snové temní, neblazí – – však usnouti jim opět brzy: mé jaro přichází! 29
Bůh.
Ó nechte si ty modly zlatoskvoucí, ty vybájené boha obrazy: já jinde ctím tu bytosť všemohoucí, jež uzavírá vzdechy kmetů mroucí a nemluvňátka na svět provází! Já věřím v sílu, která bleskem vládne a věčnou dráhu hvězdám stanoví; já vidím ji, kdy v sadě růže vadne a poupě vedle rozvíjí se vnadné, kdy nebe věnčí oblouk duhový! Já vidím ji, kdy příval mořem zmítá a mžikem ničí pevné koráby, kdy v nitru skála puká vzdorovitá a zkáza milionů z mraků kmitá, kdy chladně nejkrasší rve půvaby! I vidím ji, kdy sněžným vesna lemem zlehounka něhy svoje rozvíjí, kdy luhy věnčí květův diadémem a lidstvo shromažďuje před Betlemem, by vroucně jarní pělo glorii! 30 I slyším ji, když hromy vzduchem hučí, když osud tvorstva v bouři kolotá, když ptáčkův hossianah z větví zvučí a nemluvňátko matce ve náruči ponejprv: „Matičko má!“ šepotá! 31
II.
V PROCITNUTÍ.
[33]
Ni slzy víc!
Ni slzy víc, teď oko blesky roň a v strunách ruka nové probuď zvuky! Ó prchni obraze, skloň líčko k ňádru, skloň, to líčko sladkésladké, avšak plné muky! Ach dlouho snil jsem ve tvém čarokruhu, dosť napěl se a často hlava klesla, však nyní patřím v jiných barev duhu, jež na klenbu se mého nebe vznesla. Ni šeptu víc, teď hromu slyším hlas, jenž líným spáčům hrozí z mračen trůnů; jen nechať zahřmí, jeho blesk a ráz mně naladí a rozezvučí strunu, že každý ton jak orel napne křídla, jenž smělým letem k slunci zří a krouží; a jako meteor s hvězdného sídla se rázem do útroby země vhrouží! Jak vězeň zasténá, kdy v spjatou dlaň svou pečeť nelítostný řetěz tlačil, jak jelen zaslzí, když tichou laň mu jeden výstřel navždy urvať stačil. Jak skála zahučí, když těžké chmury svým žhavým dechem prales nad ní protkly, jak národ zabouří, když vrahů stvůry se hříšnou rukou svatých práv mu dotkly! 35 Jak meče zazvoní, kdy vrahů sbor se náhle polem s domorodci potká, a zahřmí jako pásmo věčných hor, když hrom za hromem klíny jeho protká. Jak moře zakypí, když bouře divá z vln obrovité věže nad ně staví, a zmlknou jako lidu píseň tklivá, když památku svých mučedníků slaví. Ni slzy víc, nám jasně zříť je v svět, nám z tůní časů vyloviti perly, nám s orlem k slunci pustiti se v let a odvrhnouti starých tužeb berly. Jak slunce z prahor heslo naše svítá, a z dráhy lidstva bílé mlhy shání, i puká rouška noci vzdorovitá a lidstvo vítá první zábřesk ranní. 36
Kalich nedopit.
Na nebi jitřním první anemony co vítězné se třpytí znamení. Již s kříže sňaty dávné lidu stony a světem zvučí hymna spasení. Znáš píseň tu, ó matko bolesti, a umíš její slova pochopit? Ach jenom tobě státi v neštěstí – tvůj kalich dosud, dosud nedopit! Ba mnoho ještě ryzých tužeb zvadne a mnohá skane slzy krůpěje, než pravá činu hodina ti padne, než tělem bude slovo naděje! Zda viny na nás? Leda ve krev svou že nemožno nám tvář svou potopit. – – Náš život hříchem již a vinou zlou? Ach kalich dosud, dosud nedopit! Však přijde čas, kdy pod korouhví tvojí zas česká sláva náhle počne kvést; kdy mžiknutím se rány tvoje zhojí, pak slovo tělem učiněno jest! 37
Staroměstské náměstí.
Ty ráno vlasti palčivá, ty staroměstský rynku, tys vepsal písmem krvavým v nás tesknou upomínku! Kdo v duchu nezřel vrahů tvých a nekles’ pod jich pažbou, když kvítí rostlo červené tou drsnou tvojí dlažbou? Ach hlava klesla za hlavou těch našich mučedníků, a každý záblesk meče vklál do srdce vlasti dýku. A zvedlali se žehnáním neb odpuštěním ruka, sta retů by ji zlíbala, a srdce vlasti puká... Zas věků křídla složena – čtu písmo dějů nových: ach kolik skryto bolestí v těch několika slovích! A spásy dosud nevidět, mrak slunce ještě cloní, a strážný anděl otčiny na prsa hlavu kloní... 38 Hoj starý lev náš dosud spí – či věštbu dávnou splní? Či příboj opět zavíří a moře dějin zvlní? A nečekáme nadarmo, ha, ve svém jařmu kletém? Tím hloučkem škůdců nepohnem, a hýbali jsme světem! 39
Vlasti.
Když tvé ňádro, matko, tíseň svírá, nad mnou křídla smutku šelestí, leč kdy smutek tvář tvá nezapírá, moje srdce puká bolestí. A když úsměv líbá tvoje líce, což mně srdce v těle zaplesá, ale ty když rozplesáš se více, mně se otvírají nebesa! 40
Král.
I. I.
 V síni nádherné na pyšném trůně, v skvostné řase drahých hermelínů sedí král. Co hvězda na koruně zlaté žezlo ve královském klínu. Kolem krále zástup věrných sluhů, k nohám chýlí pokorné své šíje, a jak bouře z šedomračných luhů z královských úst hněvný rozkaz bije: „Chci ho zříti, rozdrtiti bleskem: lid mně bouří, nenávisť mu vnuká. Buď ho pod nohy své strhnu leskem, aneb pokoří ho strašná muka!“ Letí dvéře ranou ze stěžejí, mladý, slabý jinoch hrdě vchází. Vážně k trůnu jeho kroky spějí, vážnější je pohled doprovází. V ruce chví se nástroj zlatostrunný, záchvěvem se rozvlní v něm zvuky, avšak jako žaloba hřmí v trůny každé v strunách spočinutí ruky. 41 Hněvem v oku král mu v cestu hledí, blesky srší ze svraštělých tváří: „Smrť i spása ve tvé odpovědi! – mluv a haj se vládci, písničkáři! Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi, hněv mi seje v zatemnělém lidu; avšak blesk můj zasáhne i v dáli – střez se, krále vyrušiti z klidu! Přísným trestem stíhám nepřítele, v prachu chci ho zříti u svých nohou, kdyby blesk měl místo srdce v těle: královskou moc blesky nepřemohou! Leč kde vidím pokoru a sdílnosť, povznáší ji z postranního kouta k slávě svatá králů neomylnosť, jako škůdce v žalář vrhá, v pouta. Mluv!“ Zaplálo vězně oko snivé, oheň prolet’ rozechvělou myslí: „Odpovím ti, králi, v písni dříve, odpovím titi, zpěv můj pochopíšli!“ Klesla ruka – struna zazvučela, tichne král a blednou páni řadou – jako rosa píseň rozechvěla vonných kalíškův se myriadou. Spluly tony jako v píseň matky, obletnuly jako dítko v klínu. – – Výkřik! padá závoj tonů sladký, běda! vrah se vedral v domovinu... 42 Jak by v chýže plamen lil se tokem, jak by matka tiskla dítě k sobě, jak by těšila je vlhkým okem, jak by v jedno ústa slila obě. Náhle, jak kdy vrah se k matce žene s děsným rykem, se strašlivou mukou, zaúpěly struny rozechvěné – zda jí vyrval dítko z vlídných rukou? – Vzdech se vine z prsou ledovatých, královo se čelo vážně mračí. – Znova ruka tone v strunách zlatých a se rtů se nová píseň tlačí. „Skácen trůn a žezlo krále tíží, sešlapáno práce osení... Vrahové se kvapně ve vlasť blíží, krví obětí svých zroseni. Starý vladař zůstal na bojišti; a jak svoje mládě orlice věrný národ dítko chrání, tříští pouta zajatého dědice. Zničen vrah a svatý mír se vrací, mladý král již řídí žezla třpyt, nadšen volá lid svůj k nové práci, přisahá mu volnosť, blahobyt. Tehdy zavzněl jásot všeho lidu, tehdy klnul král se v pohnutí: „Nechci,Nechci míti na okamžik klidu, zaslechnuli jedno vzdechnutí!“vzdechnutí!‘ 43 Král ten žije, ne však jeho slovo, národ volá, však on neslyší – jestiť příliš nízko hrdlo lvovo a král příliš žije ve výši. Však byť hlavou dlel až v říši blesků, a byť stokrát hlouběji lid stál, přec ho svrhne z purpuru a lesku, dřív čím byl, tím opět bude král!“ – Jako dravec po oběti s trůnu tyran k vězni skočí, lesklé dýky z pasů letí, vztekem soptí pánův oči... „Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“ Povržlivě pěvec k vládci hledí – „Jednou přece volnosť vládnout bude a svou překvapí tě výpovědí!“ II. II.
 Den umírá a západ růže plačepláče, po klenbě nebes rozesety perly, duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče, v tmu noční zakopány jeho berly. Okénkem nízkým, hustě tkanou mříží zlehounka luna v temnou kobu shlíží. Na slámě muž. Ne více silný kmen: dub podťatý. A jeho líce zvadlé 44 se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn jak obraz smrti jeví na zrcadle. Na rukou řinčí těžké okovy, že děsný lomoz vráží v pevné stěny, že chvěje se i základ budovy – jen v křesle dosud, dosud žádné změny? Ni duch se nezmění a ve žalářním hrobě jest volnějším než ve královské kobě. Jen držte pevně! Povolíli mříže a spoutaný lev zprostíli se pout, snad by se z klidu vyrušil zas kníže, až lev by nad ním svatý prones’ soud. Snad trůn by nesnes’ toho lvího hlasu, snad zakopal by krále do rumu – jen držte pevně! nebojte se času, že zvedne pochodeň kdy rozumu... Usnula záře na okénku – duch jasný nedbá o světlo. Usnulo jedno slunce venku, v něm tisíc sluncí rozkvětlo. Na pravdách svých se vzhůru nese a chrám svým tužbám zakládá, a padneli, snad zachvěje se i hvězdná k tomu zahrada... Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí? Snad procit’ král a odpůrce své soudí, snad vyostřil už katanům svým meče, snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče... 45 V ráz vězen na nohou a bouří do dveří. – Byl sen to jen? Jak nerad uvěří! Leč opět hluk se budí v dlouhé síni, již slyší hlasy, poznává je nyní – hoj prudce víří v žilách krev! „Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí a vlhkou půdu vděčně oko skrápí – v ráz přeláme svá pouta lev. Rachotem hromu dvéře vyletí a v kobu padá zoře pochodní – „Kde jest, kde jest? Sem, v naše objetí: jsme opět lidmi, opět svobodni!“ A s vyvězněncem lid se zpátky žene, jak příval vrážející do hrází. Slyš králi, slyš ty vlny rozbouřené: jaké ti kvetou v duši obrazy? – Král! První vlna se stolce ho smetla, trůn povalen a žezlo na kusy. – Nevidíš, pane, pochodní těch světla? Že král se z klidu vzbudiť nemusí? Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla. Vzdech lidu orgie tvá neslyší, však když lid v bouři provolal svá hesla, tu zblednuls, vládče, v hříchu nejvyšší... Již sražen zástup v trůnní síni, meč napřažen – jediné trhnutí! Čím budeš, králi, čím jsi nyní? V prach odvane tě lvovo dechnutí. 46 V tom kvapně bledý muž před zástup skočí: „Mně jedinému pomsta náleží! On žalářem mně zvolna slepil oči, on tonoucímu strhal pobřeží, on zloupil duši o mladistvý plamen, za drahou volnosť dal mi řetězy, však svobodný duch rozpoutal svých ramen – nuž, vládče, pohleď v oči vítězi! A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou, tys hubil v poutech volnosť, právo, lid: buď svobodným, bys poznal také jednou, zda větším krále chuďas může být!“ – 47
V troskách lichnických.
Mlčí kraj a bašta jenom stará šedých skalin v dumném táboře, z tmavých lesů okem smutným kárá veselý ten blankyt nahoře. Pláče slzy po skal hřebeně, a mým srdcem vře to v ozvěně: Nešťastná! Zde věky žije, touží pouze po důstojném zhynutí, ale vesmír věčnou perutí bez lítosti dál a dále krouží, bez soustrasti v děsném volá klidu: Žij a viz svou nekonečnou bídu! Hrade starý, otče šedovlasý, pamětníče tužeb mého mládí! Ve tvém lůně slýchával jsem hlasy, na něž pouze báje struny ladí. Nad hlavou mi sosna píseň pěla, perlami se v trávě rosa chvěla, dole šuměl potok zlatovlný – a můj duch byl sladkých kouzel plný... 48 Tmavým lesem vzhůru po hřebeně bílá stezka oklikou se vine. Ach což jsem kdys po ní neumdleně probíhával říše keřů stinné! V nich mně bylo jako na kolébce, u níž dobrá matka píseň šepce, v nich jsem cítil – čarokrásné zdání! – mrtvé matky sladké požehnání... A tu duše nad stromy se nesla, jako mladý orel výš a výše, na potoky v bujné touze klesla a zas písním naslouchala tiše. Život slavičí! Ó dobo libá, kdy se vzpomínka tvá ke mně shýbá, když má duše v mládí své se vrací, pod nohama tělo půdu ztrácí, snivě těká v dálku, chví se o sny, které dýší zamyšlené sosny, které bublá švitorná tam říčka – a bůh ví, proč zvlhla moje víčka... – – –
Skály příkré, šedé skály, nejednou jste zaplakaly, vůkol vás kdy bouře děsná zašlehala krajin mořem, hrad váš kdy se s divým hořem selanky své budil ze sna, kalich vztyčil; hradba šedá k vám kdy lkala: „Běda, běda! 49 Kam zrak letí, kam jen patří, vraždu vidí – bratří, bratří...“ Skály příkré, šedé skály, hoj což vy jste zajásaly, ve své kdy jste tuhé kolo umkly rychle, umkly plaše polo vraha, krále polo, loupežného Matyáše! Bouře hučí, vítěz hýří: „Živ buď Jiří, velký Jiří!“ – – Ticho nyní, pusto, hlucho. Vítěz mrtev, a mé ucho slyší jenom nářek, lkání – bože, bože, slitování!... Jako ze sna zvedám oko – co to bylo? přeširokoPřeširoko krajinka jen tichá, čistá. Zmizel kříž i kalich Krista, a jen píseň po skal lomu z vážných chrámů, z bílých domů letí ke mně, bouří ve mně: „Země drahá, rodná země! Dávno stichly kruté boje, a kdy uschnou slzy tvoje?...“ – – –
Všecko hyne. Bezstarostné žití vodopádem v hlubiny se řítí... Nejkrásnější tužby dechem času rozplynou se zvolna, bez ohlasu; 50 darmo stálá úzkosť srdce křísí: Co jsi nyní, čím jsi bylo kdysi?... Luzné podoby a vůně květů, ptáků píseň, mořské vlny, nekonečno hvězd a světů, vše, čím který prostor plný, věčnosť zničí pouhým kynem – zhynem!... Hradu při nádvoří, osvětleném vábnou jitřní zoří, tváře tisk’ jsem v porosenou trávu – trosky, trosky, zřely pych jste, slávu, a ve vašem obličeji siném přece psáno: Zhynem!... 51
III.
NA SLOVANSKÉ PŮDĚ.
[53]
Písním slovanským.
Vy písně slovanské, vy holubičky prosté, odkud jste přilétly do našich sídel? Kde se vy rodíte, kde plod váš roste, že tolik něhy šumí z vašich křídel? Ó vás jen tichá chýže rodí v bole a slza teskných posvěcuje zraků! Vy ruku drsnou objímáte dole, jak boží slunéčko tam ve oblaku. Vy čile prolétáte háje vonné a ve chaloupkách večer libě zníte, ba s vámi na rtu v krvi junák tone a vesel klesá v bitce vydobyté. Jaký to jarý šumot na Balkánu, když v handžary se jatagany rotí – slyš, běsný pokřik dětí alkoránu, když tichá raja krví svou se potí! A v tom, jako když bouře z lesů žene, s hajduky pomsta na Turčína letí – hoj padá jatagan mu od ramene, a sokolíci nový svátek světí. 55 Zas prosta raja Otomanů vrahů, a odvšad jásot vítá harambaše, zve radostně ho každý k svému prahu: „Zdráv, hrdino, ty lepé slunce naše!“ A jinde slyš tu vážnou, tklivou dumu, ten táhlý povzdech dívčích ňáder tužných, a v hovořivém, bájném Volhy šumu i slavnou pověsť reků dobrodružných. Pak teskný nářek staré Ukrajiny kdes nad mohylou svojich atamanů, řev vítězný, jenž plní Urál stinný, v němž rozházeny kosti Bisurmanů. Po Černém moři na divokých čajkách viz, jak se četa Záporožců žene po prchajících moslemínských vlajkách, a jak objímá šavle naostřené. Již dostihuje – a jek vzejde na jek, již šavle zvoní, bulavy v to piští a střely kalené se rojí z čajek, až vlna s vlnou tře se na bojišti! Hoj jako blesk se poloměsíc řítí a za ním na sta Bisurmanů klesá, i ztichne boje děsné vlnobití a slavnou dumkou vše se rozeplesá. 56 A jaký zpěv to zvučí ze Kriváně? Jak hlahol zvonků píseň dolů letí: ba zdá se, jako by ty šedé stráně si v krásné touze padly do objetí. Tu studná Hana libě zachvívá se, tam opět Nitry píseň zvučí tklivá, a slavík to snad tluče v růží čase? To roztoužená Šumavěnka zpívá. A zdali se to cherub modlí k bohu? To český jinoch dívku milou vzývá – ó slyš, jen slyš a zastav svoji nohu: kde na světě kdo nadšeněji zpívá? Než jaké v hájích našich vidět chmury, proč umlkají na rtech sladké zvuky? Již oněměly zpěvné naše kůry, již spálil mráz těch písní našich puky? Co den víc krásná pole naše tichnou – a zmlká rolník v potu těžkých prací; běloučké dívky sotva kradmo vzdychnou – ach písně, písně naše již se ztrácí! Kde dříve život kvetl, tam dnes tíha; kde písní bylo dříve celé žíti, teď vichor cizí tony její stíhá, jak slabou čajku moře vlnobití... 57 Ach cítím bolesť, holubičky, s vámi! Kam prcháte nám, do kterých jen sídel? Ó navraťte se a zůstaňte s náminámi, a blaho zašumí nám s vašich křídel! A srdcím našim, sevřeli je běda, z vás vyroní se osvěživý pramen; zas láskou zapěje si dívka bledá a muže nadchne před bitvou váš plamen. 58
Guslár.
Chodil starý guslár, chodil mnohá léta – smutná cesta, smutná do širého světa! Nikdo nerovná ji, trní nevyseče – často slza, často po houslích mu steče. Přitisk’ starý guslár, přitisk’ k houslím čelo – kolik vroucích vzdechů do strun zaletělo! Sáhnul křečovitě v struny rozechvěné: „Nikdo na guslára, nikdo nevzpomene!“ Sklonil starý guslár, sklonil hlavu v šíji: „Což můj život plný smutných melodií!“ A jak bílou hlavu podepírá dlaní, zvolna libý spánek v duši se mu sklání... 59 Zapomíná guslár na svá stará léta, na trnitou cestu do širého světa, na bídu a nouzi, na všeliké tísně, úsměvavě šeptá: „Ještě mám své písně!“ 60
Sulima.
1. 1.
 Oj pan Sulima pod Kodakem stojí a ohnivou mu košulenku strojí. A sta koníků, sokolíků hbitýchhbitých, a sta Kozáků, mládců ostražitýchostražitých, se k veselému připravují boji. Oj jako bouř, kdy ze mraků se leje, na hradby ženou, a v Kodaku zle je. Kam Kozák hledne, tam je okamžikem vždy vítězným a slavným kopiníkem! Oj krvavou se mlhou Kodak kreje. Sám pan Sulima první hradby steká – hoho, že Marjan už se také leká? Kde vězí jen, či vítězů se chrání? Tam v hradě stížen hetmanovou zbraní, na kypré půdě poduška mu měkká... A Kodakem teď ples a rozkoš zmítá, neb vládne jemu hlava ostražitá. A Sulimovi všecko chválu vzdává: „Veď, otče, syny, kde je čeká sláva – ty sluníčkos, a v Ukrajině svítá!“ 61 2. 2.
 Oj jará Síč se novou slávou skvěla. Již orel září pyšné tvrzi s čela a nepřátelé pod hradbami žasnou, a kobzár opět dumu pěje krásnou, již opětuje Ukrajina celá. Oj krásně slunce Ukrajině září, oj krásně hetman Síči hospodaří! Leč někdy přece vážné čelo smuší: „Ti Regestrovi!“ – Co as hetman tuší? Ti Regestrovi proč mu poklid maří? 3. 3.
 Noc temná obestřela vonné nivy a se rtů stírala zpěv romonivý. A darmo biketáře orlí oko do dálky na stráž letí přeširoko, tma zahalila rodných luhů divy. A v tom se náhle divný život rodí: to na Dněstru co šumot hbitých lodí... Stráž ostří sluch... hoj kdož jí poví, zda nepřítel – – „Ha Regestrovi!“ A za nimi se Leši v Kodak brodí... 62 4. 4.
 Den procit’ nový v stepí měkkém klíně a skvoucí růže nasil v Ukrajině. Teď otevřen i žalář vlhký, nízký: „Hoj pane Sulimo, již soud tvůj blízký, král Lechů tebe v černé shledal vině!“ Však pan Sulima vzdorovitě hledí: „Vrať ku králi se, posle, s odpovědí, že válčil Sulima jen proti vrahu, jenž odvážil se k Ukrajiny prahu, jenž mečem nevítězínevítězí, ale mědí! Hoj nechať jenom hněvy svoje množí, víc karabiny Kozák neodloží! Za každým keřem najde král váš reka, pod každou skalou tisíce jich čeká a pln jich Don a plno Záporoží!“ A pochopové novou nesou zprávu: „Připrav se, atamane, ztratíš hlavu!“ Oj rozveselen hlavu hetman vztyčí: „Za Ukrajinu, za junáckou Síči!“ A mužně kráčí ve žoldnéřů davu. Tma zahalila smutnou Ukrajinu a nářek letěl z prsou její synů... Krev Sulimova z lešení se roní a smutná Ukrajina hlavu kloní a teskná duma vylétá jí z klínu. 63 Však jaký mrak to nad Kodakem krouží? To v plameny se pyšná pevnosť hrouží. – Jak opouštějí nepřátelé tvrzi: ty plameny, toť za hetmana slzy, a celý Kodak za kurhan mu slouží. ***
Kdo bude hetmanem, kdo černou pomstí vinu, kdo rozveselí tesknou Ukrajinu? Oj palanky se v Síči jen jen množí, tisíce orlů rodí Záporoží: Jen vzhůru, Ukrajino, vzhůru k činu! 64
Tersana.
Utich’ Stambul, západ vykrvácel, téžké mraky lehly na mešity; ve mračnách se třpytný bajrák ztrácel, slastí spita duše islamity... Nad Tersanou tíše trůní pustá, ale chmurně stěny, husté mříže lépe mluví nežli sterá ústa, Tersana jež krutě pouty víže. – V tmavé kobě v rozedraném šatě leží muž a v dálku sílá hled. Luna zdá se tonouti dnes v zlatě, a bůh ví, zda vězni naposled! Dávno v prsou tužba vymřela mu, dávno naděj v duši vyzněla – padla slza na prohnilou slámu a noc křídlem nad ním zachvěla... Bolesť kmitá tváři těžko snící, dlouhý vzdech se z ňáder vyvlní – – „Neodcházej, neodvracej licí, ať mé nitro slastí naplní!“ Došeptal – slyš, vrzla děsná brána! – „Jednou cestou šli jsme života, 65 paprsky nám byla posypána, na konci však stála Golgota – – Zříš tu ženu? Že jí srdce puká? Domovino, tvé to líce jest! Tisícerá snášeť budeš muka, než své palmy uzříš ratolesť! – – Konstantine...“ Opět řinčí brána: nový vězeň k druhu přistoupil... „Ano, paprsky nám byla stlána, o něž, Dimitriji, vrah nás oloupil!“ Padl spánek se spáčových zraků: hledí kolem, vzkřikne poděšen – v hroznějším se nikdy žalář mraku vězni nezdál z mříží těch a stěn... Však již náruč ohnivě ho svírá, že ni vzdechu nelze pronésti; srdce pukající, neumírá, ale stená v divé bolesti: „Bulharsko mé, Bulharsko mé chudé, kdy tvůj národ paže povznese, věčně Stambul krev tvá kropiť bude, nikdy pout svých Bulhar nestřese? Kdy se vrah tvůj bíti bude v líce, z vilných skrání vlas kdy bude rvát, kdy se kříž náš zastkví z půlměsíce, kříž náš zhanobený tolikrát? – – Když tě vydal fanariot spiklý, Dimitriji, v ruce tyranů, 66 když tě v poutech ztupeného vlíkli s rouháním a láním v Tersanu, tehdy hory urvaly mne tobě, tehdy mřel jsem po tvé náruči: nuže, mám ji, s tebou hynu v hrobě, nechať výstřel tedy zahučí!“ – Těžké kroky zavzní ku žaláři, rachotem se brána rozletí, příšerně se katův líce září – bratři padli sobě v objetí... 67
Černohorec.
První záře nebem pluje, matka syna vypravuje: „Synáčku můj, milý synu, Turek plení domovinu, pálí chýžky, loupí raje – sladkáť, Vuko, odplata je! Nejsi, Vuko, jinoch chorý, sokolík jsi Černé Hory! První bitva, výboj prvý, posvětí tě vrahů krví!“ Minul den a noc je druhá, v Černých horách bitka tuhá! Přihnala se Turků mračna jako stáda tygrů lačná, s rykem, křikem k horám hledí – jaké v horách odpovědi! Zhouba srší v ryčné voje: „Zpátky Turci, zpátky z boje!“ Kde se láme nejvíc zbraní, jataganec Vuka shání. Pádí baše na koníku – „Hoho!“ za ním Vuka v mžiku. „Zlou bys odnes’ domů zprávu – –“ rázem srubne baši hlavu. 68 Byly zmatky nade zmatky, rozprchli se Turci zpátky, junáci v ně tepou statně, krev se valí v Stambul chvatně... První záře nebem pluje, z boje Vuka přiharcuje s vykládaným jataganem, s lebkou baše pod turbanem. Matička ho vítá v dvorec: „Teď jsi pravý Černohorec!“ – 69
V stepi.
Nepadli v stepi orlíkové, orli bystří, mladí: to Kozáci se v stepi sjeli, vespolek se radí. Oj prvý junák od starého vyjel sobě Donu, oj druhý junák Záporožec z podněprovských honů, a třetí z rozkotané Síče jede na lupiče... Ach jak to všichni hořekují, jak je bolesť drtí: „Ba není více slávy v světě, není čestné smrti! Oj kde jsou naši atamani, atamani jaří? Už sluníčko jim na mohyly šírou stepí září! Už Kozák na osmanských prsou kopí nepoláme, ba už se báťky Chmelničenka více nedočkáme! Už čajka naše v Černém moři vln se nedotekne, už Carohradu neušijem košulenky pěkné. Oj kde je naše Síče slavná, kde palanky prosté? Už step se po nich rozvlnila, tráva na nich roste. 70 A bikety kde šírou stepí vypínaly koše, tam leda vítr urovnává zříceniny ploše. Už karabiny oněměly, kopí vzaly zkázu, už nebojí se Morozenka Leši více mrazu. Už šavle naše zrezavěly, větrem nezašumí, však ještě krouží nad kurhany ukrajinské dumy! Ba poslední až Kozák padne v náruč smrti siné, přec naše sláva molodecká v světě nezahyne!“ 71
Hadí korunka.
Jede, jede úvozem čtvero koní s povozem. Paní s pánem v hlaholu jedou, jedou pospolu. Všudy kolem po kraji květy vůni vzdychají a koníci řehtají. A co ržají koníci, úsměv paní na líci. „Pověz ty mně, paní má, pročže smích tě pojímá?“ „„Nic, ach nic, ba divno již, co v tom zlého, pane, zříš!““ „Nedíš pravdu, paní má, nevěra tě pojímá: jinému tvá mysl jest, láska tvá – jen klam a lesť!“ Přestal hovor, ztichnul smích – tváře paní jako sníh... 72 „Mluv, jen, mluv! já tvůj jsem choť: žárlivosť mi v prsou kroť!“ „„Nechtěj toho, pro muka! jedno slovo – rozluka, jedno slovo vyjdeli, na věky nás rozdělí!““ „Marná, paní, tvoje řeč: v srdci rána, ránu leč!“ „„Nedáš jinak, nuže slyš, tajemstvíli ono zvíš, že svou paní zahubíš! Divné kouzlo, divný dar mžikem rodí zdar i zmar, láme pouta, ostří sluch, tajné věci jímá duch: jemné broučků šeptání, vonné květin vzdychání, teskné koní zaržání, zaržání a pověsti: Nedbáš, pane, o štěstí! Darmo si je poboříš, dvě srdéčka rozdvojíš, nikdy víc je nespojíš! Viz!““ – A z ňáder svit a svit: korunku to malou zřít.. Dořekla a bez moci padla jako v nemoci. 73 „Pro nebe, ach paní má, jaký chlad tě pojímá! Vadneš jako ratolesť – mluv, ó pověz, čím to jest?“ Marný, pane, tvůj je žel, dříve jsi ho nehleděl. Bledé tváře uvadly, modré oči zapadly, bílé ruce vychladly. Hrůza drtí pánův hlas – a viz, jaký mam tu zas! Had ubíhá k doubravě, korunku má na hlavě, a kdy zpět se zatočí, skvoucí zář z ní vyskočí... 74
Květ kapradí.
Od rána hledá do noci, ach nikde rady, pomoci! Pastýři ženou v dědiny, jen on tu bloudí jediný, jen on tu bloudí v muce a smutně lomí ruce. Viz, světýlka, a do dálky z vod poletují rusalky, a starý les co šumí, to tajůplné dumy. A blíž a blíže k půlnoci, však dosud nikde pomoci. Po nebi mraky líté... „Kde ovečky mé dlíte?“... Les ztracené mu nevrací; však jaká bouř to burácí? A strom se chvěje v kořenu, a mračna v jednom plamenu. Vstal vichr divý se skály a dvě se bouře potkaly: 75 hrom udeřil a v les s divokým nářkem kles’. A blesků ráz teď bije v hráz, a v bouře hněv zní dravců řev a vody vzlyk... A mžik a mžik: i tichne bouře moc – jeť svatojanská noc... Kles’ pastušek, kles’ do mechu, a leží, leží bez dechu. Jen okem mžourá pokradí: hle, kolem samé kapradí, a z listí květů naskáče, jako když slzí vypláče! A co se děje? Jaký zjev a zjev, že v pastuškovi proudem víří krev? Tajemné kouzlo do duše mu vbíhá a myšlénka se nad myšlénku zdvíhá, sluch rozpoutaný pojem náhle tvoří, čím se kde který ptáček rozhovoří. Hoj, jaká píseň z řeky k uchu proudí – tak sladko k sobě rusalky jen loudí! Hned oko vniká v nejtajnější skrýše, hned rozechvěno kouzel vidí říše, i pod vlnami vábných panen sídla, ba co kdy bylo, všecko duše zhlídla! 76 A pastušek se rozkoší jen třese, když také ovečky své uzří v lese. V ráz stojí na nohou, v ráz měří k oné straně – jak tajůplná noc o svatém Janě! Však sotva že k nim vlídně nahne ruku, slyš, co to padlo v zlatočistém zvuku? V tom všecka kouzla pastuchy se pouští, kol opět noc a prázdné šumí houští... 77
Upír.
Světničku kahanec ozářil mdlý – u lože dceřina matička dlí... „Slyš, ó slyš, matičko, upír tu kvílí!“ „„Vítr to, dítě mé, vítr v té chvíli.““ „Upírá po mně tak divoké hledy!“ „„Paprslek luny to, dceruško, bledý.““ „Běda! již napřahá hněvivé ruce – –“ „„Potěš tě pán bůh sám, potěš tě v muce!““ Bázlivě stulila v náruč se matky: „Nikdy víc nepřijde Todor můj zpátky?“ „„Na cestě Todor tvůj, na cestě už – jenom se, dítě mé, jenom se zmuž!““ „Pro boha! upír již svírá mne lítě: zachraň, ó matičko, zachraň své dítě!“ Matka však bez moci usíná, sní – – Dvanáckrát náhle to se stěny zní... 78 Zaúpí, zabouří obluda děsná – úzkostně matka se probírá ze sna. Světnici opustil nepřítel klam, do kořan dvéře a Todor v nich sám. 79
Raja.
I. I.
 Vyletuje sokol z modrých vrchů: oči jeho zářivým jsou bleskem, křídla jeho démantovým leskem, sladkou písní jeho táhlé hrdlo. Nezakroužil sokol k raje snící: sluníčko to z modrých vrchů vzchází, ku květům se něžně dolů shýbá, rosné perly s jejich víček líbá. Vyskočila raja čile z lůžka, vyskočila co květ ze kalíšku, zazpívala zbožně píseň ranní, zarděla se v blahém usmívání. V bílé chatce dva povstali bratři, tož dva bratři a stařenka matka. Ruku v ruce, ústa v ústa pjali, oba staré matce slibovali: „Kamkoli nás rozloučení šine, nikde naše láska nezahyne, kdekolivěk druh zas druha spatří, poznáme se jako rodní bratři!“ Požehnala matka dobrým synům, vypravila potěšení z chaty. 80 Sama kleknouc, modlila se vroucně: „Nedej, bože, utonouti šajce, nedej plavcům zahynouti v bouři, ale provoď k cíli snahu ryzou. Zapomenu ráda na své stáří, na své stáří, na útrapy všecky, jen kdy spatřím předrahé své syny v službě drahé rodné domoviny!“ II. II.
 Stojí, stojí vzdorné hory, jako reků bajné sbory, jako stráže domoviny: zpátky, zpátky, Turku líný! Dobrá puška, handžar tuhý hajdukům vždy za soudruhy; síla, čackosť v každé sluji na Balkáně hajdukují. „Utíkati před Balkánem!“ Máchnul chutě jataganem: „Nebude to boj dnes prvý, jenž mi skropí bradu krví!“ – Blesky v oku, blesky v líci, handžar v ruce, smělosť v hrudi, letí, letí sokolíci, do bitky je touha pudí. Zblednul aga na koníku, ta tam mužnosť v okamžiku. 81 Setkala se těžká mračna, děsně chmurná, děsně lačná. Hoj už prší z mraků střely – zpátky, drzý nepříteli! Harambaša v před se valí jako příval, jako bouře, Turci stojí jako skály, nepohnou se v divé vzpouře. Jako tygr aga v boji tureckými chráněn voji: “Vzhůru, vzhůru sokolíci!“ Nová bouře horem dolem, utíkají Turci kolem v krvavé již chumelici. Letí aga k harambaši, zatočí si jataganem: „Braň se, ďaure, moci naší, ať tě živa nedostanem!“ Však proč bledne, proč se třese?... Výkřik zavzní v tmavém lese – – jatagan mu z ruky padá, oči mknou se křečovitě, kolem Turci: „Zrada, zrada!“ Utíkají vzdorovitě. Rázem utuch’ bitvy plamen. Harambaša jako kámen. Klesla ruka s břitkou zbrojí – harambaša němo stojí... Zachvěly se skály kolem – harambaša vzúpěl bolem, 82 že hlas jeho děsnou vřavou letí lesem, dálí tmavou: „Kletba, kletba rodné krvi!“ V dlaně padla tvář mu bledá – „Běda vlasti, běda, běda, syn jí srdce probod’ prvý!“ III. III.
 Vyskočilo z vrchu nové jitro, růže ze mladých mu tváří planou, vonné vzdechy ze rtů jemu kanou, sladkou láskou dýše jeho nitro. Ve chaloupce, divou bolesť v oku, sedí matka s chrabrým sokolíkem, sokolíkem, dobrým bojovníkem, handžar hladí, divnou šeptá sloku: „Když děd pásal tebe druhdy k boku, když tě pásal, když tě mužně tasil, postrach v Turky nasil! Když tě choť můj v statnou ruku chopil, drzý škůdce krví lup svůj kropil, z daleka měl popil! Ve synově ruce bez umdlení msti mou bolesť, moje pohanění!“ A slyš! divné zvuky z venku letí, jako vina vrahu ve zápětí, jako bol, jenž srdce zakrvácízakrvácí, ale duši mroucí v tělo vrací, 83 aby znova mřela v trapné touze, zoufalostí děsně, zvolna, dlouze... Zbledla matka, zbledl hajduk v chatě, jaké divnédivné, a přec známé zvuky! Před chaloupkou v rozedraném šatě guslár slepec, v tváři výraz muky, těžkou hlavu k vlhké tlačí stěně; s temných očí hojné slzy kanou; a ve strunách znova rozníceně bolné zvuky zoufalosti planou. Jeden pohled přesvědčiti stačí, odpuzuje a zas k sobě tlačí. Uděšena matka k slepci hledí: proč se třesou jeho rtové bledí jako v touze, jako v divém hoři, proč se vzdech v nich: „Odpusť, odpusť!“ tvoří? Okamžik – a máť se k zemi shýbá, slepce objímajíc hladí, líbá; jako děcku, na němž viny není, šepce mu své krásné odpuštění. Blaho vzplane ubožáku v duši, vášnivě se ústa k slovům vzruší: „V boji krutém, v bratrovraždném boji vzbudilo se hříchem srdce spité. Od té doby v hoři, v nepokoji bloudím, úpím, volám – neslyšíte! Odpadlíku vypálili oči – dlouho marně kroky světem točí, dávno sníh už leží v jeho vlase, však přec našel matičku svou zase...“ 84 Umlknul a dech se náhle tlumí, hlava klesá, slza s oka padne – vzkřikne matka, sotva porozumíporozumí, a vášnivě čelo líbá chladné. Líbá tváře, líbá rty mu zpráhlé, zastená a ztichne mroucí náhle... Harambaša dosud klidně stojí, nyní zvolna ke skupení kročí – proč však obrací se v nepokoji a proč slzy derou se mu v oči?... 85
Hajduk Láza.
I. I.
 Jako mraky obrovité, plny hrozeb, plny zkáz, stojí hory vzdorovité, stojí jako věčná hráz, Otomanům na úžas. Hledí jako stráže vlasti nazpět v pýše, k Turkům v zášti; a z těch temných, skalných čel: My jsme na vás svědků částí, ale celý nepřítel! Každý záhon naší půdy drahou krví zavlažen; nechať meč váš napřažen: z nás neurve ani hrudy, o nás bude přeražen! – Kdesi v koutě pod horama, jako v tiché oase, chatrč jako panorama na skalině zvedá se. Zoře slunce po vlase paprsky jí světlé klade, na čelo ji líbá mladé, 86 jí si rádo pozasní: Blaha chýžko, žalu hrade, již pak čelo vyjasni! – Před chatrčí na koleno zoufale kles’ bílý kmet: oko sílá vůkol v let, ale to se uslzeno s novým nese hořem zpět. Smutně šepce: „Měl jsem kdysi, měl jsem jako poupě dceř: Madoniny v tvářích rysy, po kadeřích noci šeř... Vpadla v chýži Turků sběř, od prsou mých odtrhla ji – běda, běda bídné raji! Darmo prosím zoufale, darmo prsa hněvy tají: Turci mizí v úvale. Vášnivě ji aga svírá, s děsným volá rozmarem: „Hvězdou,Hvězdou budeš pro harem – zhas jen touhu, která sžírá nitro moje požárem!“požárem!‘... Její hlava k ňádru klesla, její rty se nechvějí. Slza jen se s oka snesla tichou, těžkou krůpějí. V zoufalství a v naději pušku pěsť má chopí zmladlá, 87 nasadím a – rána padla: vrah se pohnul na sedle; však v něm ještě síla vládla, vzplály tváře pobledlé – dýka se mu v ruce mihla, pro bůh! v dívčí útrobě – výkřiky dva po sobě – – bolestně též hruď mou stihla: k zemi pad’ jsem ve mdlobě... Ach, a když jsem z mdloby procit’, když jsem rozhlédnul se plach, rozryl prsa děsný pocit – s dítkem zmizel aga vrah, a já zlíbal jenom prach, v kterém dosud dítka šlápěj a snad také krve krápěj! Ó by stařec dítě měl! Zapěj otci, dítě, zapěj! Jak? že ret tvůj oněměl?... Krutý bol, ó marná tužba! Leč kde otci záruka, že nám věčnou rozluka? Žíti chci: nechť pomsty služba vtlačí v pěsť – meč hajduka!“... Znova ticho pod horama jako v němé oase; chatrč jako panorama, jako v bolném úžase na skalině zvedá se, 88 jako by tu mistrů ruka vytesala v kámen muka. V dáli západ krvácí. Posvětiv se na hajduka, k horám kmet se obrací. Dlouho stojí při úpatí, dlouho hledí nazpátek, červanů kdež ostatek jemným štětcem hojně zlatí zbytky drahých památek. – II. II.
 Neprší to blesky z mraků, nerozrývá bouře vzduch: pušky hřmí až do oblaků, bojovný to v horách ruch... „S námi právo, s námi bůh! Nazpět Turci, nazpět zrádci, pravdy naší svatokrádci!“ Prchá islam pospolu, za Osmany letí mládci, lejí hejno sokolů. Ve spárech jim smrť a zkáza – uděšeně křičí vrah: „Zle je, zle je, bismallah! Hajduk Láza, hajduk Láza po krajích i po horách!“ 89 Nesvítí to slunce z mraků: turské svítí vesnice; kouř se svíjí do oblaků, plamenů to vichřice chvátí půlku měsíce, válčí proti nepříteli: „Allah velí, Allah velí!“ Odhazují Turci zbraň, vlny vzduchu letem dělí, bezduchými kryjí pláň. Jímá hrůza věrokaza, tichne harem, tichne ples, zděšením pln kraj i les: „Bílý Láza, Bílý Láza slaví pomsty svátek dnes!“ Padlo Turků jako klasů, ohňů bylo jako hvězd – – Sbírá Láza dobrou chasu, Balkán vítá jeho vjezd, z útrob hřmí mu na počest. Junův líce jen jen hoří – hoj jak živo na pohoří! V živé boj tu památce... Mnohou kořisť nesou oři, jednoho jen zajatce. Proč tkví na něm Láza okem, proč se chvěje na koni, a proč se rtů romoní: „Ještě žilo před půlrokem moje dítě madonní!“ 90 Zarazili horští mládci u skaliny hradných stěn, přistoup’ Bílý Láza k jatci: „Dnešní kořisť, dnešní plen stokrát buď ti nahražen. Tys byl s agou – rci jen hbitě, kde má dcera, kde mé dítě, a jsi prost všech okovů. Jmění mé nechť oblaží tě, jen mne provoď ku rovu! Hle, ten Bílý Láza prosí, Láza, v němž jen led a mráz – ustrň se, viz jeho vlas, přej mu, nežli smrť jej zkosí, navrátiť se k dítku zas! Nebuř otci vášeň v hrudi, nerozpal mu v prsou hněv; nechci odpůrcovu krev, ale zřeknutím se vzbudí spoutaný v mém nitru lev! Jaké mření, jaké žití potom Láza připraví ti, vším svým umem netušíš! Jakých útrap tobě vznítí, ucho-li mu ohlušíš! Promění se v blesk a bouři, jež ti z lebky vyrve zrak, jež ti slunce zavře v mrak, a kdy v duši touhu vzbouří, věčných muk v ni vpálí znak! 91 Zaklínám tě láskou svojí, všechněch vášní vzplanutím; vzpomínkou, jež ducha pojí sladkovzrušným nadchnutím; vznikem tvým i zhynutím; blahem, jež ti srdce jistíjistí, i svou k tobě nenávistí; spoutaného útěchou; rukou stroucí květy v listí, vřavou bouře bezdechou; velikostí svého boha, jíž od svého početí dechem jsi jen, obětí, kterou šlape boží noha: provoď otce k dítěti.“ Kyvne Turek smědou hlavou – v ráz se pohne němý kruh. Zvedne Láza tváři žhavou, po níž kreslí slza pruh; vesel řinčí v pochvě druh... Za Turčínem s Lázou juni, pod koníky země duní, hučí Balkán dumavý; kolem věčné skály trůní, hrdých vojsk jak výpravy. Zvolna mizí staré hory; a kdy slunce vychází, vůdce Turek zarazí: sestaví se němé sbory v tiché skupin obrazy. 92 Vztáhne ruku Turek němě: drobná lesní okrasa, nízký růvek – trochu země; ptactva píseň stohlasá tony své tu roztřásá, perutí svou nad ním šumí šepotavé lesů dumy... Klesne Láza u rovu, libá svého štěstí rumy, líbá vroucně, poznovu; vášnivě k nim čelo tlačí, duše sny se zakvětí: zdá se mu bouř slyšeti, zdá se mu, že blažen v pláči dceru tiskne v objetí... Stojí mládci jako kmeny, v tvářích živé pohnutí, stojí jako němé stěny v mlčení a v napnutí; náhle mocné vzkřiknutí – prolomí se tiché řady, prorve nářek skalin hrady, letí po kraj daleký, po Balkáně, rajou všady: „Usnul Láza na věky!“ Jenom, pěsť se drží jilce, ještě úsměv nezháší... Dálí v dál se roznáší: „Mrtev Láza Turkobijce, mrtvo srdce nejkrasší!“ – 93
Duma na Vítkově.
V duši upomínky tisíceré... Buď mně vítán, tichý předvečere! Jemné báje šumí větřík hravý, rozkošné mi v ucho šeptá věsti: „Praha dole – hochu kadeřavý, necítíšli tajemného štěstí?“... Hledím dolů: město vidím krásné pod korunou sterých zlatých bání; hledím dolů, a mé srdce žasne: hrade starý, jaké přivítání! Dále zřím, a chmura mizí šedá: širé pole, kousek houští shora, malý kostelík – ó běda, běda! poznávám ji – kletá Bílá Hora... Víčka mknou se křečovitě k sobě, ruka maně na ňádro se tlačí: Nazpět horo: jeden pohled k tobě,tobě z těla srdce vytrhati stačí!... Velebně a jako s mocným hořem letí slunce věčných prostor mořem, a jak západu se dotkne zoří, na červánky po nebi to hoří. 94 Lehčí duma padá v moji duši, zlatým křídlem vábné sny v ni duje. Zvolna, tiše, snivě, aniž tuší, odkud divný obraz vystupuje. Na Vítkově mračno. Vojska dvoje jako vlna vlnu šlehá, drtí; řadou blesků nepřátelské voje, ale Češi rozlícenou smrtí. Jako hroudy cizáci se válí pod kovaným cepem domorodce; ze sterých úst hřmí to: „My jsme skály, o něž rozdrtí se vrahů bodce!“ Zdá se mi, že vidím vůdce Jana a že slyším Prahy hosiana... Tváře Zikmundova děsno bledá! Na rtu krev a kolem: „Běda, běda!“ – Zdá se mi, že vidím v dáli tmící vojsko Zikmundovo prchající; zdá se mi, že slyším Prahou jásot, číší zvuk a švárný mečů třasot, vřesky polnic, hlahol českých pánů, přísahu a píseň z bílých stanů: Kdo jste boží bojovníci... Ruku tisknu k rozčilené hrudi – ha, co mne to ze sna opět budí? Jaký kotouč nad Strahovem prachu? Chochol jezdce v červanů zřím nachu, pod ním hlava šedá; přílba skvělá krvavý pot utírá jí s čela. 95 Pádí k zámku. A kdy hlahol slyší žen a mužů, řinkot bujných číší, tiská přílbu hlouběji si v líce, ale slzu nevytiskl více... Okamžik, a v zámku tichnou zpěvy, okamžik, a před zámeckou branou zimní král a jeho páni, děvy s ořů Praze kynou na shledanou... Vracím oko – ha ty, šedý rynku, jakou hroznou budíš upomínku! – – Slunce zašlo v moře nedohledná, a mně s oka tichá slza prýští: Ó má Praho, Praho milá, bědná, co ti souzeno je v době příští?... 96
IV.
Z DOB MLHAVÝCH.
[97]
Exulanti.
Blíž mezí českých, tam kde sever strážný zasednul v trony šedověkých skal, kde dávné doby prales líčí vážný a sněhohlavý přizvukuje val; na pevném štítě, který skály rodí a od severu vrchů střeží kruh, se temné stíny dubů starých brodí, hoj v jejich kole divný dnes je druh... Noc tichá – – Slyš! kdo zaúpěl to náhle, že ve skalách zní odpovědi táhlé? Ten divný stín? Ne více pouhý stín: do skalin padla luny zář a osvítila kmeta tvář – i mizí přelud do skalin. A na skal štítě, vlhký hled, stál dlouho, dlouho bílý kmet... Než luna uspí paprsky své chudé a nová zoře z rodných svitne hor, než vzbudí den, zlou vyštván moci bude ach na vždy z vlasti exulantův sbor! Ó krutý bol, kdy z otevřených hrobů tisíce bratrův úpí o pomstu; kdy minulosť, kdy zlatou vlasti dobu vrah v krvi otcův skrývá potomstvu! 99 Ó krutý bol, když mizí očím zvolna jich drahé země utěšený břeh, kdy za vyhnanci upomínka bolná a nekonečný, věčný stená vzdech! – – Už temno ve zábřesku jitra mizí a nový světlý oblouk blíž a blíž. Rdí z východu se krásné růže ryzí a den se snáší s hůry níž a níž, až v lůna lesů, v skalin klíny, jimž zvolna líbá tváři zrosenou a náruč otvírá jim plamennou, až vylíbá z nich zřídlé mhly a stíny. – Kmet ještě stojí, ještě teskný hled bdí nad otčinou vroucně, naposled... A jako bouř se z prsou bolesť dere a spráhlí rtové vzdechy rodí steré. „Ach jaký obraz jitro mi tu kreslí! Tichounké háje v svěžím usmívání jak ku sněmu se dohromady snesly – – dál dýší lesy jako v zadumání; za nimi vystupují drobné vísky i zlaté báně hrdých našich měst – toť naše staré vážné obelisky, toť naší slávy skvostná ratolest. Však hle, ten kouř, jenž jako havran šedý tam zakroužil nad spícím údolím! Teď kolkolem se mrak rozvinul bledý a děsné jiskry hází okolím... Ó velký bože, totě pozdrav denní 100 těm, v nichžto milosť tvoje zatrůní, jež na mučidlech úpí ve vězení, tvá pravda sotva že je osluní? Tak Roma mluví k českému teď lidu! Kde ještě který nekrvácel vzdech, teď nekonečnou končí svoji bídu, teď umírá ve vraždy plamenech! I boří města, krví tyran třísní uvadlé hořem kmetův šediny; od prsou matce dítko škubá s písní a chýže kácí k nohám chudiny! Pak krví opit pyšně světu hláše: „Krev,Krev jejich na nás i na syny naše!“naše!‘ – Ach svaté hroby předkův bourá, ničí, a odkud někdy modlitby se nesly, tam nyní jenom plamenové syčí a kol se šíří ohnivými vesly! A přec tys, bože, pravda nekonečná; tvůj hněv jest dlouhý, leč tvá milosť věčná! Ó dej nám, bože, dobu blaha zpátky, vrať vdově muže, vrať jí otce zas, vrať dítku náruč usoužené matky a matce úsměv, který s dítkem zhas’! Ach darmo volám, ty víš, co nám k spáse. Nuž půjdem světem bídní, vyhnani! Snad synům našim vzkvete v plné kráse po dobách trudných – blahé shledání!“ A domluvil, a z očí slzy řinou, však jako ku žehnání pnou se paže 101 a jako k obejmutí nad otčinou... Už doba přísně do táboru káže... – – – – – – – – – – – – – – – – – – I rozvil den se v růžích plných a ve paprscích zlatovlných skráň horstva tone divoká... Ach lépe těm, jimž hroby kryjí hlavy: je nesouží víc bolesť hluboká, jim o vlasti přec v každé noci zašeptá měsíc milé zprávy; a z jitra slunce divotvorné moci jim na mohyly slzy vylká, že oživne zas každá žilka, že ruce ještě v chladné hlíně vymodlí štěstí domovině. Teď na kolena klesl všechen sbor a ústa k nebi hlesla bolesť svou, a samo lůno divokých těch hor svůj ozvuk neslo za jich modlitbou. A povstali a ohledli se zpátky po drahých věžích, tratících se v dáli, pod nimiž leží mnohé slzy, žaly na růvku dítek, otce nebo matky. Stlumili štkání, pokročili v před – jen ještě dlouhý, dlouhý zpátky hled: a hory uzamkly se – naposled. 102
ZE ŽITÍ VOJENSKÉHO.
I.
Sen před obrazem bohyně míru.
Hoj východ plane září purpurovou a slunce vzchází mladé krajině; a ty se vracíš v nivu smaragdovou, ó lepá, mocná míru bohyně! Již umlknuly běsné děla hromy, meč pokořil se míru poupěti, a ramena, v nichž odpor zbraně lomí, se proměnila v sladká objetí. Tu otec skládá těžkou přílbu v plese a s touhou zírá k svému domovu, kde stkví se drahocenné: „Milujte se!“ – hle kouzel na tisíce ve slovu! Tam stará matka syna k ňádru vine, že chudí vedle ní jsou boháči, a z blahých ňáder libý vzdech se řine: „Ach přec mně dítě oči zatlačí!“ – Kde zeleň spustošila války noha, tam pučí nové práce osení, ba lid ctí tebe jako svého boha, žes přinesla mu ždané spasení... 103 Ze mraků bouřných vlídný deštík kane, však slunce pouští perly do listí, a pod ním chládek mdlobu s čela vane a věčný poklid stínem pojistí. Smír lomí meč a odvrhá jej v dálku a tajná ruka píše na obzor: „Ó radujte se, přepych rodil válku; však z výšin padnul její meteor!“ – A dole pod tvým trůnem zlatostkvoucím hoj bídnou ženu v poutech viděti: Lítice války! – úpí hlasem mroucím a nad ní táhne lidstva prokletí... Ó cítím oheň místo krve v těle, že bych své srdce z nitra vytrhal a za věštbu tvou obětoval celé a příští lidstvo bouřně obejal! – Ty zvítězíš, ty palmu zvedneš novou, ty láskou pokoříš si celý svět! Jen promluv heslo ve směs jazykovou a lidstvo bude jemu rozumět! Ó tys ta krásná, požehnaná matka, plod nejkrásnější v míru způsobě ty lidstvu zrodíš, vykoupení sladká po dlouhé trýzni, dlouhé porobě. A tys ta hvězda na širokém moři, jež plavci svému nedá zahynouť – ó přijď jen brzy, lidstvo tužbou hoří, ó nech je v náruči své spočinouť! 104
II.
Odchod z domova.
Nerozlévá z východu se zlato, ale nad horami záře pluje; neodlétá sokol sokolíku: synek se to s otcem rozlučuje. „Tatíčku, tatíčku, šedivá tvá hlava, ale dosud, dosud toužiť nepřestává! Tatíčku, tatíčku, kalné jsou tvé oči, až mne tu nebude, po kom se otočí?“ Nepláče to z nebe mráček sivý: lká to synek u matičky snivý: „Matičko má milá, ty již v hrobě dřímáš, synu nepožehnáš, syna nezobjímáš! Nezapláčeš pro něj, neprosíš zaň nebe – matičko, matičko, zlý hrob kryje tebe! Slyšíš, drahá, slyšíš, jak už trouba hude? Ach už brzy syn tvůj v dálce, v dálce bude! 105 A kdo bude dlívať u tvé drahé hlavy, a kdož o synu ti nosiť bude zprávy? Vrátímli se přece šťastně kdysi z boje, vím, že tu dle sebe srdce najdu dvoje...dvoje...“ Zdali sníh to bílý dívčí tváře rosí? To v nich těžký smutek krásné růže kosí. Vzkočil na koníčka, ještě zpět se točí: „Neplač, děvče, neplač, vyjasni své oči!“ Jede na koníku, ještě nazpět kyne: „Zapomeneš na mne brzy v lásce jiné!“ 106
III.
Na stráži.
Sníh poskřipuje pod nohou a mrak za mrakem oblohou; a zima kosti proráží – och teskno, teskno na stráži! Na prsa hlavu přiklonil, ni slzy více neronil, jen v dál se hledět odváží – tam děsný mrak dlí na stráži... Mrak děsný, blesky děsnější – což zjeví as den zejtřejší? Ta tmavá noc až přestane, snad temnější mu nastane. – Kdo spoléhal by na štěstí? Jeť zejtra boj, a vítězství? Ach okamžik je utratí, a nikdy víc se nevrátí. A za horami modrými: „Vždy pak se vrátí do zimy! Chaloupku teple oděje a v loktech žínky okřeje!“ 107 Zas ponořen dlí v zpomínky: Jak sladko, sladko u žínky! A paměť zvolna přechází a duší táhnou obrazy... Jen ještě slza vyskočí, a spánek padá na oči, jen ještě povzdech vyráží – och teskno, teskno na stráži – – Sníh poskřipuje pod nohou a mrak za mrakem oblohou, a kolem soptí nepřítel... „Kde velitel, kde velitel?“ Tam zatáčí, tam zaráží, kde vojín usnul na stráži... Hněv ruku k jilci popudil – – zda se as vojín probudil? 108
IV.
U hrobu padlého reka.
Měkká náruč svůdné bojů kněžny, sladké rty a půvab tváří něžný, ženy lesť i vášeň divoká, lživý ruměn, ňáder úběl sněžný, obelstily kouzlem otroka. Hoj jak svůdná objala ho v touze, jak ho bouřně líbala i dlouze, aby smrť mu sladší byla pouze, jež jí slzou tekla od oka! Bláhový! on líbal, líbal vřele, v zradné paní viděl spasitele duší mladistvou a plamennou; ale s klatbou na chladnoucím čele kles’ jí ze smrtících ramenou: „Běda lidstvu! Prokletím jen k bohu, že je stvořil, modliti se mohu, k vraždě vyjící až nad oblohu rozsápanou, lačnou hyenou!...“ 109 Běda lidstvu! Velebnosti plné nelidskostí pyšní se a slne, s čela strhává znak člověčí; divokosti pololidí klne, samo v divokosti největší. V děsných válkách bratr bratra hubí, vítězstvím se místo vraždy chlubí, nad mrtvolou jako při zásnubí jásá, křepčí, zpívá, zlořečí! Lidstvo, lidstvo, čím jsi ve všemmíru? Jeden křivý pohyb v těles víru snahy tvoje zvrátiť postačí; jedno mylné hnutí v prostor šírušíru, a jsi zničen, věčný rouhači! Ó proč nezříš veleby své darů, proč jen u vzájemném žiješ zmaru, ó proč prcháš lidství od poharu, největší ty světa boháči?... Dlouho snil jsem nad pomníkem reka... Přírodo, jak hledíš na člověka ze svých kras a věčných souladů, který k tobě přistoupiť se leká, který prchá od tvých pokladů? Mluvíš k němu sluncem, písní, květem, bleskem oblaků a bouří letem, životem i zkázou, věčným světem: a přec nejde k tobě o radu! 110
V.
Cigán sběh.
Po nebi hrady oblaků – slyš, táborem jak hřímá! Hrom udeřil a okolí jak děsná bázeň jímá! Po třikrát děla zahoukla, kdo pochopí jich zprávu? To vypisují odměnu na uprchlíka hlavu. A nežli západ krvácel, již v tábor vedli sběha: na rukou těžké okovy, však z očí plamen šlehá. A v tváři hrdá odvaha, hoj! nad ní mužné čelo: což mnohé očko spanilé by pro něj zaslzelo! Leč velitelův přísný zrak už z daleka ho vítá – ej však co cigán na to dbá, že smrť mu z něho svítá! 111 Jak smělá je to postava, jak ohněm kypí ústa: „Hoj ještě jsemť já cigánem, jejž odkojila pusta! Hoj ještě jsemť já cigánem, jejž nebe krylo v spánku a jemuž pán bůh andílka kdys poslal za cigánku. Ach když my čárdáš začali, náš čárdáš s cigánkami, hned celá pusta oživla a poskočila s námi. A kudy táhnem, junáci – proč by se před kým báli? a hejno děvčat žebroní o čárdáš na cimbály. Tu starý bača posadil rád do strany si čapku a při tom, věru, neskrbil o tokajského kapku! Ej hola! hoši venkovští již s cigánkami točí, a mnohý magnát velmožný div nenechá tu oči! Leč atlasová tvářička tak slaďounce mu kyne, že magnát div div nešílí a touhou nezahyne! 112 Jak volno bylo na pustě! však zde – zde všecko těsné, zde úpí každý v okovech, jen bolestíli hlesne. A jakou lež to hlásáte, že pouta vaše svatá? Jeť válka hříchem dědičným, jenž přešel na mláďata!“ A pouta řinčí na rukou, ha výkřik, úžas retů – před vůdce letí okovy, však cigán s koněm v letu... A na polo se obrátiv, zpět čapkou svojí točí: „Ej nechať pusta vyhrává, však cigán si v ní skočí!“ 113
VI.
Markytánka.
Kolem hradby vozů, prostřed bílé stany, a pro lepší stafáž ohně rozdělány. Co tu švárných hochů, co tu zpěvu, ryku, nejlepší však dneska markytánka hezká v kruhu bojovníků! Očka jako trnky, korálové rtíky, tváře sníh a růže, dráždí bojovníky. A jak zvučný hlásek hochům mate hlavy! Věru, div tu boží nejlepší své zboží na odivy staví! 114 Důstojníček mnohý s pozlaceným pásem, což by zveselil se jejím zvučným hlasem! Ale markytánka koho láskou daří? Všecky dráždí, vábí, za jedním jen šla by snad až ku oltáři! Avšak vyvolený, nerozumí, vzdychá, na hory jen hledí, u srdce ho píchá – – Na hory jen hledí, na obláčka siná v pochybnosti klamné – „Ach zdali se na mne ještě rozpomíná?“ – Zanech, markytánko, zanech marné touhy, vyvol jiného si, řad nás věru dlouhý! A tolik tu ohně, že by stačil věru, aby celým světem rozšířil se letem, pronik’ atmosféru! 115 Zanech, markytánko, zanech marných stesků – v očích hochů našich dosti najdeš blesků! Jednouli se vzbouří, jednouli jen vzkypí, ani děvče tebe, kdybys bylo z nebe, neminou jich šípy! 116
VII.
Vysloužilec.
Střed bojovníků starý druh: „Nuž požehnej vám k činu bůh a vítězství dej vaší zbrani! – Ach nejíť s vámi v bojů vír a nepozdraviť drahý mír: to více dýky raní. Meč, dobrou pušku odložiť, a nezvítěziť, nedožiť! Och muži krutá cesta z boje! Krok bodne každý do hrudi, a vzpomínky se probudí vždy na soudruhy moje. A když pak chuďas dobelže, div slovo na rtu neselže: ach kolik přátel vidí starých! Zde chýže tichá, malinká, v ní úsměvavá okýnka, v ní trocha dítek jarých. 117 Vstříc ženušky mi plesá ret: „Zdráv,Zdráv přicházíšli z bojů zpět?“zpět?‘ Však já – já odvracím se stranou. A když mne líbá po líci, z mých teskných očí perlící jí na tvář slzy kanou. Můj bože, jaký úžas, děs, kdy bezruký jí v náruč kles’, ó jakých běd a stesků nával! A jak ta drůbež naříká, zříc bezrukého tatíka, jenž blažen s ní kdys hrával... Leč dosti. Musilo to ven... Však bude boj zas obnoven, zas mnohá ruka sroste s jilcem! Jaký to v dálce slyšeť ruch? Nuž, ku předu vás provoď bůh: jáť – navždy vysloužilcem!...“ 118
VIII.
Dozvuk.
Rozpjali jsme stany, zapálili chřestí – jaké má ach člověk na tom světě štěstí! A když oheň tábor pěkným leskem zlatil, mnohý vypravoval, kde a kdy co ztratil! A mnohému v oku slza maně svitla, jak by do něho mu jiskra z ohně vlítla...
113
Vzdech příštího věku.
Ba škoda ho, kdo ještě láskou nyje a vlastní rukou hrob si odmyká; ne méně toho, kdo jen pro ni žiježije, a denně jí se odříká! Svět kráčí v před. Jen láska nechce z místa a ještě bouří mrtvé básníky. Lid očekává příchod antikrista a kleje na zlé matriky... 120
Za Bohdanem Jelínkem.
Dozpíval jsi libě, slavík v růží středu: oči sen a píseňpíseň, ale tváře z ledu. Kladli jsme tě, hochu, kladli v rakev brzy, ale ještě dříve v teskné svoje slzy. Pochovali jsme tě v lůno těsné síňky, ale zakopali v věčné upomínky. 121
Na rozchodnou. (Věnováno Čáslavanům.)
Naposled patřím k vám, mé domky bílé, naposled žehnám vaše okolí. Ach stojím krásných tří let na mohyle, však opět zvedám křídla sokolí. Výš, výše k slunci! bouří touha v duši, a: Zpátky, zpátky! za mnou šepce hlas; tam krásy nekonečnosť duch můj tuší, a zde bych líbal každý koutek zas. Co prosněno, co probděno v těch letech! Jak bouře táhla vášeň nade mnou, leč duch můj přece zůstal v písní květech, jich mocí zachráněn byl tajemnou. A když mi bolesť srdce rvala z těla, když ústa vězně svíral těžký ston, když v suchoparu žití duše mřela, vždy padla rosa písní na záhon. 122 Zas duch můj svoboden, zas pouta pukla, jež křídla spínala mu léta tři; však i ta pouta jemu písně vnukla: k Vám, přátelé, nechť zpátky popatří. Pozvolna rodily se v malém kruhu, jenž útulkem je dařil srdečným, nuž leťte zpátky, leťte z dálných luhů k svým zahradníkům dobrým, bezděčným! 123 POZNÁMKY.
V troskách lichnických. Lichnice jest as hodinu od Čáslavě vzdálena. Pod ní v rokli Lovětinské sevřel král Jiří Matyáše a vojsko jeho; tehdy mohl Uhry úplně zkaziti, ale Jiří toho neučinil, pustiv je na pouhý slib, že proti němu více do pole nepůjdou. Jak známo, Matyáš slibu dlouho pamětliv nebyl.
Písním slovanským. Alkorán, „svaté písmo“ Mohamedánův. Harambaša, vůdce hajduků. Bisurman, tak na Malé Rusi jmenují Osmany. Čajka, šajka, lehká loď. Bulava, drahocenná palice, již často dostávali darem kozáčtí atamani od králů polských.
Guslár, houslář, obyčejně slepec; národní pěvec srbský.
Sulima, slavný hetman ukrajinský, jenž pokořil Kodak, který polský hetman Konecpolský roku 1635 u vtoku Samary v Dněstr vystavěl, aby tím přebíhání Ukrajinců pod prapory kozácké zamezil. Avšak již rok po svém vítězství byl Sulima zradou kozáků „regestrových“ (totiž v rejstra zapsaných, kteréž vláda polská zřídila a štědře nadala), utracen. „– a ohnivou mu košulenku strojí.“ Kozáci samému Cařihradu oblekli ohnivou košili. U nás mluvíme o „červeném kohoutu.“kohoutu“. Marjan, tehdejší velitel tvrze. Kurhan, mohyla, náhrobek. Síč, opevněný tábor kozácký. Biketář, strážce. Palanky, společná obydlí kozácká. Ataman, náčelník kozácký, baťkou, otcem nazývaný a v službě přísnou úctu požívající.
[124] Tersana. Žalář cařihradský, v němž vězněni a 1861 krutě usmrceni bratři Miladinovci, Dimitrij a Konstantin, rodem ze Strugy bulharské. Nejprve zatčen byl Dimitrij návodem fanarioty ochridského a zradou obviněn. Stambul, Cařihrad. Mešita, turecká modlitebna. Islamita, vyznavač islámu, Mohamedán.
V stepi. Chmelničenko, Bohdan Chmelnický, nejslavnější hetman kozácký. Koše vypínaly bikety (stráže) na dlouhé tyče na znamení, že jest v blízku nepřítel. Morozenko. Hetman, jehož se Leši více mrazu obávali. Molodecká sláva, junácká sláva.
Hadí korunka. Kdo hadí korunky dosáhne, rozumí dle českých a zvláště maloruských pověstí mluvě všeho tvorstva. Vyjevíli, co uslyšel a pochopil, ztrácí korunku a životem platí prozrazené tajemství.
Květ kapradí. Nejvíce pověstí o kapradí koluje na Malé Rusi. Zde užito jedné z nich. Kdo „květu“ kapradí nalezne, stává se vševědoucím. Však květe prý toliko několik okamžiků v půlnoci svatojanské, a hledající bývá prý rozličnými kouzly pronásledován. Ztratíli nalezený „květ“ kapradí, pozbývá nabyté vševědoucnosti.
Upír. Báječná příšera, již Hájkovi dobře známá. Nejvíce pověstí v Bulharsku. Člověku, o němž se domnívají, že by se mohl v hrobě spůsobiti upírem, vrážejí kolíky do nohou a jinak hledí ho před zupířením ochrániti.
Hajduk Láza. Aga, turecký plukovník, pán. „Zle je, bismallah!" Vlastně: bism-iallah, totiž ve jménu boha. Raja, jihoslovanská dědina, přenešeně také její obyvatel.
Exulanti, vyhostěnci.
Cigán sběh. Bača, správce pastýřův u Mor. Valachů a na Slovensku; hospodář. Magnát, maďarský velmož.
[125] OBSAH. Stránka Věnování3
I. Sny mládí.
V touze 1–47 Slov nežádej!9 Dobrou noc!10 Zamkni očka!11 Slunce zapadá12 Poupě14 Neodcházej, vesno má!15 Prstýnek16 Po letech18 Pod tvým okénkem19 Kadeře rusé20 Neznámý21 Má chaloupka22 Ó nezapomeň!23 Hledím do poháru24 Před tvým obrazem25 Půlnoc27 Mé jaro přichází29 Bůh30
II. V procitnutí.
Ni slzy víc!35 Kalich nedopit37 Staroměstské náměstí38 Vlasti40 Král41 V troskách lichnických48
[126] III. Na slovanské půdě. Písním slovanským55 Guslár59 Sulima61 Tersana65 Černohorec68 V stepi70 Hadí korunka72 Květ kapradí75 Upír78 Raja80 Hajduk Láza86 Duma na Vítkově94
IV. Z dob mlhavých. Exulanti99 Ze žití vojenského. I. Sen před obrazem bohyně míru    103 II. Odchod z domova    105 III. Na stráži    107 IV. U hrobu padlého reka    109 V. Cigán sběh    111 VI. Markytánka    114 VII. Vysloužilec    117 VIII. Dozvuk    119 Vzdech příštího věku120 Za Bohdanem Jelínkem121 Na rozchodnou122 Poznámky.
[127] Oprava. Strana 22. řádka 3. s dola: místo umřelá čti umřela.
E: js; 2002 [128]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kolář, Josef
(Tiskem a nákladem Josefa Koláře.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 128

Věnování: Pokorný, Antonín; Pokorná, Marie
(Tvé památce, jenž učils přísně,
můj otče, vlasť mne milovati;
Tvé památce, má drahá máti,
jež umírajíc synu svému,
jsi žehnala mně – vzdálenému:
své chudé posvěcuji písně.)

Autor motta: Petrarca, Francesco
(Petrarka.)

Motto: Petrarca, Francesco
(Petrarka.)